Před více než 50 lety vydal lesmistr František Vodička (1892-1967) knihu „Po stopách posvátného jelena“, v níž se snažil vysledovat, jaký význam měl jelen, tento symbol nejdokonalejší lovné zvěře, v náboženských představách od pravěku po středověk.

Pokusím se jednu kapitolu z jeho knihy o něco rozšířit a doplnit zejména se zřetelem na to, jakou úlohu má jelen, potažmo laň, především v západním křesťanství.

Vidění sv. Huberta není žádný nový motiv křesťanské legendy, ale bylo bez jakékoli změny převzato z obrácení římského vojevůdce Placida v mučedníka sv. Eustacha. Ale ani u sv. Eustacha není motiv jelena původní: pochází z Orientu a poprvé byl zaznamenán v 1.století př. Kr. indickým básníkem Kalidášou ve hře Sakontala. Jsme zde svědky častého přebírání motivů z jednoho prostředí do druhého. Ostatně ani sv. Hubert se neobjevuje s jelenem hned od počátku, ale teprve asi od 13.stol. Nejstarší známé vyobrazení svatohubertského jelena lze najít v knize Le Livre du Roi Modus et de la Royne Racio ... (polovina 14.stol.).

V křesťanské symbolice je jelen představitelem velkého tajemství. V moralizujících příbězích Gesta Romanorum, což je sbírka pověstí, legend a pohádek, pocházející ze 13. až 14.stol., vidí v kapitole 18 v jelenu Krista. V knize Konráda z Würzburgu, básníka 13.století, nazvané Zlatí kováři, je jelen Bohem, který žízní po člověčenství a svou blahosklonností k nejčistšímu zdroji člověčenství se omlazuje: básník doslova říká ... „zamířil na nás svým parožím, staré opadlo, a tím se zmladil“. Podobné místo se najde také v básni o Tristanovi.

Podle žalmu 42/2 byl u starých křesťanů jelen krásný a oblíbený symbol po Bohu dychtící a prahnoucí duše, obraz těch, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti (Matouš 5/6), ukazatel pomýlených, ale povolaných duší. V tomto významu se objevuje jelen buď osamoceně nebo ve společnosti jiných symbolů. Samotného jelena ukazuje freska na hrobě sv. Petra a Marcellina i pozdější mozaiky a nápisy na hrobech.

Symbolický význam jelena vynikne zřetelněji, pohlédneme-li na empóru v chrámu sv. Jana v Lateránu, kde dva jeleni se přibližují ke kříži, který stojí mezi nimi, anebo když jeleni ve smyslu evangelia sv. Jana (4/14) lačně pijí vodu, stékající ve čtyřech proudech po evangeliích z hory, na níž stojí beránek Boží, anebo jak je vidět na římských a jihofrancouzských památkách z dob prvních křesťanů, z nichž nejstarší pocházejí ze 4.stol., v katakombách sv. Kalista a Balbina.

Podle Fysiologa a církevních otců vznikla pověst, že jelen svým dechem vytahuje jedovaté hady ze země, polyká je a opět se jich neškodně zbavuje při pití, anebo že je rozdupává spárky - je to obraz křesťanů, kteří ničí hady hříchů. Tato pověst byla velmi často zobrazována na křtitelnicích , aby zdůraznila spásnou sílu křtu.

V chrámu St. Maria Maggiore v Římě vytéká voda ke křtu ze stříbrného jelena. Na jedné starokřesťanské nástěnné malbě, znázorňující Kristův křest, je pod Vykupitelem, stojícím ve vodě, vidět pijícího jelena, na druhém jelenu cválá Psyché, znázorňující duši, ke studni, nad níž stojí Amor, představující Krista, z jehož ran proudí do mísy voda sv. Ducha. Je to tedy zajímavé spojení pohanské a ranně křesťanské symboliky.

Také ve Starém zákoně najdeme četné odkazy na jelena. Tak v požehnání Jakobově (První kniha Mojžíšova, 49/12) se jeho syn Neftalí přirovnává k rychlé lani. V žalmu 22/1 se k lani přirovnávají ranní červánky a v Písni písní (2/9) se říká: „Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi“.

V díle Legenda aurea (Zlatá legenda), sbírce středověkých legend, kterou sestavil janovský arcibiskup Jakub de Voragine, vystupuje často posvátný jelen jako rychlý posel Spasitelův, který jako nositel kříže přivádí zbloudilé k obrácení na víru a pobožné ke zbožnému dílu. Sv. Eustach byl vyzván ke křtu jelenem s křížem uprostřed paroží a sv. Hubert jeho prostřednictvím prožil své obrácení. Pohostinnému sv. Juliánovi, který štve jelena, říká jelen: „Juliáne, proč mne honíš? Zabiješ tak svého otce i matku“. Blouznivého Felixe z Valois, který se svým společníkem Janem z Mathy žil jako poustevník v lese nedaleko Meaux, přiměl jelen s červeným a modrým křížem založit blahoslavený řád trinitářů, tedy Nejsvětější Trojice. Účelem řádu bylo vykupovat zajaté křesťany z otroctví Saracénů. Dodnes nosí Španělé na černém plášti červený a modrý kříž.

Sousoší sv. Jana z Mathy, sv. Felixe z Valois a sv. Ivana i s jelenem a Turkem, střežícím v jeskyni uvězněné křesťany, můžeme vidět na pravé straně Karlova mostu, jdeme-li z Malé Strany, jako druhé v pořadí. Autorem sousoší, pocházejícího z r. 1714, je Ferdinand Maxmilián Brokoff.

V křesťanském umění všech staletí se objevuje jelen jako věrný průvodce svatých poustevníků, čímž obrazně dokládá jejich útěk před světem. Kníže Bořivoj se setkal nedaleko Tetína s poustevníkem Ivanem, který se živil mlékem laně. Na lovu jelenů objevil kníže Oldřich u Sázavy poustevníka Prokopa, který před ním ochránil svou laň. Prokop založil na místě své poustevny klášter a byl kanonizován jako první český světec. Jelen patří k sv. Eustachovi, sv. Hubertovi, sv. Brandolinovi, sv. Sebaldovy a sv. Meinulfovi. Byla to domácí a pracovní zvířata poustevníků. Laň živila svým mlékem statečného mučedníka sv. Mammese z Kapadocie, dávala mléko sv. Aynulfovi, biskupu z Turina, sv. Jiljí, sv. Theonadovi a Šimonu z Padolireny. Když Appolonius a sv. Ida z Erkelbornu měli zahynout na poušti, vyhloubili jim jeleni z Božího příkazu novou studnu, jak nám to vyprávějí poustevníci Primus a Felicianus. Do chatrče Simeona z Trieru přišly za kruté zimní doby dvě laně, které ho živily a ohřívaly. Také Makrinu, sestru sv. Blažeje, vyživovaly a rády se obětovaly hladovějícím. Sv. Goar osvěžoval pochopy mlékem tří laní a sv. Maxim z Turina poskytoval mléko laně pokryteckému klerikovy, který ho s úmyslem pomlouvat následoval na odlehlé místo a úpěnlivě se doprošoval světcovy pomoci. Sv. Atraktě, žákyni sv. Patrika v Irsku, přinášeli jeleni dříví ke stavbě její cely, sv. Rhodanusovi sloužili jako potah, sv. Ecianovi, biskupu z Cloufertu, tahali pluh, neboť ten ve své převeliké dobrotě půjčil své voly chuďasům. Totéž se vypráví o sv. Cuanovi z Arbhe a sv. Kentigernovi, prvnímu biskupovi z Glasgow. Když mu vlk strhl jelena, donutil ho světec, aby se za trest sám zapřáhl pod jeho. Jeleni vypomáhali při polních pracech sv. Neosusovi, opatu z Neots v hrabství Huntigdon, učenému zakladateli univerzity v Oxfordu, když mu zloději ukradli spřežení. Mladíci, kteří tento zázrak viděli, obrátili se na křesťanství a sloužili svatému až do smrti.

Pronásledovaná laň přivedla krále Dagoberta ke hrobu sv. Dionysa, Karla Martela do chýše sv. Jiljí, Chlotara k biskupu Leu de Sens, Pipina k jeho nevině zapuzené manželce Bertě, rytíře Radibolta k paní Elze, hraběte Siegfrieda k Jenovévě. Fructuosus z Bragy a Humbert z Maroilles byli zachráněni hledajícími, vedenými moudrým jelenem. Jelen ukázal sv. Ansegiovi místo, kde měl zbudovat opatství Fécamp, seigneurovi de Torstinge zříceniny zaniklého opatství ve Fontanelle. Biskupství Hildesheim, Lübeck a Waizen dal Pán založit jelenům, stejně jako některé další německé kláštery. V Hemsbachu vyhrabal jelen, který se tak stal nezranitelným, kamenný kříž z lesní půdy, kostel ve Schotten (Hesensko) přenesl bílý jelen na jeho nynější místo.

Klášter v Preetz (Šlezvicko) byl postaven v místech, kde jelen s podivuhodným parožím ve tvaru kříže se nebojácně postavil hraběti z Orlamünde. Sněhobílý jelen se zlatým obojkem, který při chůzi nezanechával stopu, byl průvodcem zbožné jeptišky z kláštera Michaelstein v Harzu. Ve svatojánském hospitale v Lipsku dává Panna Maria pít věřícím z poháru, zhotoveného z jeleního parohu, a pak odjíždí na jelenu, ověnčeném úlomky do konnevického lesa. Mnoha zbožným paním ukázali bílí jeleni, mající 12 světel na výsadách, za noci cestu do kostela. Také zbožné dcery Ludvíka Němce byly dovezeny jelenem, nesoucím světlo, z hradu Baldern nad Albisem divokým horským lesem až ke katedrále Panny Marie v Curychu, a proto abatyše a kapitula měly od té doby dlouho ve znaku jelena se světly na výsadách.

Když svatá panna Erementia Lorenzová z Tangermuende, andělské dítě, které vždy budilo obrovské pozdvižení, kamkoli přišlo, při ranní cestě do kostela zabloudila, jelen ji dovedl domů. Les, pole a louky, které objeli, to vše věnovala za své zachránění kostelu sv. Mikuláše, v němž lze dosud vidět její kamennou sochu, jak stojí na hlavě jelena. Sv. Hofburgu přenesl jelen přes řeku Neckar, když ji, zaslíbenou Bohu, chtěl její otec donutit ke sňatku, sv. Kateřinu ze Švédska osvobodil kolem běžící jelen před úklady chlípníků, když šla v Římě časně ráno do kostela. Zbožný poustevník sv. Miletus předpověděl svým vrahům, že příští den musí zemřít trestem Božím, a ti se následující den vzájemně postříleli, když lovili na jelena. Dva jeleni dopravili do kláštera v Eiscreach ke křesťanskému pohřbu mrtvého irského biskupa sv. Kellacha, který prchal před mstou pohanského krále a byl v lese zavražděn. Štvaný jelen, aby se zachránil, skryl se na hrobě sv. Evermaruse. Podle roztomilé legendy se v úmrtní den sv. Rieluse, blahoslaveného biskupa ze Sens, shromažďují jeleni a srnci z celého lesa u jeho lesního hrobu, aby si ho připomněli. Jelen dal jméno některým horám, dvorcům a budovám, kterým toto zbožné zvíře sloužilo. Mnohá města, jež mají ve znaku jelena, a kláštery, jež dal Bůh založit v místech, označených jelenem, chovaly z vděku krotké jeleny v ohradách.

Všechny tyto prvky se nám vracejí v pohádkách a v pověstech. V nizozemské pověsti veze jelen Lyderika, statečného přemožitele obra a praotce hrabat z Flander, do hustého lesa, kde najde krásnou Idoneu, pohřešovanou dceru franckého krále Dagoberta. Jelen doprovázel flanderského hraběte Balduina k panně jménem Heljus, která později svému hraběcímu choti nedobrovolně vyzná, že je čertice. V jedné flámské knize povídek ukáže jelen Oriant studnu, v níž najde Beatrice svých sedm dětí, která osvobodí poustevník Helgast. U jedné studně se Reimund setká s Meluzinou, která mu radí, aby jelení kůži rozřezal na úzké proužky a dosáhl tak většího zisku. Tomáš z Ereildoune, básník, který žil sedm let u jedné víly, zapomínaje na Boha i na celý svět, je po svém útěku od ní dopraven dvěma jeleny do temnot, kde dosud žije.

V irských pohádkách láká víla mládence Fióna za pomoci jelena k sobě do hor a na rozvaliny hradu k posvátné panně, která ho ošálí milostným nápojem věčné touhy. V hesenských pohádkách je královský princ varován, aby nestřílel na tři bílé jeleny, které později vysvobodí jako tři panny.

Divokého hraběte Zaberna a hraběte Anselma vlákají jeleni do hluboké propasti, kam se sami dostanou bez zranění, ale Wildenstein, který štve pekelného černého jelena, zůstane v propasti ležet s rozdrcenými údy. V pohádce o zlatém jelenu nechají hrom, blesk a vítr, převtělení do jelenů, krále zabloudit v lese. Tuebinský falckrabí loví se svým trpasličím lovčím Eppem a dvěma psy cizího hlavního jelena, kterého štve přes Norimberk do Prahy, kde mu český král jako clo odebere jeho oblíbeného Hanse. Městský písař Lanner z Brodu nad Lesy jezdil nedobrovolně na jelenu. Hraběte z Mestelbrunnu a zlého rytíře ze Schoenbrunnu odvedou rychlí šestnácteráci hluboko do lesa, aby jejich tvrdá srdce poznala, co je hlad, strach a ponížení.

Také u pohanů byl jelen vysoko hodnocen. Artemis Agroteia, panenská lovkyně, si oblíbila jelena, k jehož poctě byly zjara pořádány slavnosti, zvané elaphebolie. V posvátných hájích v okolí templů byli chováni jeleni a srnci. V Koptosu v Egyptě byly k poctě bohyně Isis chovány posvátné laně, jak o tom píše Aelian. Později lovci zavěšovali oběti z bohatého lovu Dianě, Juno Lucině a Eilethyi, Artemidiným římským sestrám. Oběti byly zdobeny parožím šestnácteráků. Jelení paroží vyobrazené na sarkofágu znamenalo náhlou smrt. Aktaióna proměnila Artemis v jelena, protože ji pozoroval v lázni, a za to ho vlastní smečka na Kitheronu roztrhala. Zamilovaným byl jelen pro své štíhlé běhy, ladné pohyby a krásné oči symbolem jejich vyvolené. Jak uvádí Pausanias byl jelen v cirku a při velkých slavnostních průvodech symbolem vítězství. Tak ve slavnostním průvodu Ptolemaia Philadelfa jel zlatý vůz, tažený sedmi jeleny, a Heliogabalus s Aureliánem vezli v triumfu přes Zenobii a Kapitol statečnou vládkyni Palmiru se čtyřspřežím skvrnitých jelenů, což pravděpodobně byli daňci. Také Vobiscus připomíná jelení přípřež ve voze gótského krále.

U Germánů byl jelen vždy v blízkosti bohů a platil i jako posel smrti. K poctě jelena byly ve Švábsku pořádány slavnosti, které se udržely ještě do 30. let tohoto století. Začínaly obvykle první pondělí po Popeleční středě, v době vítání jara, a byly spojovány s vynášením Zimy. Někde se dokonce dochovaly masky s jelení hlavou.

V pohanské době byly pořádány na začátku nového roku (začínal 1.března) jelení maškarády, proti nimž později církev zasahovala. Proti těmto hrám, označovaným jako Solemnitas cervuli, jednalo v r. 578 Concilium antissiodorense. V jednom kázání, nazvaném De Kalendis Januariis se klade otázka: Co je bláznivějšího, než strojit se jako zvíře a představovat jelena?

Jeptišky ženského kláštera v Curychu pékaly na paměť zlatého jelena Karla Velikého jelení chléb, pečivo ve tvaru jelena. To na Popeleční středu po slavnostním průvodu házeli představitelé řeznického cechu z oken cechovního domu mezi mládež.

Původní smysl jeleního svátku je už nejasný a nezřetelný. Jelen v něm zastupuje boha smrti, Zimu, jelení měsíc je měsíc krvavý, měsíc domácích porážek, mensis immolationum, v němž se zabíjela vykrmená domácí zvířata. Napřed se však obětovalo božstvům, která dostávala nejlepší kousky. Smrt zvířat tak byla v souladu se smrtelným klidem Země. To však neodradí ani divokého lovce ani sv. Huberta, kteří pohrdli dobou hájení a štvali jelena do tichého lesa, a tak hrubě porušili Boží mír k neprospěchu své duše. S mírným jarním sluncem se objeví milá Vesna a zažene Zimu a jelena do lesa. Teprve po vítězství Vesny vytáhne Král máje na květy ozdobeném voze do širého kraje, doprovázen osvoboditeli od tuhého pouta Zimy. Teprve nyní se naplní věštba, že když jelen prchne do lesa a požehnanou stopou zašlápne žalud do půdy, vyroste z něho strom, z jehož dřeva bude zhotovena kolébka pro toho, kdo, až vyroste, vysvobodí zámeckou pannu a závistivého myslivce. Pak je zde úplné jaro.

Jelen je symbolem slunce, denně zapadajícího za hory a druhý den ráno, vedeno jako jelen na otěžích dvěma muži, vychází opět na východě.

Jelen byl u Germánů obětním zvířetem. Zbožná pověst vypráví, že Bůh poslal mnichům do Corvey v nejvyšší nouzi dva jeleny, dvě ryby a ze dvou džbánů dal proudit vínu. Ti ve své skromnosti jednoho jelena a jednu rybu osvobodili a o džbány se rozdělili s chuďasy, pročež se tento zázrak každoročně opakoval. Až když nový opat v zaslepené chamtivosti starý zvyk porušil a všechna zvířata usmrtil a při hostině vypil oba džbány vína, zázrak se neopakoval.

Lidová pověst nechává myslivce těžce pykat za to, že loví světového jelena. Za odměnu, že jelen s křížem mezi parožím nebyl uloven, shodí své zlaté paroží k divotvornému lesnímu pramenu, který uzdravuje. Pouze milostí obdařené nedělňátko jej může ulovit. Pak se jelen promění v milostiplnou pannu a píseň pokračuje: „Hubert ulovil jelena a zajíce, potkal dívku, bylo jí osmnáct.“ Samozřejmě musí mít na prsteníku prsten s jelením kelcem, neboť se tvrdí, že oko Boží zálibně spočívá na hrotu takového kelce.

Tak vysoko postavil Bůh ve své milosti ušlechtilého jelena.

Ing. Ctirad Rakušan