O hraběti Sporckovi mnozí právem tvrdí, že byl nejen zakladatelem mnohých loveckých tradic v Čechách, ale již také tím, kdo dovezl první lovecký roh do Čech. Právě jeho zájem o lov byl jedním z mnoha důvodů, proč se o lovecký roh podrobněji zajímal.

U nás dnes běžně dostupné XV. vydání The New Encyclopaedia Britanica z roku 1991 popisuje lovecký roh jako hudební nástroj jednoznačně francouzského původu a současně přímo říká, že jeho vývoj byl zásluhou Sporckovou dokončen v Čechách. Staré německé zdroje hovoří podobně. V naprosté shodě totiž tvrdí, že jednou z největších Sporckových zásluh je to, že přivezl lovecký roh z Francie nejen do Čech, ale také do německých zemí. Ani u nás se o tom nikdy nepochybovalo. Brněnská JAMU uspořádala v roce 1981 k výročí 300 let loveckého rohu v Čechách odborný čtyřdenní seminář a celá myslivecká veřejnost se o významu Sporcka dozvěděla také zásluhou Mezinárodní rady pro myslivost a ochranu zvěře (CIC), která na podobné téma uspořádala v loňském roce mezinárodní seminář v Praze.

Z dostupných pramenů o hraběti Sporckovi víme, že než se v roce 1680 vydal na kavalírskou cestu po Evropě, měl za sebou studia na jezuitském gymnáziu v Kutné Hoře a poté studia práv a filosofie na pražské Karlo-Ferdinandově universitě v Klementinu. V té době již plynně mluvil čtyřmi jazyky a svou cestu po Evropě zahájil v Itálii, kde studoval sochařské památky starého Říma. Poté, co ve Vatikánu prostudoval některé vzácné antické tisky, které jsou uloženy v tamější knihovně, navštívil Turín, přes jižní Francii pak odcestoval do Španělska a zastavil se delší čas v Madridu. Jeho hlavní pobyt byl však v Paříži, která byla tehdy centrem evropské kultury a městem, ve kterém se soustřeďovali nejrůznější umělci. Jako první evropské velkoměsto měla totiž Paříž založenu Akademii umění. Hrabě Sporck byl ke všem kulturním vlivům velmi vnímavý. Následně nato zamířil do Anglie, kde v Londýně, a později též v Bruselu, poznával další základy moderního umění. V Čechách pak svými nejrůznějšími zakázkami štědře podporoval sochaře, malíře, rytce a v mnohém se zasloužil o divadlo a literaturu.

Věnujme se ale Sporckově vlivu na hudbu. Nástroj, kterému dnes říkáme lovecký roh, se vyvinul z mosazného signálního rohu loveckého, který se nejdříve používal při parforsních honech. Jeho první dávné vzory nalezneme již ve starém Římě, kde se ve vojsku používaly signální trouby zvané busina, které bylo slyšet na velké vzdálenosti. V lese je potřeba dorozumívání se lovců stejná a tak lovci odpradávna používali rohy volské a později také nejrůznější nástroje mosazné. Zpočátku se na nich vydávaly povely jen ve stylu krátkých a dlouhých tónů, tedy ve formě naší Morseovy abecedy.

Při jaké příležitosti Sporck lovecké prostředí poznal, již zřejmě nezjistíme. Abychom si situaci usnadnili, nebudeme pochybovat o tom, že k tomu došlo právě až ve Francii, protože o tom, že by Sporck provozoval lov již dříve nejsou žádné zprávy. Na druhou stranu se také nedá ani tvrdit, že by právě Sporck byl vynikajícím hudebníkem, dokonce na žádný nástroj aktivně nehrál a tak nemůžeme předpokládat, že by jeho zájem byl podpořen hudební zvědavostí. Víme totiž, že v té době již dvacet let znala Paříž lovecký roh jako nástroj zařazovaný do královského orchestru. Pokud předpokládáme, že Sporck nebyl ve svých dvaceti letech ještě lovcem, můžeme také tvrdit, že nemohl být ani tak prozíravý, aby se o nový nástroj zajímal cílevědomě s perspektivou jeho budoucího uplatnění při loveckých akcích. Zřejmě byl jako mladý vzdělaný jinoch jednoduše okouzlen nádherným prostředím nově vybudovaného královského sídla ve Versailles a vším ostatním, co se na francouzském královském dvoře tehdy nabízelo. Součástí zábavy krále a jemu blízkých privilegovaných šlechticů byl lov a jeho součástí zase fanfáry pikérů a lovecká hudba. Ta se ve Francii provozovala ve stále výpravnější podobě, protože snahou všech hudebních skladatelů bylo se zalíbit králi a získat tak přízeň celého dvora.

Také u nás v Čechách se lovecký roh začal nejdříve používat při lovu. Prvními skladbami byly zřejmě fanfáry na zahájení lovu. Hudební encyklopedie o původu či druhu skladeb mlčí, naproti tomu všechny bez výjimky tvrdí, že hrabě Sporck dovezl lovecký roh poprvé do Čech a tedy do zemí rakouské habsburské říše. Sporck byl totiž později znám jako velmi vášnivý lovec. Zřejmě se již nikdy nedozvíme, zda první exemplář loveckého rohu cestoval se Sporckem po dalších evropských městech přibalen v jeho zavazadlech, anebo zda pro něj skutečně jeli první hraběcí trubači - dnes již legendární Svída a Röhllig - až o rok později.

Přestože většina hudebních historiků hovoří o loveckém rohu mimo francouzské prostředí právě jen ve spojitosti se Sporckem, některé jiné archivní materiály napovídají, že to ve skutečnosti nebyl on, kdo se v Čechách parforsními hony zabýval jako první. Pokud se budeme držet předpokladu, že neoddělitelnou součástí těchto honů je právě lovecký roh, pak jeho cesta do Čech zůstává v mnohém stále ještě nevysvětlena. Do časové řady všech známých souvislostí totiž musíme zařadit také první v dějinách známý lovecký řád, který ve Slezsku (které bylo součástí zemí Koruny české, a tedy Rakouské říše) založil v roce 1672 náruživý lovec Jiří Vilém (1657-1675), vévoda lehnický, hlohovský a břežský, poslední potomek starého polského královského rodu Piastovců. Nazýval se Řád Zlatého jelena, ale úmrtím zakladatele v roce 1675 zanikl. Přesto bezpečně víme, že ve Slezsku se už tehdy troubilo na lovecké rohy, které zcela jistě pocházely z Francie, protože rod Piastovců měl úzké rodinné styky s Bourbony.

Hledáme-li pak velmi podrobně první stopy loveckého rohu v Čechách, musíme jít ještě o něco dále a zmínit se o Lednici na jižní Moravě, kde parforsní hony provozoval císařský místodržitel Karel Eusebius kníže Liechtenstein (1611-1684), který ve své době patřil k předním chovatelům koní a loveckých psů. O tom, zda se již tehdy používaly lovecké rohy, nemáme však žádné věrohodné zprávy. Kníže Liechtenstein však zemřel dva roky poté, co Sporck lovecký roh již znal a měl jej prokazatelně na svém panství v Lysé.

Další konkrétní stopu z téhož období máme ještě odjinud. Z dokladů na panství Hluboká vyplývá, že hofmistr císaře Leopolda I. (1640-1705), kníže Ferdinand Vilém Schwarzenberg (1652-1703) zakoupil roku 1684 pro své štvanice francouzské psy - chiens courants d´Artois. Dnes je u FCI pod tímto názvem zaregistrováno původní francouzské plemeno tříbarevných basetů. Tito psi se tehdy stali základem proslulé hlubocké smečky, která zanikla až na počátku

první světové války. Také tam se při lovech troubilo na lovecké rohy. Jako hofmistr musel kníže Schwarzenberg zcela jistě vědět také o prvním uměleckém uplatnění loveckého rohu v celé rakouské říši z oslav jmenin hudbymilovného císaře Leopolda I. V Linci se dne 15. listopadu 1680 jako předehra velkého baletního představení hrála slavnostní Intráda v obsazení houslí a loveckých rohů. Ve dvoudenních oslavách bylo jedno hudební vystoupení nepatrným detailem, přesto je také podle tohoto využití loveckých rohů patrné, že Francie v té době nediktovala jen politiku, ale především také vkus, módu, literární a umělecké zájmy rakouské a německé šlechty, která často v mnohém kopírovala francouzské vzory.

Ze všech dostupných materiálů lze tedy s dostatečnou jistotou usuzovat, že o loveckém rohu a francouzském způsobu parforsních honů se v rakouské říši již vědělo přinejmenším v době, kdy mladý Sporck podnikl v roce 1680 svou kavalírskou cestu do Francie. Logika času a souvislostí je jednoznačná. Sporck se do Paříže dostal až na jaře roku 1681 a v Linci se na lovecký hrálo v listopadu 1680. V nedalekém Salzburku o loveckém rohu už dobře věděl vahraník František Ignác František Bieber (1644-1704), někdejší komorník kroměřížského biskupa, který o něm dal zprávu svému nástupci Pavlu Josefu Vejvanovskému (1640-1693), patrně autoru nejstarší české lovecké skladby Sonaty venatoria, která s největší pravděpodobností vznikla v roce 1682.

Na druhou stranu můžeme však mít za prokázané, že parforsní hony a s nimi i používání loveckého rohu se ve větším rozsahu zavedlo až poté, co Sporck stanovil zvláštní pravidla, podle kterých se nový způsob honby rozšířil také v Čechách. Je docela dobře možné, že na Hluboké se lovilo až podle vzoru Sporckova, když lovecké psy kupovali teprve v roce 1684. Dokladem mimořádného společenského významu tehdejší myslivosti je totiž i to, že lovečtí úředníci často zastávali i nejvýznamnější funkce. Mimořádnou zálibu v parforsních honech měl Antonín Florián kníže Liechtenstein (1656-1721), někdejší vychovatel budoucího císaře Karla VI. a později jeho nejvyšší hofmistr. Jako vlastník několika dalších panství je pořádal nejčastěji v okolí Moravského Krumlova a dokonce sám v roce 1700 sepsal instrukci o jejich přípravě. V ní se již o loveckém rohu mluví zcela konkrétně, ale to už bylo téměř dvacet let poté, co jej Sporck přivezl z Francie.

Pořádáním parforsních honů dokumentoval každý šlechtic především své finanční možnosti, protože šlo o akci velmi nákladnou. Mnohá tajemství zůstanou navždy nepoznána a také ještě další prvenství budou zpochybňována, nicméně připusťme alespoň to, že Sporck díky své nesporné výstřednosti dokázal i něco jiného. Nejenže celé prostředí lovu zarámoval do povelů, troubených na lovecký roh - což ostatně bylo ve Francii už běžné, ale především průběh lovu pojal ne jako záležitost královské lovecké družiny, ale jako slavnostní a významnou společenskou událost, pořádanou výhradně k poctě pozvaného hosta. Zatímco ve Francii lovil ponejvíce král se svými oblíbenci a všude vládla rozmařilost, závist, pomluvy, intriky a neřest (také král Ludvík XIV. měl několik milenek a několik nemanželských dětí), byl Sporck po celý život člověkem přísných křesťanských mravů a své hosty a přátele si pečlivě vybíral - byť nutno říci, že do jisté míry i zcela účelově.

První oboru dal Sporck postavit v roce 1686 v Litoli u Lysé nad Labem a další až o deset let později v Kuksu. Protože lov byl u Sporcka skutečně připravován jako pocta vybranému hostu, byli zvláštními osobními fanfárami, které troubily skupiny trubačů, vítáni nejvýznamnější účastníci lovu ihned při příjezdu. Uvítací fanfáry byly nejvýpravnější, delší a hudebně ucelenější proto, že je bylo možno troubit v klidu, zatímco běžné lovecké signály (které byly zpočátku převzaty z Francie, včetně stovky zvláštních ústních povelů) měli zvládnout jízdní myslivci i při jízdě na koni. Troubit ve cvalu koně nebylo tak snadné a proto základní krátký povel, který měl charakter informace o průběhu lovu, opakovali pěší myslivci v jiné, delší a daleko výpravnější hudební podobě.

Sporck pečlivě dbal také na to, aby k lovu byl určen jen jeden předem vybraný kus zvěře. Je na místě vysvětlit základní rozdíl mezi štvanicí a parforsním honem. U štvanice psi ženou kořist, kterou sledují zrakem, kdežto u parforsního honu sledují jen jeden předem vybraný kus. To zvyšovalo nároky na jejich přípravu. Psi byli cvičeni na individuální stopy zvěře tak, aby určený kus dokázali vytrvale a hlasitě sledovat. Přítomnost šlechtěných a dobře vycvičených loveckých psů byla nejen vyšším předpokladem úspěchu, ale také zvyšovala prestiž lovecké akce jako společenské události. Pro lovce a psovody bylo vytvořeno několik speciálních fanfár, kterými se například zatoulaní psi svolávali. Pro ostatní účastníky a dámy v kočárech se jinými zvláštními fanfárami rozlišovaly jednotlivé fáze lovu a směr úniku zvěře. Nejdříve se lovilo v oboře u vsi Litol (původně rybářské osadě na panství Lysá) ve zvlášť k tomu upravených lesích, které byly rozděleny průseky do jednotlivých oddělení. Široké cesty umožňující bezpečnou jízdu několika jezdců vedle sebe, se sbíhaly na místech, zvaných rendez vous (dostaveníčka), kde bylo připravováno bohaté občerstvení a kde byli k dispozici záložní koně nebo psi. Při pohoštění panstva byly projednávány společenské záležitosti. V litolské oboře byl na břehu Labe v roce 1702 postaven jednopatrový lovecký zámeček, kde se panstvo shromažďovalo k občerstvení a ke mši před honem. Přestože tuto representativní roli v té době již převzala zámecká residence v Kuksu s přilehlou oborou, zůstala Litol významná proto, že byla blízko císařského revíru v Brandýse.

Česká lovecká hudba má s největší pravděpodobností základ v ceremoniálech parforsního honu, kdy postup psovodů a lovců byl řízen troubením na lovecké rohy (a zvláštními francouzskými ústními povely, jichž bylo více než 200). Fanfárami byl oznamován průběh lovu a směr úniku sledovaného kusu i těm, kteří na něj třeba neviděli. Dokonalá znalost povelů byla velmi důležitá pro celou organizaci lovu a jeho nerušený průběh, protože fanfáry byly troubeny podle toho, jak probíhal lov. Lovecká společnost totiž za sledovaným kusem stále pomalu postupovala. Rozhodujícím předpokladem loveckého úspěchu proto byly znalosti a zkušenosti loveckého personálu, který denně projížděl oborou a zjišťoval oblíbená či nejčastější stávaniště jednotlivých kusů, které znal podle postavy a paroží.

Jakmile se jelen stal lovným, bylo mu dáno jméno, nejčastěji podle význačného hosta, pro kterého byl lov připravován. Lov nejlepších trofejových kusů byl především záležitostí společenskou, při které se mohli jednotliví hosté nejen předvést jako dostatečně zdatní jezdci na koni, ale také mohli při odpolední zábavě (divadlo, hudba, tanec) projednat nejrůznější diplomatické a společenské záležitosti. Parforsní hon s nákladným ceremoniálem sebou přinesl také to, že kterákoliv fáze lovu až po slavnostní vzdání pocty ulovené zvěři, nabyla zvláštního významu. Důstojné zacházení s ulovenou zvěří se postupně stalo samozřejmostí i v širokém okolí, protože jeho příkladu následovala ostatní šlechta.

Nástroj, který Sporck přivezl z Paříže byl tedy tím, co dnes můžeme definovat jako loveckou pomůcku. Původně se ve Francii používal lovecký roh jen při loveckých příležitostech, ale postupně byl zařazován jako nástroj hudební do oper a baletů. U nás pak k velkému rozmachu lovecké hudby došlo prakticky ihned poté, co se z Versailles vrátili dva ze Sporckových myslivců - Petr Röhlig (1650 - 6.III.1723), původem z Valkeřic na panství Konojedy, a Václav Svída (1664 - 3.III.1741) z Lysé, kteří za dva roky dokonale zvládli nový nástroj, a sami se stali prvními učiteli nových trubačů, kteří nejdříve na Sporckových čtyřech panstvích (Lysá nad Labem, Konojedy, Malešov a Choustníkovo Hradiště) pracovali jako písaři, sekretáři, sluhové či myslivci. Mezi jejich prvními žáky se uvádí Václav Bendl a Petr Balík z lyského panství. Byl jím i Václav Cirýn, který pravděpodobně pocházel z rodiny Svídova švagra a také Cirýnův přítel z mládí Pavel Franc, který je od roku 1681 spolu s ním veden jako starší choralista lyského kůru. Oba měli k výuce hry na nový hudební nástroj dostatečné hudební základy.

Nalézt dostatečně věrohodné podrobnosti o prvních Sporckových trubačích, je úkol velmi nesnadný. Pátrání po Petru Röhlligovi je znesnadněno tím, že v běžně dostupných materiálech, které se touto problematikou v minulosti zabývaly, se vyskytuje několik zkomolených zápisů jeho jména - od Rehlig, Rolik, Ryllich až ke značně počeštělému Rohlík. Navíc jeho rodná obec Valkeřice nebyla nijak významná, nebyla ani sídlem hraběcího rodu, takže častější záznamy o něm se objevují až po jeho příchodu do Lysé. I zde je však jeho jméno psáno v několika podobách. Například zápis v pozemkových knihách z 10.června 1727, týkající se dědického vypořádání, hovoří o ... hraběcím trubači Petru Rellichovi, jehož dům na náměstí čp. 184 byl prodán za 500 zlatých.

Naproti tomu rod Svídů se v Lysé objevil již v roce 1542. Je doložen záznam o Bartoloměji Svídovi, který sepsal poslední vůli, v níž ... nejdříve pamatoval na dluhy a pak své děti podělil rovným dílem. Další podrobnější zápis se týká až Mikuláše Svídy, který byl pravděpodobně otcem námi hledaného Václava Svídy (1664-1741), a dále syna Jana a dcer Anny a Alžběty. Dcera Anna se v roce 1682 provdala za Daniela Cirýna a Alžběta v témže roce za Pavla Šlechtu, o Janu Svídovi není bližších zpráv. První ženou Mikuláše Svídy byla Anna, druhou pak vdova Dorota Jirkovská, ke které se Mikuláš Svída přiženil v roce 1655. Podle další části zápisu ... o ostatních bratrech Václavových nevíme, snad se rozeběhli do světa za živobytím, je možné, že měli spolu ještě další děti, ale z jejich synů je zatím znám jen Jan a Václav. O dětech z prvního manželství nevíme vůbec nic (pokud byly), naproti tomu záznam o smrti Mikuláše Svídy v roce 1674 je pro nás důležitý tím, že uvádí, že v té době bylo Václavu Svídovi asi deset let. Někteří jiní autoři totiž datum jeho narození kladou již do roku 1638, ale to by do Versailles v roce 1681 odjížděl již jako nejméně třiačtyřicetiletý a v roce své smrti by měl sto tři let. O roku jeho úmrtí (1741) totiž nemůže být pochyb, je totiž v matrice doložen zvláštní poznámkou, že ... svého pána přečkal jen o tři léta.

Václav Svída se v roce 1683 oženil s Annou Veselou (1677-1743), dcerou hraběcího písaře a měli spolu šest dcer a sedm synů. Prvorozený syn Václav Leopold se narodil až 23. května 1702, druhý syn (* 1705) byl pojmenován po hraběti František Antonín. Prvorozený syn musel nejen zachovat rod, ale také převzít po otci řemeslo hraběcího trubače. Václav Leopold Svída je tedy v pozdějších záznamech z Lysé veden jako Hofjäger, a obdobně také jeho syn František Josef Augustin (* 1745) je ve svých 29 letech zapsán jako ... myslivec a poslední vnuk slavného hornisty Václava Svídy ve službách hrabat rodu Cosignoni ve Vídni, kde setrval až do roku 1778. Pak jeho stopa mizí. Také v tomto případě však došlo k obvyklému zkomolení jména, které je v německy mluvícím prostředí psáno jako Schweda, Swajda, Schwejda a podobně.

Můžeme také oprávněně předpokládat, že pod Sporckovým dohledem brzy vzniklo množství nových uvítacích fanfár a loveckých písní pro konkrétního loveckého hosta, z nichž některé složili nejen Röhllig se Svídou, ale pravděpodobně také i místní kantoři. Potřebné podrobnosti však již dnes nejsou dostupné, protože větší část lyského archivu vyhořela. Jednotlivě dochované záznamy však uvádějí, že ... při Sporckových slavných honech se před honbou sloužila mše ku cti a slávě svatého Huberta, při které zpěv doprovázelo osm lesních rohů. Aby se mohlo hráti i do tóniny měkké, byla jedna skupina rohů laděna o malou tercii výše. Kostelní hudba pěstovala se v Lysé více než kde jinde a jistě hraběcí hudebníci i na kůru působili. Také místní učitelé byli nejen dobrými hudebníky, ale i pilnými písaři a proto zde býval hudební archiv zvláště bohatý. Učitel Jan Celler prý mnoho not opsal a též i několik mší složil. Ponejvíce zásluhou učitelů bylo rozšířeno a oblíbeno umění hudební a pěvecké, leckde v zapadlé vesnici výborný houslista, varhaník nebo hobojista byl a věděli jeden o druhém. Když bylo třeba, sešli se a byli ve svém živlu, když dokázali předvést mši figurálku nebo nějaký koncert.

V pozdějším období nepochybně patřila do základního repertoáru Sporckových trubačů i Arie ke svatému Hubertu. Ta je zachycena na známé rytině zhotovené Rentzem v roce 1723, kterou dal Sporck vytisknout s původními francouzskými i německými verši jako pamětní list u příležitosti brandýských lovů Karla VI. Na její nápěv se však již daleko dříve zpívala malá pravidla svatohubertského řádu, které na rytině se svatohubertským výjevem od Georga Phillipa Rugendase I. (1666-1742) a Sporckovým erbem dostával každý nově přijímaný člen. Pokud její předlohou byla skutečně původní anonymní francouzská lovecká píseň Pour aller a la chasse, kterou si Sporck sám přivezl z Paříže, pak ta by nemohla být dílem markýze Dampierra, protože ten se narodil až 26. prosince 1676 a měl tedy v té době sotva čtyři roky.

Autorství sporckovské Arie Bon Repos se nejčastěji připisuje Sporckovu kapelníku a varhaníku v Lysé nad Labem a nakonec od roku 1726 Sporckovu osobnímu sekretáři Tobiáši Josefu Antonínu Seemannovi (1673-1746), který u Sporcka sloužil od svých sedmnácti let. Pokud by alespoň tato skladba měla být původní skladbou francouzskou, pak v tomto případě v dostupných archivech chybí jakýkoliv náznak vysvětlení, jakými cestami by se její předloha dostala ke Sporckovi. V každém případě však jde o dvě různé skladby, které však bývají často zaměňovány, nebo stále presentovány tak, jakoby byla jedna odvozena od druhé. Hudební podoba Arie Bon Repos byla s notovým záznamem uvedena ve zpěvníku Das Bonrepos-Büchlein z roku 1721, vydaném současně německy a také česky, který obsahuje řadu náboženských básní zpívaných právě na její nápěv. Rok vzniku této árie však dnes můžeme určit jen velmi přibližně. Obdobné pojmenování totiž již pět let před vydáním zmíněného zpěvníku dostal lovecký zámeček nazývaný La Maison de Bon Repos - Dům klidného odpočinku. Ten Sporckovi sloužil převážně jen v době odchytu ptactva, a byl postaven již v roce 1716 na vrchu zvaném Ptačí Hůrka poblíž obce Čihadla. Další významné čihařské středisko, nazvané také Bon Repos, dal Sporck vybudovat o rok později na svém panství Choustníkovo Hradiště v Bokoušském údolí nedaleko obce Velké Bukoviny. Z něj se však již nic nedochovalo. Zdá se tedy pravděpodobnější, že pokud Sporck své čihařské aktivity plně rozvíjel na obou svých čihařských střediscích Bon Repos již kolem roku 1716, můžeme vznik stejnojmenné árie zařadit také do tohoto období. Nenasvědčuje tomu ale nic víc, než jen shodné pojmenování. Jako další a zcela hypotetická podpora mohou však nepřímo sloužit i Sporckovy lovecké zájmy (které mu vedle radosti přinášely i odpočinek - tedy Bon Repos). Do naznačené časové řady totiž přesně zapadá i zřízení velké kačenárny na Šibickém rybníce u Lysé nad Labem (v roce 1719 vůbec první v Čechách) a také archivní záznamy pozdějšího období, které dokládají, že i lov vodního ptactva byl Sporckovou velkou vášní.

Sporckův komorník Seeman je prokazatelně autorem několika dalších loveckých skladeb, bonreposká árie je známa nejméně ve třech různých verzích (včetně menuetu a taneční úpravy), které jsou pravděpodobně staršího data. Na nápěv této písně se dokonce zpívaly některé jiné písně náboženského obsahu, podle něj byla zveršována i pravidla svatohubertského řádu. Arie Bon Repos byla s blahopřejným textem o dvaatřiceti slokách přednesena Sporckovi také jako okázalá hudební gratulace k jeho jmeninám v roce 1721. Její hudební motiv použil Bach ve své skladbě Cantate en burlesque a později v jiné úpravě také v Selské kantátě. O tři roky později pak Gottfried Benjamin Hancke (1693-1739), původně drážďanský advokát, upravil tento nápěv pro slova písně Auf, auf zum fröhlichen Jagd - Vzhůru, vzhůru k radostnému lovu, která se zpívala na svátek svatého Huberta v Kuksu roku 1724. Hancke v té době již působil v Kuksu jako začínající básník a sám později uvedl, že k nové slavnostní písni použil ... eine gewissen Melodie - jednu známou melodii. Proto již nikoho nepřekvapí, že i tato verze se znovu nápadně shoduje s předešlou.

Sporck zadal výrobu loveckých rohů ve Vídni, protože z tamějších zdrojů bezpečně víme, že místní nástrojáři pro něj postupně zajišťovali několik zakázek. Na lovecký roh se nejdříve hrálo v Lysé nad Labem a později se lovecký roh rozšiřoval především po referencích návštěvníků, kteří se pohybovali v příjemném prostředí nově budovaných lázní v Kuksu. Architektonické řešení lázní bylo v mnohém ohledu malou napodobeninou královské rezidence ve Versailles. Do stavby lázní podle projektu císařského dvorního architekta Giovanni Batisty Alliprandiho (1665-1720) vložil Sporck nemalé prostředky. K prvním stavebním aktivitám došlo v Kuksu údajně již v roce 1692, ale tuto možnost se nepodařilo zatím potvrdit. Jisté je však to, že základní lázeňské objekty byly postaveny již v roce 1695. Díky Sporckově zájmu o umění tam bylo již v roce 1697 (prakticky současně se zprovozněním nejnutnějších lázeňských objektů) založeno i činoherní divadlo, ve kterém se pro pobavení lázeňských hostí, návštěvníků a také prostých poddaných často hrála i loutková představení. Menší divadlo bylo v roce 1700 postaveno i na konojedském panství, v sousedství loveckého zámečku ve Valkeřicích. Sluší se však připomenout především to, že Sporck pro první stálé operní divadlo v Čechách založil roku 1701 divadelní scénu v Praze (v dnešní Hybernské ulici). Po jeho smrti začali herci hrát v upravené budově někdejší tržnice v Kotcích, pronajaté od staroměstské obce, přestavěné nákladem 15 000 rýnských zlatých. Dnes

bychom ji marně hledali, ale vcházelo se do ní z Uhelného trhu, anebo od kostela sv. Havla. Původní Sporckovo šlechtické divadlo tak přešlo ve scénu městskou, a tím vlastně vzniklo v Čechách první veřejné městské divadlo, které zaniklo až v roce 1783. V letech 1749-1752 v něm jako kapelník působil Christop Willibald Gluck (1714-1787), pozdější císařský dvorní skladatel, který se ve své tvorbě loveckým rohem také velmi intenzivně zabýval.

Můžeme proto naprosto logicky předpokládat, že věhlas loveckých rohů a pověst o umění Sporckových trubačů se velmi rychle rozšiřovala. Kromě oficiálních návštěv významných osobností v kukských lázních, které jsou již dostatečně popsány, v nich často pobýval nejvyšší komorník Království českého a nejvyšší slezský hejtman Jan Antonín Gotthard hrabě Schaffgotsch (1675-1742), majitel panství Sadová, a také nejvyšší purkrabí a místodržitel Království českého František Leopold hrabě Sternberg (1688-1745), majitel častolovického panství. Rád sem zajížděl František Josef hrabě Černín z Chudenic (1672-1733) se svou chotí hraběnkou Izabelou (1703-1763). Vášnivého lovce hraběte Černína totiž Sporck navrhoval ve své závěti z roku 1731 za svého nástupce v čele svatohubertského řádu. Černín však dva roky

nato zemřel. Víme však, že založil a vydržoval kapelu o dvaceti čtyřech členech (se šesti trubači), která s ním musela všude jezdit a proto se mohla objevit i v Kuksu. V kukských lázních bývali často i daleko vzdálenější hosté, jako vévoda württemberský Kristián Oldřich (1691-1734), vždy se svou chotí vévodkyní Karlou Filipou (1691-1758) a velkou až čtyřicetičlennou družinou. Také ten měl lovecké rohy v oblibě.

Zájem o cesty do Kuksu nás však nepřekvapí, pokud si uvědomíme, že všechny tyto osoby byly členy Řádu svatého Huberta, který Sporck podle vlastního záznamu založil v Lysé nad Labem dne 3. listopadu 1695 na svátek svatého Huberta. Členové řádu měli mimo jiné také ... šířit vzájemnou svornost mezi milovníky honby ve jménu lásky k bližnímu a úcty ke Stvořiteli světa. Jeho členy se postupně stali další významní šlechtici a šlechtičny, zastávající v té době nejvyšší státní úřady a příslušníci několika panovnických rodů. Sporck se sám jmenoval velmistrem a členství uděloval podle svého uvážení, později jej někteří o udělení členství požádali (historicky doložených členů je 56). Vždy se však novými členy řádu stávaly osoby, které se na svých panstvích aktivně věnovaly myslivosti. Mezi základní povinnosti členů řádu pak patřilo aktivní provozování parforsních lovů a společná mše svatá k poctě patrona lovu na den 3.listopadu, po které měl následovat lov.

Ostatní německá šlechta byla k novému hudebnímu nástroji zpočátku nedůvěřivá, neboť lovecký roh pocházel z Francie a francouzský dvorský životní styl byl ve společenském, loveckém (a tedy i loveckohudebním) ohledu přijímán se značným zpožděním. Pokud budeme za rozhodující považovat právě období po roce 1682, kdy se Sporck vrátil z Versailles, aby tam vzápětí vyslal Svídu s Röhlligem, měl císařský dvůr a německá šlechta v té době jiné starosti, než podporovat Sporckovo úsilí o zavedení loveckého rohu. V roce 1683 byla Turky obležena Vídeň a byť byli Turci při bitvě 12. září 1683 poraženi, hlavní ohniska bojů se přenesla do Uher. Uherská šlechta chtěla tohoto válečného konfliktu využít po svém a teprve až v roce 1687 došlo ke smíru, kdy uherská šlechta po vleklých sporech uznala dědičnost uherského trůnu v rodě Habsburském. O rok později (1688) došlo k další válce s Francouzi, takže vládnoucí císař Leopold I. (1640-1705), který svou říši vedl podle přísného španělského protokolu, rozhodně nepřál novotám, které v té době přinášel v mnohém směru prostopášný život na dvoře Ludvíka XIV., který byl navíc jeho vojenským odpůrcem. Leopoldův nástupce Josef I. (1678-1711) pokračoval nejprve ve válce o španělské dědictví. Zásluhou nejvyššího císařova kancléře Václava Norberta Oktaviána hraběte Kinského (1642-1719) došlo sice k některým změnám a ke zlepšení politického ovzduší v Čechách, ale předčasná císařova smrt všechny další plány odsunula. Josefův bratr, nový císař Karel VI. (1685-1740), byl umění, divadlu a hudbě nakloněn. Loveckého rohu si musel jako vášnivý lovec všimnout, zvlášť když jeho lovecký revír od počátku sousedil se Sporckovým, ale zajímalo jej především to, jak zajistit nástupnictví a nedělitelnost habsburské říše i v případě vymření mužské linie vládnoucího rodu. O události v Čechách se příliš nestaral.

Nejrůznější hudební encyklopedie mohou mít tedy pravdu, když se v nich všeobecně tvrdí, že k postupnému rozšíření loveckého rohu v Čechách (a de facto v celé střední Evropě) došlo jen vytrvalým a cílevědomým působením hraběte Sporcka, který novým způsobem lovu a loveckou hudbou ovlivnil nejdříve své nejbližší přátele. Ti pak často z prestižních důvodů ve snaze pochlubit se francouzskou novinkou, sami na svých panstvích provozovali parforsní hony a tím podporovali vznik dalších skladeb, jejichž předvedení vyvolalo zájem na dalších místech v Čechách.

Francouzský parforsní hon, při kterém je loven jen jeden předem vybraný kus, a s ním související lovecký roh, který se stal jeho nedílnou součástí, se tedy nemohl v tehdejší šlechtické společnosti prosadit okamžitě. Bylo to do jisté míry dáno politickou situací (Francie byla stálým vojenským nepřítelem), a také osobností Sporckovou, neboť vídeňská šlechta jej u císařského dvora nikdy nepřijala. Hájila tam především své vlastní pozice a stále v něm viděla potomka sedláka, který svůj prvotní majetek nashromáždil jako válečnou kořist a odměnu za udatnost v boji proti Turkům. Do společnosti staré rodové šlechty nemohl Sporck nikdy proniknout a ohlas stále rostoucí slávy kukských lázní stačil pouze na to, aby se původně malá a bezvýznamná osada o několika domcích konečně ocitla v mapách. Sporck měl sice již od mládí některé tituly a dvorské funkce (komoří, místodržitel a tajný rada), ale o nich se mezi šlechtou většinou vědělo, že je získal za nevratné finanční půjčky císaři Leopoldu I. (1640-1705). Své funkce však Sporck příliš aktivně nevykonával. Kdo totiž podle přísného dvorského předpisu nemohl prokázat, že nejméně šestnáct jeho předků bylo šlechtického původu, byl u dvora trpěn skutečně jen ve výjimečných případech. Pokud bylo někdy třeba čerstvě povýšenému šlechtici umožnit přístup k vyššímu postavení u dvora, bylo mu přiznáno alespoň osm stavovsky vyhovujících předků a dávno zesnulí členové rodu byli ku prospěchu žijícího příslušníka rodu dodatečně povýšeni do šlechtického stavu. Možná právě proto Sporck celý život toužil po veřejném uznání, a tak k propagaci lázní v Kuksu, parforsních honů a nakonec také k rychlejšímu zavedení nového hudebního nástroje využil svých osobních kontaktů s Johannem Sebastianem Bachem (1685-1750). Svěřil mu některé úpravy starých francouzských loveckých skladeb, ve kterých lovecký roh našel své dominantní uplatnění. Avšak to, že by na zvláštní Sporckovu objednávku napsal Svatohubertskou mši, není ničím spolehlivě doloženo, byť právě společnou modlitbou lovců (případně společnou mší) býval hon na Sporckových panstvích zahajován. Není však vyloučeno, že se k projednání právě takové zakázky spolu záměrně setkali v roce 1720 v Karlových Varech. Na tomto místě je proto nutno připomenout také motiv Braniborského koncertu č. 1, v jehož úvodu Bach v roce 1721 použil pro dva lovecké rohy část uvítacího loveckého signálu, který byl tehdy na Sporckově panství v oblibě. Jiný lovecký motiv Bach použil v roce 1724 pro část Sanctus, když začal skládat Mši h-moll, která byla po dokončení slavnostně uvedena při korunovaci sasského kurfiřta Bedřicha Augusta II. (1696-1763) na polského krále v roce 1736. Tuto skutečnost dokládá mimo jiné i skladatelova vlastní poznámka na autografu o tom, že právě část Sanctus byla již předtím odeslána také Sporckovi do Čech. Možná právě díky Bachově příkladu se nakonec lovecký roh začal v hudební kompozici používat stále častěji, zejména poté, co byl od roku 1703 vídeňskými mistry stále vylepšován a získal tak jemnější hlas. V mnohých loveckých skladbách se pak využilo jeho typické melodičnosti s vícehlasým zakódováním základní melodie do druhého či třetího hlasu, což bylo často ještě umocněno dokonalým instrumentálním provedením.

Souběžně s tím na rozšíření loveckého rohu jako nového hudebního nástroje kladně působilo prostředí okolního hudebního podhoubí v Čechách, neboť hudba byla prakticky základním vyučovacím předmětem všech klášterů, učitelských ústavů a škol. Je jistě dostatečně známo, že téměř každý klášter a kostel měl svůj orchestr a pěvecký sbor. Možná právě zde má kořeny proslavená hudebnost českého národa. V přísně katolickém prostředí se hudba nejdříve šířila právě odtud. Dobový záznam uvádí, že ... nebylo skoro kostelíka, aby tam nebyla na kůru basa, tympány, trubky a lovecké rohy, mnohdy dokonce i vzácné housle a alespoň některý z nástrojů foukacích. Ve skříních pak svazky not psaných na důkladném papíře, na obálce mimo jména skladatelova i podpis kantora, který opisoval tyto poklady hudební. Ve farních zápisech najdeme údaje o platech za pašije, za pouti, kantorův deputát i plat pro měchošlapa k

varhanám, či za opravy nástrojů. Z toho také zcela přirozeně vyplývá, že nejrůznější hudební umělci a tvůrci, kteří na konci 17. století působili na šlechtických sídlech, si museli nového nástroje všimnout. Lovecký roh začali nejdříve obsazovat do menuetů a čtverylek. Měli sice za úkol především komponovat hudbu symfonickou, komorní a chrámovou, nicméně zcela jistě také začali skládat vedle skladeb příležitostného charakteru i různé lovecké kusy (lovecká kvarteta a lovecké symfonie). Hudební soubory totiž významně přispívaly k representaci pána domu, který buď našel v loveckém rohu své zalíbení anebo jen potřeboval před jinými šlechtici demonstrovat svůj vkus a postavení.

S formami šíření hudby úzce souvisel i charakter tehdejšího repertoáru. Zatímco dnes se v běžném provozu rozhlasových stanic některé skladby mnohonásobně i během hodiny opakují, valná většina tehdejší hudby byla určena obvykle jen pro jedno provedení. Přílišné opakování skladeb bylo považováno za nevhodné a snad právě proto mnohé skladby, které byly svými tvůrci považovány za zdařilé, se mezi jednotlivými hudebními centry vyměňovaly buď potají, nebo s tichým souhlasem vrchnosti. Pro další uvedení skladby na jiném místě a také pro celkové utváření repertoáru jednotlivých hudebních center byly proto rozhodující a více než potřebné osobní kontakty. Hudebníky, kteří nové skladby vytvářeli, můžeme plným právem označit za skladatele. Podstatně klesl podíl anonymních skladeb, což svědčí o tom, že skladatelova individualita nabyla na důležitosti a postupně začínala být také ceněna. Hudebník, který by se živil výhradně jen komponováním, by byl výjimkou a zvláštností. Skladatelsky se proto uplatňovali instrumentalisté nejrůznějších souborů. Daleko nejčastěji to však bývali varhaníci či kantoři. Rozdílná hodnota díla byla závislá na míře a kvalitě odborné průpravy a na hudebně teoretických znalostech skladatele. Velká část komponujících hudebníků měla však průpravu zcela profesionální. Byli to zejména ti, co prošli fundací či kolejí některého řádu. Mohli se nejen učit hrát na jeden či více nástrojů, ale měli možnost studovat u řadového regenschoriho nebo varhaníka generálbas, podle kterého se dirigovalo, a základy kompozice. Obrovskou výhodu přestavoval v klášterech také přístup k notovým a knižním fondům.

Pro české země bylo v tomto období příznačné především mimořádné množství výkonných hudebníků, daleko přesahující možnosti plného domácího uplatnění. O vysoké úrovni hudebního života a hudebního školství však svědčí také to, že skladatelé českého původu, kteří později odešli do ciziny a někdy výrazně zasáhli do hudebního dění v evropském kontextu, získali podstatnou část svého hudebního vzdělání v domácím prostředí. Dnes o některých z nich již mnoho nevíme, často jsou jména v archivních záznamech velmi zkomolená a tak jejich původ dokládá jen poznámka ... ein sehr geschickter Waldhornist, von Geburt ein Böhme - velmi zdatný waldhornista, rodem z Čech. Také určení nejstarších skladeb je často velmi nejasné. Party pro lovecký roh (nebo častěji dvojici rohů) bývaly v notových materiálech nejčastěji nadepisovány cor, cor de chasse, corno, corno da caccia, Jagdhorn, Waldhorn, ale někdy dokonce také tuba silvatica a tónová poloha byla zpočátku postavena zpravidla tak, aby celý part bylo možno zahrát také na trompetu. Tento přístup se však velmi rychle změnil poté, co se na přelomu devadesátých let 17. století začali objevovat první hráči, kteří lovecký roh ovládali skutečně mistrovsky, čímž pro nový nástroj získali samostatné a postupem doby i v mnohém směru výjimečné postavení.

Z toho, co již víme, můžeme prohlásit, že parforsní hon se stal měřítkem sociálního postavení mezi šlechtou, a to zejména po roce 1723, kdy byli za členy Řádu přijati císař Karel VI. s chotí. Slavnostního přijetí při císařském honu (pořádaném 3. listopadu jako součást oslav korunovace Karla VI. za krále českého), bylo totiž přítomno přes tisíc příslušníků tehdejší šlechty a jejich početný doprovod (údajně až 40 000 osob). Právě odtud se do některých pramenů dostalo mylné datování založení Řádu, o kterém se mezi ostatní šlechtou začalo více mluvit až poté, co jej od Sporcka přijal sám císař s chotí a někteří další členové jeho doprovodu. Podle dobových záznamů přijelo panstvo na hon ve sto osmi šestispřežních vozech a je doloženo, že během přestávky zahrála Sporckova lovecká kapela také oblíbenou árii Bon repos. Na památku této události zadal Sporck v roce 1724 drážďanskému dvornímu medailérovi Paulu Heinrichu Grosskurtovi (1694-1734) výrobu 500 zlatých a 1000 stříbrných medailí s emblémem řádu, kterou hojně rozdával. Velmi rychle si totiž uvědomil, že je to vlastně poprvé, co císař Karel VI. (který byl vychován na španělském dvoře a byl obklopen rádci rakouského, španělského a portugalského původu), nepřešel jen přezíravým pohledem to, co vytvořil český šlechtic. Možná si tuto situaci hned vzápětí uvědomil i sám císař, protože když později Sporckovi dával své milostivé svolení k výstavbě památníku této události u Hlavence, nechal na něm lovecký řád označit jen jako lovecké bratrstvo. Pomník byl postaven na místě, kde císař s císařovnou podepsali řádovou knihu. Tuto zakázku Sporck svěřil Matyáši Bernardu Braunovi (1684-1738) a památník byl odhalen 3. listopadu 1725 za přítomnosti rakouského maršála Tomáše Emanuela prince Savojského (1687-1729), dalšího významného člena svatohubertského řádu, který je dnes historiky považován za největšího Sporckova přímluvce.

Nová zvláštní lovecká hudba, která parforsní hon doprovázela, si v Čechách postupně získala zcela vyhraněné společenské postavení a měla zvláštní, novou společenskou funkci, tvář a styl. Zatímco klasická barokní hudba žila v chrámech a na zámcích a sloužila především k větší oslavě Boží, souběžně vznikala lovecká hudba, určená nejen pro salóny a jídelny, ale i pro zákoutí parků a obor při loveckých akcích na šlechtických sídlech. Česká aristokracie byla totiž téměř vyřazena z možnosti podílet se na politice vídeňské vlády. Přezíravý pohled vídeňského dvora můžeme dokumentovat také tím, že korunovace císaře Karla VI. za krále českého byla odkládána dlouhých 12 let. Panovníka v Praze zastupoval místodržitelský sbor v čele s nejvyšším purkrabím, který stejně nemohl bez svolení z Vídně o ničem rozhodnout. České země byly totiž ve Vídni chápány pouze jako vydatný zdroj peněz. Česká šlechta se zřejmě i proto pomalu stahovala do soukromí a své příjmy raději utrácela při přestavbách paláců a v pořádáním hostin, plesů a honosných loveckých slavností, při kterých nový hudební nástroj rychle našel své uplatnění. Nelze však předpokládat, že by každý z českých barokních šlechticů byl současně hudebním znalcem, který by s celou svou rodinou pozorně naslouchal sonátám a koncertům v pečlivém nastudování svých hudebníků. Hlavní část produkce totiž tvořila hudba provozovaná během hostin a plesů. Podle četných archivních dokladů víme, že hudebníkům bylo často přímo nařizováno, aby měli po ruce dostatek not, aby hudba zněla nepřetržitě po celou dobu. Měly se hrát především skladby nové, protože přílišné opakování jednoho repertoáru se nepovažovalo za důstojné. V naprosté většině se však hrála hudba, kterou dnes můžeme chápat jen jako zvukovou kulisu ke společenské zábavě.

Z období baroka je celkem podrobně doloženo 47 zámeckých kapel, které působily dlouhodobě na jednotlivých šlechtických sídlech. S tehdejší hudbou to bylo značně složité, protože u jednotlivých pultů stávali většinou hraběcí poddaní a jen málokterý šlechtic si mohl dovolit kapelu složenou ze školených hudebníků. Mnohdy se kapela rozpadla záhy po úmrtí svého chlebodárce. Stejný osud měla i z historického hlediska možná nejvýznamnější zámecká kapela v Jaroměřicích nad Rokytnou, působící na panství Jana Adama hraběte z Questenberku (1678-1752), jehož životní cesty v mnohém nápadně připomínají osudy Sporckovy. Na druhé straně je Questenberk jedním z mála, kdo se jako Sporckův přítel nevěnoval lovu. Přesto tam byl lovecký roh v kapele zastoupen již v roce 1705, v roce 1711 byli dva hornisté posláni na školení do Drážďan. Soupis inventáře z roku 1752 uvádí třicet nástrojů - šestero houslí, jednu violu, dvě violoncella a mezi různými dechovými nástroji také deset loveckých rohů. Pokud se všeobecně ve všech kapelách používaly lovecké rohy pouze v jednom páru (často zhotoveném společně v odpovídajícím ladění), znamená to současně, že v Jaroměřicích buď pravděpodobně musela existovat samostatná lovecká kapela, anebo tento inventář je současně i soupisem nástrojů divadelního orchestru (tamní divadlo hrálo od roku 1722 nepřetržitě třicet let) nebo také nástrojů chrámových.

Se Sporckem se hrabě Questenberk důvěrně znal a měli spolu několik společných známých. Stejně jako Jaroměřice nad Rokytnou také Kuks ztratil po smrti svého zakladatele někdejší význam. Co se v lázeňském prostředí anebo v oboře hrálo a jak probíhala výchova nových hudebníků, je téma na další přednášku. Skutečností zůstává, že lázně po roce 1740 nakonec úplně zanikly a ve stejném období se rozpadla také zámecká kapela v Lysé a hudebníci se rozběhli do okolí. Pokud jste dávali pozor, dobře víte, že to již bylo šedesát let poté, co tu byl nový hudební nástroj. Pro něj vznikaly nejrůznější skladby, které se dnes jen obtížně zařazují. Většina z nich je anonymních bez přesnějšího časového údaje. To nás ale nemusí mrzet. Ti největší skladatelé a hráči na lovecký roh se teprve sotva narodili a mnoho dalších vynikajících hudebníků, kteří lovecký roh milovali, se ještě narodí. Bude jich skutečně celá řada, je přece teprve rok 1740. Nakonec na začátku 19. století po celé řadě pokusů s ventily vznikne první lesní roh, ale to už je skutečně jiná kapitola. Můžeme s hrdostí prohlásit, že při zrodu nového hudebního oboru - lovecké hudby - stál skutečně František Antonín hrabě Sporck, jehož osobnost je dodnes v našich dějinách stále nedoceněna.

Ing. et Ing. František Bezděk