I přes usilovné pátrání co vedlo Františka Antonína hraběte Šporka k vnitřnímu přerodu, kdy pochopil, že se mu nevyplácí okázalé vystupování a vůbec jeho dosavadní život, kdy na svých panstvích jen stavěl, vydržoval pro zábavu šlechty herce a pořádal bály a „vychovával a káral“ podané, ty "šibaly",

kteří ho šálí a chtějí okrást (Presis 2000), jej můžeme řadit mezi význačné vydavatele literatury, zvláště s církevní tématikou. To se stalo po uchýlení se do samoty na svoje statky a tam se pohroužil do četby moralistických spisů. Jediné svědectví z té doby o tom, že teprve v 50-ti letech začíná objevovat smysl života v knihách, pochází od Šporkova zetě barona Sweertse.Toto svědectví dodatečně ověřuje i sám Špork ve svém doznání, že teprve ve zralém věku si začal sestavovat pomocí knih svůj poměr k světu.

Svoji vydavatelskou činnost zahájil hrabě Špork bez jakéhokoliv úvodu i programu. Snad pouze využil přítomnosti dvorního rytce M.H.Rentze na svém panství na Kuksu, kam přenesl celou ryteckou dílnu z Němec. V květnu roku 1700 po návratu z Říma na panství a sídlo v Lysé začíná s dcerou Annou Kateřinou překládat náboženské knihy. V dalším roce 1701 vypravil svoje dcery do ciziny na vychování a vybavil je knihami, které tam překládaly. Ještě v tomto roce je v Praze vydána jeho nákladem knížka o plnosti křesťanství. Tato kniha uvozuje první období Šporkovy vydavatelské činnosti, které spadá do let 1701 - 1715. Překládány jsou převážně francouzské náboženské texty. Celkem v té době vydal 33 knih. Jejich obsahem byly úvahy o křesťanské mravnosti, ctnostech a zbožnosti. Na Šporkově vydavatelské činnosti je velmi zajímavý výběr autorů. Potíž je ve zjišťování jejich jmen, poněvadž u větší poloviny šporkovských tisků nejsou uvádění. Je to tak úmyslně, protože Špork dal tisknout hlavně překlady cizích nekatolíků, aniž je předložil církevní cenzuře ke schválení. Bezpečně můžeme tvrdit, že by jistě nebylo námitek proti tisku děl augustiniána Tomáše Kempského, rovněž jiní jako třeba kněz Patrik Babe z hybernského kláštera nebo františkán Schambogen měli své rukopisy schválené řádovými představenými předtím než je předaly Šporkovi a tím tiskárně. Jistě by se však tehdejší cenzor, učený jezuita dr. Jan Steiner, zajímal o spisy francouzských řádových bratří Cheminaise a Causina, a také o křesťanské ctnosti od pařížského kapicína Ivese, nebo modlitbám tištěným pařížským kardinálem pro své věřící. Kardinál držel ochranou ruku nad jansenisty, tedy nepřímo stál v táboře protijezuitském. Volnomyšlenkářského až revolučního ducha tehdejší Francie se v habsburských zemích báli nejen politici, ale i teologové. Cenzorovo pero by jistě řádilo v díle jansenisty de Saciho, tak v knihách ženevského kalvinisty Picteta a jiných. Bdělé oko církevní cenzury na počátku hned nepostřehlo důsledky vyplývající z vydavatelské činnosti hraběte Šporka. Až jeho přímý útok na pražskou konsistoř vyvolal první zákrok. Záminkou k tomu byly námitky proti svatbě dcery F.A.h.Šporka Anny Kateřiny, která hradeckému biskupovi přislíbila, že vstoupí do kláštera, což před otcem tajila. Špork dal dceru násilně oddati s baronem Sweertsem v ještě nevysvěceném kostele Svaté trojice na Kuksu. Pražská konsistoř v tomto po právu spatřovala porušení kanonických předpisů a proti sňatku protestovala. Špork dal v odvetu tisknout zvláštní „species factií“, v nichž překrucoval skutečnost. Při pátrání po tiskárně, která ony listy vytiskla, si konsistoř vyžádala součinnost pražského místodržitelství. Tiskárna byla nalezena ve Šporkově zámku v Lysé. O osudu nepovolené tiskárny rozhodl císařský reskript ze října 1713 roku. S ohledem k dobrozdání místodržitelství a cenzorovu posudku, císař Karel VI. nařídil tiskárnu uzavřít, nalezené tiskoviny prodat a takto získané peníze použít k potíraní tehdy v Praze řádícího moru. Skandální „species factií“ měli byt zničeny a hrabě byl upozorněn, že nadále smí tisknout jen cenzurované tisky. Kněžstvo a misionáři byli vyzvání k pátrání po dalších tiscích a k jejich ničení po nalezení.

F.A.h.Sporck z Macklanburku se musel smířit s tím, že nemůže mít vlastní tiskárnu, neznamenalo to však, že by se vzdal vydavatelské činnosti. Kniha se stala významným činitelem v duševním životě hraběte ve zralém věku. Kniha náboženského obsahu usměrnila všechny jeho úvahy o světě, poměrech náboženských a otázkách dogmatických tak dokonale, že silný vliv přečtených náboženských traktátů zastínil pohled do jeho samostatného myšlení. Po více jak dvaceti letech poučného studia náboženských traktátů si konečně hrabě utvořil základy svého životního názoru.V letech 1717 až 1719 se přetvářející proces ukončil. Navenek ohlásil svoje nové zásady. V roce 1718 nechal razit medaili, kterou upozorňoval na svoji oddanost Bohu,císaři a bližnímu.Nad portrét si umístil heslo "Pravda a Spravedlnost", které umístil i na svůj erb jako rodové heslo rodu Sweerts-Sporck. Přistoupil ke stavbě nových pousteven u Lysé a Kuksu, povolal mistra Matyáše Brauna, aby vytesal před hospitálem aleje soch představujících křesťanské ctnosti a hříchy. V soukromí,v úzkém rodinném kruhu, před služebníky,ale také v dopisech důvěrným přátelům vykládal o svých názorech na současnou společnost a náboženské poměry. Ve všem bylo hodně pesimismu, který pramenil z četby převážně nekatolických knih. Ztotožnil se s názory francouzských protestantských teologů, vytýkal šlechtě, že se stávají ateisty, zatím co prostý lid propadá pověrčivosti. Kritizoval špatnou výchovu mládeže,která od útlého věku nasává do sebe nezřízenou ctižádostivost,touhu po požitcích a pokrytectví. Z nevědomosti prostého lidu ve věcech víry vinil hrabě nejen rodiče, nýbrž i duchovní a světskou vrchnost. Jako horlivý kazatel a nápravce mravů chtěl přispět k povznesení křesťanství. A právě vydávání a rozdávání knih náboženského obsahu se mu jevilo jako nejvhodnější prostředek k povznesení pravé zbožnosti. V roce 1718 představil praktické provedení svého plánu.21.srpna povolal do Kuksu všechny rychtáře z poddanských vsí a tam jim rozdal překlady Ivesovy "Školy ctnosti" a Piktetovy "Mravouky" s poučením, aby z těchto knih předčítali ve svých obcích. Špork byl velmi prozíravý v rozdávání svých tisků, neboť pamatoval na to, že současně šíří také své jméno. Do svých knih vkládal svůj rodový erb nebo jméno či obojí.. Svoje knížky zasílal Špork vytipovaným osobám z šlechtického stavu, ústavům, řádům světským i duchovním, katolíkům i nekatolíkům. Jeho knihy , bohatě ilustrované rytinami od M.H.Rentze četli císařovny, vlivné osoby u císařského dvora i vyslanci zemí v Praze.

Z počátku se Špork spokojoval s umírněným pesimismem a konstatováním nedostatků v křesťanství a uvažoval o možnosti nápravy. Brzy však u něho došlo k výraznějšímu odklonu a odvážnější kritice panujícího řádu. Tento obrat souvisel se slábnoucím zájmem o francouzské náboženské písemnictví a současně vzrůstajícím vlivem protikatolických traktátů a satir tištěných v Německu a Holandsku.Zájem o luteránské písemnictví, který je plně doložen od konce roku 1723, kdy tento zájem ještě nenabyl převahy, aby mu bránil v rozhledu po význačnější literatuře z celé Evropy. Dosud neutříděné poznatky z četby byly velmi silné, že se s nimi svěřoval v dopisech svým přátelům (Grossovi,Behrovi,Huldenbergovi) aj. Jeho touhou se stalo přání, utkat se s učenými teology, v niž by se blýskl znalostí přemíry citátů s Písma sv. a církevních otců. Musel však brát za vděk jen hrstkou posluchačů z rodiny,služebnictva a známých. Jediným konkrétním a sokem „po ruce“, kterého“provokoval“ byli „sousedi“ na panství Kukském a Choustníkohradišťském, totiž jezuiti.

Náboženské poměry posuzoval Špork vždy pod dojmem své četby. Vesměs běželo o knihy cizích nekatolických spisovatelů. Při jeho vrozené prudkosti nebylo daleko od kritiky k přímému útoku. Rok 1725 přinesl v tomto značné urychlení. V té době počal se rozepisovat o rozdílech v učení katolickém, luteránském a kalvínském o přítomnosti svátosti oltářní. Kritizoval různé zlozvyky, které byly uvedeny do učení, mravů a bohoslužby církve. Jejich napravení očekával od nedávno zvoleného papeže Benedikta XIII. Nestalo se tak.

Pokud F.A.h. Špork svěřoval svá mínění jen papíru nemusel mít obavy z následků. Přesto se občas nechal strhnout k výrokům, na které následky nenechaly dlouho čekat, což se také stalo. V té době se začaly značně zhoršovat vztahy Šporka se sousedy, jesuity v Žírci. Hrabě dobře vytušil, kde vězí zrádce, který se snažil vylákat z něho nějaký názor na Boha a církev, který by se nekryl s učením církve. Na vydavatelské činnosti hraběte lze velice dobře dokládat myšlenkový vývoj. Při posuzování myšlenkového vývoje nám velice pomáhají Šporkovy zachované dopisy přátelům, do kterých hrabě promítal všechny projevy zájmu o náboženské změny. V české společnosti touto snahou byl hrabě Špork v celku osamoceným zjevem. Trapný dojem z prohraných justičních sporů na jedné straně a na druhé působivý vliv četby převážně nekatolické zatlačovaly ho do opozice vůči tehdejším poměrům a řádu. Jeho projevy o poměrech, zejména náboženských je nutno přijímat jako ohlas na cizí četbu. Celkové vydavatelské dílo F.A.h. Sporcka bylo rozsáhlé a zdálo by se paradoxně z oblasti církevních námětů (viz Křesťanský rok nebo Kniha emeritů) Jeho dílo a vydávání knih bylo úzce spjato s jeho osobou.Po jeho smrti nenašlo pokračovatele v rodinných příslušnících a zaniká.

MUDr. Miloš Broďák-EOSH – 2008 opraveno a doplněno 2010

Hanuš J.: Z dějin české literatury 1920
TŘÍSKA K.: František Antonín Hrabě Špork 1938
KALISTA Z.: České Baroko 1941
NEUMANN J.: Český Barok 1974
Korespondence hr. Fr.A,Sporcka

Špork - Wikipedia http://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Anton%C3%ADn_%C5%A0pork