Někdejší lyské panství, kterým Ferdinand III. roku 1647 odměnil proslulého vojevůdce třicetileté války - Jana Sporcka, patřilo ve své době mezi větší panské državy v českém království. Úrodností pozemků a zalesněností i nejvýnosnějším. Dá se tedy hovořit o skutečně královském daru.

Proto z něho bývalý zeman ze Sporckhofu poblíž obce Westerlok v paderbornském okrese - generál Jan Sporck učinil střed svého rozsáhlého majetku, kde působil celá tři desetiletí.

Až ve vysokém věku 67 let byl od své druhé ženy, teprve 23 leté Eleonory Marie z Fineků obdařen potomky, dvěma syny a dvěmi dcerami. Nemanželského syna Jana Jiřího (1622-1683) legitimoval.

Staršímu synovi Františku Antonínovi, hrabě Jan Sporck po své smrti (6. srpna 1679) panství v nové vlasti přenechal. Ten po ukončení studií a dvouletém pobytu v cizině převzal jako dvaadvacetiletý správu zděděných velkostatků, Kuks-Hradiště, Lysou nad Labem, Konojedy a Malešov. Sestrám vyplatil po 50 000 zlatých a bratr Ferdinand dostal panství v Heřmanově Městci, Morašicích, Hoříněvsi s Velkým Vřešťovem a 15 000 zlatých.

Jako devětadvacetiletý byl jmenován císařským místodržitelem v Čechách a za rok tajným radou. Hrabě Sporck však nejevil žádný zájem o politiku ani o válečnou slávu. U císařského dvora nebyl zvlášť oblíben. Šlechtě vadilo, že nepocházel ze starého šlechtického rodu, sám odpůrcem pragmatické sankce nebyl, natož u Habsburků - jak tvrdí někteří historici. Do Vídně sice posílal stížnosti, ale ty se týkaly jeho právních sporů, takže se u císařského dvora dovolával o jejich rozsouzení. Soudil se rád, jeho názory se velice často křížily s náhledy jak církevních, tak světských hodnostářů, to mu vydrželo po celý jeho život.

Když se ujal správy svého panství, byla Lysá dále správním centrem Sporckových domínií. Za jeho působení se jí dostalo největšího rozkvětu. On sám si díky velkému jmění brzy dobyl evropského jména a to hned na několika úsecích lidského činění. Již samotné jméno ve zkratce jeho iniciálu v latinském označení „FAGUS“ - Franz Anton Graf von Sporck, v českém překladu „BUK“ naznačuje životní sílu a energii, současně je i synonymickou dvojznačností (Buche - Buch) a to na hlavní arzenál Sporckových zbraní v jeho životním zápolení - na knihy.

Sporck, to je také kus historie českého malířství, sochařství, hudby, ale i počátek historie dnešních domovů důchodců. Osobnost veliká titulem, duchem i majetkem.

Hrabě Sporck měl také veliký podíl na rozvoji kultu bohyně Diany, na myslivosti. Na svém panství zřídil dvě obory, menší k chovu bažantí zvěře, další velkou oboru k chovu daňčí zvěře. Tyto obory měly za cíl soustředit chovnou zvěř, čelit škodné zvěři a hlavně proti pytlákům. Navíc byly i dobrou zásobárnou pro zámeckou kuchyni.

Na panství v Lysé provozoval i parforsní hony, které se stále více promítaly do společenského života. Také čižba a další způsoby lovu lákaly na Sporckovo panství mnohé příznivce a kavalíry aristokracie nejen z Čech.

Do dějin myslivosti vstoupil založením řádu sv. Huberta, jehož členy se stali lovci šlechtických a královských rodin, včetně císařských. Tento řád i přes mnohé nepřízně doby a osudu žije dodnes, má zastoupení v cizině i u nás a ve své době patřil k nejslavnějším v Evropě.

Sporckovy lovecké záliby zasáhly i české hudební dějiny, hrabě vyslal v roce 1681 dva své myslivecké mládence do Francie, aby se tam naučili hře na lesní roh, do té doby v Čechách neznám. Současně měli za úkol osvojit si ve Versailles organizaci parforsních honů. Jaké skladby hráli, to již dnes přesně nevíme. Bezpečně však byla hrána Árie svatého Huberta, která se stala jakousi hymnou nově založeného řádu a hrabě František Antonín byl první, který hru na lesní roh v našem království rozšířil.

Střelecká vášeň majitele lyského panství mnohdy překročila nařízení o myslivosti, která zaručovala majitelům honiteb nedotknutelnost honebních území. A tato jeho nezkrotná lovecká touha mu přinesla pytláckou pověst, přechovávanou z pokolení do pokolení, až do dnešních dnů.

Roku 1723 poslal ruský car Petr Veliký jako korunovační dar císaři Karlu VI. šest krásných bílých jelenů sibiřských. Ti byli vypuštěni do císařských brandýských lesů, kde o ně bylo pečlivě postaráno. Vždyť byli určeni k hlavní štvanici po korunovaci císaře. Stalo se však, že jeden z šestice jelenů se zatoulal na sporné honební území mezi Lysou a Toušení. Hrabě Sporck jelena ulovil a byl opět prvním, kdo vlastnil trofej z bílého jelena. Česká komora se však proti odstřelu velice pohněvala a odsoudila Sporcka k vysoké pokutě 5 000 dukátů. Oněch šest bílých jelenů od Petra Velikého jistě nebylo určeno k chovu, protože podle dochovaných písemných dokladů mezi nimi nebyla žádná laň.

O historii bílého jelena a jeho výskytu ve světě se hledá dost těžko jednoznačná odpověď. V literatuře najdeme na toto téma hodně různících se názorů. Otázka historického původu bílých jelenů není zdaleka ještě zodpovězena.

Podle německého odborníka Heiricha Hanse Hatlapy, který v roce 1975 napsal článek o bílých jelenech do německého časopisu Jäger, je zmínka, že kromě Československa jsou bílý jeleni chováni jednak v Dánsku jednak na dvou místech v Německé spolkové republice. Podle knihy „Bílý jeleni“ od Luďka Bartoše se podařilo zjistit v Evropě ještě chovy v Rakousku, Velké Británii a Skotsku. Autor zde také uvádí vzpomínky na bývalého ředitele mnichovské ZOO Heinse Hecka, který ještě před několika lety viděl ve Spojených státech amerických chovy bílých jelenů, kteří vzešli křížením amerických „wapiti“ s evropskými jeleny. Po detailnějším pátrání pan Bartoš zjistil, že se jedná o skupinu jelenů ze ZOO v Catskillu. Takže souhrnný výsledek hovoří zcela jasně. Nebyli jsme a nejsme jediní, kde je bílý jelen chován.

Ale odkud se původně vzali? O tom existuje také několik hypotéz. Některá fakta podporují názor o historickém původu z Persie. To lze vyčíst podle žehušického kronikáře Františka Nováka, který popisuje, že se bílí jeleni dostali do Čech z Persie kolem roku 1780 prostřednictvím knížete Schwarzenberga a hrabat Valdštejnů a Černínů. Zvěř u nich však neprosperovala a počala degenerovat. Bílí jeleni trpěli nedostatkem nové krve. Pak již všechny zprávy mizí a zůstává pouze jediná. O chovu bílých jelenů zkřížených s jeleny červenými v Žehušické oboře u Čáslavi.

Tou druhou možností je zmíněný dar ruského cara Petra I. Velikého císaři Karlu VI.. Vládu obou panovníků překrývá 14 let, Petr Veliký žil v letech 1689-1725, Karel VI. 1711-1740. O této druhé možnosti existují taktéž doložitelné písemné zprávy v muzeu v Brandýse nad Labem. Historik a orientalista profesor doktor Justin Prášek píše ve své knize „Brandýs nad Labem, město, panství a okolí“ z roku 1910, že ...„šest bílých jelenů sibiřských bylo vypuštěno do brandýských lesů, kde měla být po korunovaci pořádána štvanice“. Záznam o tom najdeme také v Lesním závodě Brandýs nad Labem, v textové části lesního hospodářského plánu lesního závodu. A to bude asi nejpravděpodobnější původ žehušických jelenů. Vždyť i taxonomické potvrzení perského původu podporuje ruský původ. Jelen kavkazský se vyskytuje jak na území dnešního Íránu, tak na sousedním území bývalého carského Ruska. Jestliže v první polovině 18. století skutečně došlo k importu jelenů z Ruska, velice dobře to odpovídá záznamům o výskytu jelenů v Evropě, speciálně v Německu, včetně časové rezervy k namnožení, aby mohli být vyvezeni jak do Dánska, tak do Anglie. Tím je překryto období chybějících padesáti let od údajného importu jelenů z Persie. Nelze ovšem vyloučit ani první teorii, že mohli být importováni z Persie. Zde je však ještě nutné podotknout, že nejdříve u nás byl bílý jelen chován v brandýské oboře, teprve od první poloviny 19. století jsou v Žehušicích. Píše o tom inženýr Kokeš v „Našich oborách“ z roku 1976. Tolik k výskytu a historii bílé jelení zvěře.

Vraťme se k hraběti F. A. Sporckovi na lyský zámek, který jsme opustili u skandálu s odstřelem císařského bílého jelena. Hraběcí pytlák, který se tak vážně provinil vůči panovníkovi i přes zaplacení vysoké pokuty - 30 000 zlatých ( tj. pět tisíc dukátů), ještě z aféry nevyvázl. Při dvorním plese po korunovaci se totiž pán z Kuksu (v té době již nevlastnil lyské panství, r. 1722 je prodal svému příteli hraběti Černínovi) objevil na brandýském zámku sice v obřadním fraku z rudého sametu, avšak vznešená společnost zjistila s hrůzou, že místo předepsaných hedvábných nohavic má kalhoty z jelenice. Jednoduše řečeno vypadal jako by se chystal na lov. Někdo si pospíšil, aby honem žaloval císaři, že Sporck přišel na ples v kožených kalhotách a císař se ho sám na příčinu jeho podivného úboru zeptal. Na to právě Sporck čekal. Odvětil, že ke dvoru přichází oděn vždy v tom, co má nejdražšího! A tak tato lovecká epizoda Františka Antonína vstoupila do českého mysliveckého podvědomí. Přesto lovecká vášeň Sporckova přinesla celou řadu kladných stránek souvisejících s rozvojem myslivosti. Připomeňme si ty nejdůležitější:

• zavedl k nám novou formu honby k lovu jelenů, parforsní hony se všemi tradičními francouzskými zvyklostmi
• rozšířil chov francouzských loveckých psů, vynikající smečky z jeho chovu byly zakupovány šlechtici právě pro pořádání parforsních honů na jelena,
• díky ojedinělé konstrukci zbraní kukskými puškaři se zapsal také do dějin puškařství (revolverové opakovací zbraně s křesadlovými zámky, zlamovací zadovky na kovové nábojnice, kulové trojáky a vícehlavé pistole)¨
• byl průkopníkem v zakládání kačeníků a chytání kačen do kójí (r. 1700 založil kačeník na Šibickém rybníku poblíž obce Hronětice u Lysé nad Labem)
• s rozvojem parforsních honů hrabě F. A. Sporck poslal dva ze svých myslivců, Svídu a Rölliga do Francie, aby se naučili troubení loveckých signálů při honech. Po návratu do Čech sebou přivezli nové nástroje a vyučili další myslivce v troubení. Tím se díky Sporckovi v českých lesích poprvé ozvaly lesní rohy.
• roku 1695 založil Řád svatého Huberta, který v roce 1723 oficiálně potvrdil a dodal mu veliké vážnosti sám císař Karel VI., který se stal jeho členem,
• byl velice zručným čihařem - ptáčníkem, věnoval se chytání a kroužkování ptáků, sledoval jejich tah a tím patřil mezi první ochranáře ptactva.

František Antonín hrabě Sporck jistě patřil mezi výjimečné osobnosti barokní doby, jeho životní kapitoly jsou a díky jeho propagátorům snad na vždy zůstanou uchovány pro další příští. Byla to osobnost, která výraznou úměrou své výjimečnosti vynikala nad většinou tehdejší české šlechty. A jeho přínos pro českou myslivost, myslivecké poslání a ušlechtilé snahy pro její rozvoj přesáhly i odstřel jednoho bílého císařského jelena.

Ve svém závěru bych se chtěla dotknout dochovaného pamětního kamene na Sporckovském panství v Lysé nad Labem. Jedná se o hrubý, neopracovaný pískovcový kámen, který se dochoval z doby Františka Antonína Sporcka. Kámen má tvar zaoblení horní části přecházející do hranolu s vyrytým textem. Nápis je dobře čitelný, jeho význam je již 290 let zahalen rouškou tajemství. Je to naprosto jiné poselství než na dochovaných hraničních kamenech v Kocbeří, na Kukském panství. Sporckův kámen leží na katastrálním území obce Stará Lysá, v lese pod obcí Čihadla a dlouhá léta byl pokládán za pamětní kámen místa skonu bílého jelena, kterého hrabě Sporck ulovil.

Horní část nadpisu nese letopočet (snad). Jedná se o stylizovanou jedničku, klasickou číslici sedm, nulu a ne přesně určenou poslední číslici, kterou čtu jako polovinu číslo osm - čtyřku. Tím by horní část letopisu nesla nápis 1704. V druhém, spodním nápisu je písmeno, které vypadá jako obrácené písmeno „L“. Následuje velké „P“, arabská číslice dvacet „XX“, dále znak velice podobný písmenu ruské azbuky „bě“ a poslední je arabská sylizovaná pětka.

Již samotný první řádek vypovídá, že se nemohlo jednat o odstřel bílého jelena, ten je přesně datován rokem 1723, což i při kombinaci číslic tento letopis nijak nesymbolizuje. Když budeme číst zápis jako rok 1704, kdy bylo hraběti 42 let, nenajdeme v Semannově deníku žádné významné období pojící se s tímto rokem a myslivostí. V roce 1704, cestoval hrabě do Bolzana, kde se seznámil s Braunem, žádné další výrazné životní peripetie tento rok nenabízí.

A tak kladu před Vás, vážená společnosti, luštění tajenky na dobu celého jednoho roku, tedy do doby, kdy se zde snad opět sejdeme, co tento záhadný nápis našeho pana hraběte nese za poselství. Já Vám předkládám svoji dedukci a výsledek mého přemýšlení nad textem, které není rozhodně tím konečným. Tedy: rok 1704, léta páně, XX. Dvacátého „bě“ - rusky dne, arabská pětka - pátého měsíce. Tímto kamenem s uvedeným datem předpokládám, že bylo konečně vytýčeno hraniční honební panství mezi císařskou brandýskou oborou a lesním hájenstvím hraběte Sporcka.

Ještě jednou děkuji Vám všem za pozvání a současně Vám i všem dalším ctitelům bohyně Diany přeji, aby Váš zájem o myslivost se prolínal se zájmem o přírodu, které toho stále moc dlužíme a současně, aby osobnost velkého milovníka myslivosti hraběte Františka Antonína Sporcka nebyla nikdy zapomenuta!

Mgr. Renata Čančíková