1. Úvod.
Budeme-li pátrat po odpovědi na otázku čím byl Michael Henrich Rentz (dále jen Rentz), pro našeho fundátora tak významným a jakou úlohu plnil v životě F.A.h.Sporcka, musíme si nejprve přiblížit osobnost Rentze a jeho některé životní předěly, abychom lépe pochopili myšlenkové a dějové souvislosti reality zhruba před 310 lety. Tento referát má odpovědět také na otázku co se událo tak převratného, že Sporck nazval Rentze „dvorním“ rytcem, což můžeme z historických dokumentů prokázat oproti M.B.Braunovi, který tento titul od hraběte nikdy nezískal. Co bylo tak silného mezi Rentzem a Sporckem, že začal pro Rentze používat tento titul. Autor referátu nemá ambice vyčerpávajícím způsobem pojednat o celém životě Rentze. To ani není možné, vzhledem k vymezenému času ale jde o odpověď na tuto základní otázku a co nás jako členy Řádu svatého Huberta (dále jen „Řádu“) zajímá, jakou úlohu sehrál Rentz při tvorbě naší insignie a událostí kolem roku 1723, kdy císař Karel VI byl korunován na českého krále.
2. Doklady o rodině a matriční záznamy.
Shromažďování poznatků o Rentzovi dalo autorovi monografie prof. Jiřímu Šedivému, která se stala hlavním zdrojem informaci pro referát a kterého můžeme považovat za stěžejního autora poznatků o životě Rentze, několik desetiletí., než jí dal ucelený literární tvart. Dalším zdrojem poznatků o „dvorním“ rytci byl Bohuslav Reyneke, který přepsal původní seemannovy deníky psané pochopitelně ručně švabachem v barokní němčině. Tehdy si B. Reyneke udělal poznámku. „dost mne to baví, neboť u Šporka se živý smysl pro věci nadpřirozené ku podivu mísí s jakousi dětinskostí a obřadnost s potřebou poezie s dost prmitivní mysliveckou náruživostí.“
Velkým sběratelem tisků (grafik) Rentze byl profesor semilského gymnasia Rudolf Hlava. Z jeho ucelené sbírky bylo možné provést později vzpomínanou monografii o Rentzovi.
Profesor PhDr. P. Presii DrSc ve svých pracech vždy na Rentze vzpomenul, ale nikdy nebyl tento grafik „zpracován“ monograficky.Proto zhruba více jak po 200 letech je mlčení o tomto význačném rytci prolomeno a my začínáme objevovat kouzlo barokní grafiky a mistrovství ryteckých prací Rentzových.
Úplně první zpracování života a osobnosti Rentze bylo provedeno v díle Pelclově s názvem „Abbildungen“ (18. století), z kterého čerpali i další autoři. Přepisováním těchto údajů však docházelo k romantizaci postavy až k dezinterpretaci faktů. Tyto mylná fakta mohl napravit až pražský malíř 18. století, Jan Jakub Quirin JAHN (1739-1802), protože, co se týká životopisu mohl vycházet ze vzpomínek Rentzova syna Kazimíra Rentze (biologický syn Rentze), s kterým se znal a ze vzpomínek žáka K. Rentze, pražského rytce Jana BALZERA, s nímž se Jahn přátelil. Avšak vzpomínky, byť blízké pravdě či pravdivé, nemají povahu důkazu (faksimile). Proto došlo i v tomto déle k posunu roku narození Rentze a to na rok 1701, zatímco ve skutečnosti se Michael Heinrich RENTZ narodil (byl pokřtěn) v roce 1698, (matriční zápis kostela v Norimberce uvádí datum: 6.01.1698).
Rentz se narodil v rodině s aktivní živností pasířskou. Minimálně děděnou dvě pokolení po sobě (otec, děd). Ze strany matčiny byl její otec Sigmund Bonifác Kremel řezač drahých kamenů. Rodinné predispozice a uvedené řemesla jistě formovaly, jako u jiných osobností, vztah k umění a živnostenskému základu umělecké povahy.
Mladý Rentz navštěvoval kreslířskou školu Johana Daniela PREISSLERA (1666-1737). Zde získal kreslířskou průpravu, která dnes odpovídá střednímu výtvarnému učilišti. Nebylo obvyklé aby syn živnostníka byl poslán do takové školy. Určitě zde sehrálo svoji roli projevené kreslířství a talent a rodiče nebyli proti. Na této škole se těžištěm průpravy stala malba figurální. Především anatomie svalstva, odlišnosti pohlaví a kresby po obou stranách osy, podle pozice postavy.
Rentz opouští školu jako 17-či 18-ti letý a nastupuje do Montalegreho rytecké oficíny v Norimberku.Jako jediný syn Rentzových by měl pokračovat v živnosti otce. Nestalo se tak. Snad jen vynikající kreslířské a později rytecké schopnosti u rodičů vyvolaly souhlas s možností pracovat v právě přemístěné oficíně Josefa MONTALEGREHO z Frankfurtu do Norimberka (1710). J. von Montalegre byl Španěl, který do Němec utekl před právními důsledky souboje. Zde se žení s dcerou cukráře Zuzanou Fehrovou, která již byla v pokročilém stupni těhotenství. Tato žena sehraje v životě Rentze velmi důležitou roli.Z tohoto manželství vzešla prvorozená dcera Anna Kateřina a druhorozený syn Johann Daniel Montalegre (5.10.1697), příští Rentzův spolupracovník. Další tři dcery; Elisabet, Barbara Susan a Margareta tvořily spolu s rodiči sedmičlenou rodinu. To je důležité si uvědomit pro životní osudy Rentze hlavně po příchodu na Kuks.
3. Léta učňovská a tovaryšská.
Příchodem do Montalegreho dílny se mohl mladý Rentz seznámit s tvorbou a tisky z této dílny. A nebyly to jen tak ledajaké tisky. Byla to třeba zakázka císařského korunovačního diária )1712) obsahující přes 20 obrazů z korunovační slavnosti nebo 56 tabulí rozměrné bitevní dokumentace z války o španělské dědictví (1701 - 1714). Mohl se seznámit s díly portrétními ale i různých krajů a států a také architekturou. Měl tedy širokou průpravu, kterou později bohatě zúročil v práci pro F.A.hraběte Sporcka. (viz přílohy č. 2-3)
V roce 1718 Rentzův zaměstnavatel J. Montalegre onemocněl a na následky nemoci téhož roku umírá. Přítomnost nadaného dvacetiletého tovaryše v dílně Montalegrových byla po smrti manžela pro vdovu a její pětičlennou rodinu a pro budoucnost dílny pravým dobrodiním. (šerých 2007), neboť syn vdovy Zuzany Johan neměl zdaleka takové kvality jako Rentz. Neexistuje důkaz, že by Rentz byl vůdčí osobností dílny, ale pozdější vývoj událostí o tom svědčí. Po smrti mistra se již zakázky tak nehrnuly a i původně 6-ti svazkové dílo Schublerových slohotvorných kreseb“ objednané v dílně se snížilo na tři. V signatuře těchto „tafelvercích“ je provedení od Rentze a v malé míře od syna zemřelého mistra. I přesto tato zakázka byla pro dílnu významná a zaměstnávala ji do roku 1720. Portrét Rentze viz příloha č. 1.
Konkurence ryteckých dílen v Německu byla vysoká. Budeme-li hledat co bylo tím hybatelem, který rozhodl o stěhování rytecké dílny a rytce do nové vlasti na Kuks, dojdeme k závěru, že to byla zakázka na „Stánku slávy“ k blahořečení Jana Nepomuckého (1721) tzv. „Theatrum honoris“, která se dostala k rukám F.A.h. Sporcka, kterého tak nadchly, že si objednal u Rentze své portréty na nichž nešetřil s honorářem a neotáleje vyslovil nabídku Rentzovi přestěhovat se do Čech, kde již budoval kukské labské údolí pro svůj další záměr. Zprostředkovatelem mezi Sporckem a Rentzem byl jistý norimberský knihkupec Petr Konrad MONATH. Ten totiž do jednoho nákladu výtisku objednaného Sporckem nechal vevázat grafickou dedikaci s malým hraběcím portrétním medailonem – rytinou zhotovenou právě Rentzem.(viz příloha č. 4)
Přijetí do služeb šporkových nebylo vyvoláno jen touto rytinou ale obecnou potřebou Šporka mít „po ruce“ grafika (řekli bychom „fotografa“ tehdejší doby), který by zachytil vše čím se hrabě zaobíral a co by mohl daleko od Lysé, Prahy a Kuksu posluchačům věrohodně „přiblížit“. Neboť slova nevyvolají takovou představivost a zájem jako obrázek skutečnosti (tedy dnes bychom řekli fotografie). Ten kdo mohl plně toto pro Sporcka splnit byl Rentz, nadaný s citem pro detail a s průpravou ve všech oblastech tvorby. Další skutečnost byla taková, že Sporck své četné zakázky musel realizovat v dílnách vzdálených od Lysé, Kuksu, Prahy a tak mít rytce takříkajíc „u nosu“ to se vše zrychlí a hlavně zlevní, neboť renomované rytecké dílny byly v Německu, Slezsku a to je trochu z ruky od panství Sporcka. Svou roli sehrávalo i zvyšování nejenom počtu zakázek ale i počet zhotovených výtisku zakázky od jedné rytiny. A také nároky na polygrafické zpracování se zvyšovali a svoje sehrávala i výpravnost knih. Sporck si takového rytce mohl dovolit angažovat do svých služeb neboť disponoval dostatečným množstvím peněz. Pozdější přehled rozsahů tisků pro Sporcka, které sumarizoval Benedikt (1923) dává za pravdu tomuto tvrzení.
Sporck koketoval s přijetí do svých služeb rytce Rentze již v roce 1720, kdy měl smělé plány na vydání literárních děl, především nejnáročnější projekt svého nakladatelství totiž „Křesťanský rok“ , který později Rentz vyhotovil s téměř 300 ilustracemi.Sporck zadal vydání této knihy knihkupci P. K. Monathovi (o němž jsme již mluvili) a který 15.07.1722 podepisuje v Lysé n.L. řekli bychom smlouvu na realizaci této knihy s rentzovými ilustracemi. Domníváme se, že právě zde a v tomto čase uzrává myšlenka „přesunu“ ilustrátora (rozuměj Rentze) do Čech, do blízkosti zadavatele a mecenáše, totiž Sporcka. Příhodným místem se jevil společensky pulzující Kuks.
Tak můžeme z jedné bezvýznamné prezentace na ještě bezvýznamnější moralistickém diskurzu u hraběte na Kuksu náhodně zaznamenaným v deníku hoffmistra Seemana postřehnout v budoucím konceptu dopisu mladému Grossovi (22.07.1722) i jméno Rentz. Tento datum již prokazatelně dokládá, že Rentz s rodinou byl již na Kuksu.
4. Příchod na Kuks.
Přechod z Norimberka na Kuks byl pro rytce významným krokem pro jeho uměleckou dráhu, i když on sám to v té době možná tak nechápal a k tomuto kroku ho vedla pragmatická úvahu svého postavení v dílně Montelegrově. Byl to také velký převrat v jeho soukromém životě. Z pramenů se jen lapidárně dozvídáme, že se Rentz po příchodu na Kuks oženil s Montelegrovou vdovou Zuzanou (Jahn – životopisec).
Současná obec Kuks byla před šporkovými aktivitami neobydleným údolím svého hradišťského panství. Za necelé tři desítky let od roku 1694, kdy se sešla na popud Sporcka učená komise, aby posoudila léčivost zdejšího pramene až po příchod Rentze (1722) však již zde stáli lázně, šporkův zámek zvaný „REZIDENCE“ a začal se budovat Hospital a další stavby.
KUKS nebo KUKUS, tento název dal nové osadě sám hrabě na památku zlatých dolů, jež tu v minulosti byly o po nichž bylo možné najít ještě stopy. Samotný název Kuks pochází ze středověké hornické mluvy a vyjadřuje váhovou jednotku zlata.O názvu obce Kuks můžeme také spekulovat z názvu oázy Kukus v Kapadocké pustině, kam se ze stolice cařihradského patriarchy odebral do vyhnanství svatý Jan Zlatoústý . Chrisostomos, což by mohlo odpovídat věčně se stylizujícímu hraběti do poetické vize.
Sám pramen, který s léčivostí (jak prokázaly současné rozbory) nemá nic společného, snad je jen mírně radioaktivní dostal od Sporcka název „Zlatá žíla“ (Goldener Ader) a zkráceně se nazýval „Zlatý“.
Mladý Rentz přichází do Kuksu s paní Montalegrovou, které bylo 46 let a jejími 5-ti dětmi (z čehož byli tři nezletilé; 12;10 a 8 let). Rentz se pasoval na živitele rodiny. Po příchodu na Kuks se se Zuzanou Montalegrovou žení. Takový věkový rozdíl nebyl v té době nic neobvyklého neboť plně zapadalo do cechovní „humanity“. Tento sňatek byl pak vyvážen pro Rentze získáním vybavení dílny, kterou přestěhoval na Kuks.
Sňatek nemáme díky absenci sňatkových matrik z hradišťské farnosti doložen, ale v dopisech a písemnostech se hovoří a označuje se „Frau Rentzin“ či „alle Rentzische“ (zvláště v Seemannových denících). Dá se předpokládat, že vdova Montelegrová prozíravě svatební smlouvu uzavřela již před cestou na Kuks. Dedukujeme tak z prokázané skutečnosti, že právní závazky Rentze k dětem Montelegrovým zůstaly i po smrti Zuzany a i když se Rentz podruhé oženil.
Po příchodu na Kuks se rodina pravděpodobně ubytovala v domech pro služebnictvo a řemesla v západní části zámeckého areálu, ale dílna mohla být umístěna i v pověstné „Bucherkammer“, kde se skladovali měděné desky, mědirytiny a dřevěné knižní štočky. Tato bucherkammer mohla být i na Hospitalu i když po smrti hraběte byl Hospital až do příchodu milosrdných bratří neobsazen (i spory o zakládací listinu Hospitální nadace a tím i dědictví sehráli svoje), (Preiss 2004). Víme, že po požáru zámku měl Sporck „byt“ v severní části Hospitalu tak proč by zde nemohla být rytecká dílna.
5. Dvorní rytec F.A.hraběte Sporcka a dílo k Řádu sv. Huberta.
Rentz přijel do Kuksu jako samostatrný živnostník, pracující na svůj účet a přijímající občas i jiné zakázky než šporkovy. Avšak permanentní šporkovy projekty ale rytce plně vytěžovaly, takže jej hrabě sám oficiálně tituloval ve své donaci u příležitosti pozdější Rentzově koupi kukského domu (viz příloha č. 8 – současný stav) jako svého dvorního rytce. Ani M.B.Braunovi se této cti nedostalo byť po ní toužil. Tímto titulem si hrabě spíše jistil umělce ve svých službách, než by vyzdvihoval jeho výlučnost. Ovšem mezi českými šlechtici byl jediný, kdo takto grafika tituloval tímto honosným označením.
Víme, že již v roce 1723 hrozila rytci Rentzovi přezaměstnanost z různých hraběcích úkolů. Pracoval pilně na „Křesťanském roce“, ale stejně usilovně pracoval i na jiných úkolech zadávaných Sporckem. Hybnou silou od Sporcka ani tak nebyla láska k umění a náklonost k rytci, ale touha po okázalé reprezentaci, neustálá potřeba vlastního zviditelnění. Dnes víme proč to fundátor dělal, toužil po uznání mezi českou šlechtou. A ta mu situaci vůbec neulehčovala, takže hrabě její společnost nevyhledával a setrvával raději v pozici nezávislého fylosofujícího samotáře. Nakoupil si za statisíce zlatých tituly císařova skutečného tajného rady a českého místodržitele, ale na správě země- což by mu jediné u české šlechty získalo prestiž a respekt- neměl zájem.Na zasedání Kolegia místodržitelského se nedostavoval, stranil se a pro „mladé“ šlechtictví se i trochu bál. Tím prudší a silnější byly jeho výbuchy a výlevy tam, kde se cítil pánem. Odtud asi pramení jeho exibicionismus a nekonečné soudní spory. Po čem Sporck pošilhával bylo dostat se do blízkosti císaře Karla VI. Tato možnost se mu naskytla na jaře roku 1723, kdy se připravovala pražská korunovace císaře na krále českého a u nějž si Sporck vyžádal slyšení. Taková příležitost přišla 17.08.1723 v Santiniho novostavbě chlumeckého zámku Kinských nazvaného „Karlova koruna“, kde císař dlel na návštěvě a hraběti poskytl 3/4 hodinový rozhovor. Řeč se točila o jeho soudních sporech o stavebních záměrech Sporcka v Praze a na Kuksu, kde původní krajinu proměnil v „zalidněné sídlo“ a jako doklad o této nádheře použil rentzovu vedutu (jako fotografii) vevázanou do Hanckeho veršovaného popisu tohoto „pozemského ráje“ v domnění, že císař projeví zájem do Kuksu přijet. Této „vábničce“ však císař odolal a nikdy Kuks či Bonrepos na lyském panství nenavštívil. Sporck alespoň dosáhl císařova pozváni na lov v brandýském panství, které bezprostředně s lyským panstvím Sporcka sousedilo.
Zde u Hlavence došlo k památnému zavěšení řádového odznaku svých rytířů sv. Huberta (insignie) nad císařovo zlaté rouno, po kterém Sporck pošilhával. Psal se datum 3.11.1723, tedy na svátek patrona lovců sv. Huberta, takže ceremoniál byl na místě a zápis do pamětní knihy řádové a podpis „Carl“ byl dosažen.
Zdá se, že řádovou insignii použil Sporck poprvé až na tomto památném hlavenském honu. Jistě si kladete otázku, jak to vše co dosud bylo řečeno souvisí s Rentzem?. Odpověď je nasnadě. On to byl, kdo podle ústních pokynů hraběte dal „insignii“ design. Prostě ji navrhnul. Důkaz o tom podává rytina „Le Corne du Saint Hubert z roku 1723, kde je vyobrazena v horní části. Taktéž šporkův pamětní žeton s viděním svatého Huberta z roku 1724 vychází z rentzova dřívějšího zobrazení zachyceného na rytině.
Účastníci císařského hlaveneckého honu obdrželi od Šporcka právě toto rentzovo rytecké dílo s výjevem lovecké družiny na koních s notovým záznamem – áriií dvorního kapelníka hoffmistra Seemanna na verše neznámého francouzského autora.
Císařský hon nemohl Sporck jen tak nechat zapadnout do soukolí dějin. To byla šance, která se musí zúročit. Proto příští dva roky Sporck připravoval další důkazy kontaktů s císařem, aby ukázal kdo je té váhající české šlechtě. Prvním počinem byl záměr postavení pomníku v Hlavenci, který zhotovil M.B.Braun a vztyčil jej na hranicích panství zhruba do míst, kde císař přijal svatohubertský řádový odznak. Na tomto pomníku je německý nápis, který v překladu zní:
Poznámka autora: odtud můžeme dovozovat, že původní Bratrsvo sv. Huberta, které Sporck založil v roce 1695 v Lysé nad Labem (neboť řády mohl zakládat jen suverén, tedy král nebo císař) mohl od tohoto historického aktu, kdy král a císař přijal insignii Bratrstva sv. Huberta a tím je de facto i de iure uznal, tudíž můýe se nazývat ŘÁDEM SVATÉHO HUBERTA.
Brzy po realizaci hlaveneckého pomníku začal se hrabě zaobírat myšlenkou co dalšího připomene blízkost Sporcka u císaře a strhne pozornost na něj. Koncem roku 1723 začal rozvažovat ideovou náplň a zpracování pamětního svatohubertského žetonu, který by připoměl výročí této události. Vyšel z písmen „C“ a „S“, které dobře obě osoby spojovaly a značily:
Charmant Souvenir
*
Caesare Subscribente
*
Carolus Sextus **** Comes Sporck
Úloha Rentze jako prvotního autora návrhu insignie i averzu žetonu je nezpochybnitelná neboť sám Sporck sdělil Grossovi, že předlohou pro žeton byla rentzova rytina „Le Corne Du Saint“ (E.Poche). Žeton byl dán ke zhotovení drážďanskému medailérovi P.H- Grosskurtovi. Námět však byl vyveden na měděné plotně z původního návrhu Rentzova.
Postrádáme doklad kdy byla vyrobena první řádová insignie, a kdy byla vyrobena ta která byla předána císaři v Hlavenci, ale lze se domnívat že ač byl Řád založen v roce 1695, samotná insignie vznikla někdy v roce 1723, neboť neexistoval ani malířský či grafický návrh. Námět mohl pouze „zrát“ v hlavě Spocka, avšak podobu mu dal až Rentz. Objev svatohubertského řádu (insignie) v Bistramově lovecké sbírce pak autorství Rentze ještě utužil neboť byl již uveden na Kukské vedutě (viz příloha č. 7).
I když „svatohubertský hon „ na císaře vydržel Sporckovi v nejrůznějších aktivitách celé dva roky než byl ukončen odhalením pomníku v Hlavenci 3.11.1725, jehož slavnostnímu aktu nepřihlížel císař toliko za sebe vyslal „jen“ Emanuela Savojského.
6. Stěžejní díla pro F.A. Hraběte Sporcka.
Stěžejním dílem pro hraběte Sporcka bylo vydání „Křesťanského roku“. V intervalech mezi všemi naznačenými událostmi a dalšími pracemi drobnějšího charakteru, musel Rentz věnovat každou volnou chvíli práci nad rytinami „Křesťanského roku“. Do konce roku 1725 má již hotových 120 ilustrací pro 1. svazek. V tomto roce, kdy práce na díle vrcholili se do hektické přípravy vmísil další hraběcí koncept a to „Kniha emeritů“, která měla výhledově obnášet asi dvě stě vyrytých desek a otisků v potřebném nákladu. Připravoval se i 2. svazek „Křesťanského roku“. Rytec Rentz jde z práce do práce.
Hrabě oceňoval, že se kdysi rozhodl angažovat rytce Rentze a celou ryteckou dílnu neboť se mu vyplácelo po všech stránkách včetně skutečně vydaných obnosů ve zlatých toto rozhodnutí. Kupříkladu za dílo „Velký pohled na Kuks“ /viz příloha č. 5/ v roce 1725 Rentzovi za 750 kusů výtisků zaplatil150 zlatých. Jinde by ho nákladově tato práce vyšla o třetinu až polovinu dráže, počítáno včetně všech nákladů.
Kdo zná techniku tisku z mědirytiny dovede si představit jak náročné pracovní operace to jsou. Válcem tiskařského stroje muselo projít až 250 000 listů pro fóliové vydání. V roce 1731, kdy se tiskla „Kniha emeritů“ se z podkladů hofmistra Seemanna dá přesně spočítat že denní produkce drobných ilustrací bylo 180 až 200 otisků
Rentz byl především živnostník a takto na něj bylo pohlíženo v době baroka, žádný umělec zprostředkující divákovi realitu a imaginaci či krásno (nu jako fotograf).Rentz obdržel za malou kukskou vedutu v roce 1725 30 Rg (říšských zlatých). Srovnáme-li to s pozdějším platem pradleny v Hospitalu (24 Rg) nebo plat špitálmistra (25 Rg) či knihař, který pouze svazoval katechismus (12 Rg) jde při kvalitách Rentze o nepoměr.
7. Závěr.
Tento referát si nekladl za cíl vyčerpávajícím způsobem pojednat o životě a díle M.H.Rentze. Na tak malé ploše to není ani možné.Šlo o přiblížení této osobnosti dnešnímu posluchači a vysvětlení že rytec Rentz byl v pravdě „dvorní“ rytec F.A. hraběte Sporcka. Především šlo o přiblížení rytce a podílu jeho invence na náš Řád a naši insignii.V budoucnu (2009) vznikne 2 část této aktuality, které se bude zabývat Rentzem jako autorem rytin a podrobněji mohou být rozebrána stěžejní Sporckova díla, jeho nakladatelské počiny „Křesťanský rok“ a „Kniha emeritů“ a další životní pouť M.H.Rentze.
8. Literární zdroje.
a.) Bezděk František-Kovařík J. „F.A.hrabě Sporck a jeho Řád sv. Huberta –svép. 1998
b.) Šerých Jiří „ Michael Rentz Fecit“ – nakladatelství Karolinum Praha 2007
Hradec Králové: srpen-září 2008
2. Doklady o rodině a matriční záznamy.
Shromažďování poznatků o Rentzovi dalo autorovi monografie prof. Jiřímu Šedivému, která se stala hlavním zdrojem informaci pro referát a kterého můžeme považovat za stěžejního autora poznatků o životě Rentze, několik desetiletí., než jí dal ucelený literární tvart. Dalším zdrojem poznatků o „dvorním“ rytci byl Bohuslav Reyneke, který přepsal původní seemannovy deníky psané pochopitelně ručně švabachem v barokní němčině. Tehdy si B. Reyneke udělal poznámku. „dost mne to baví, neboť u Šporka se živý smysl pro věci nadpřirozené ku podivu mísí s jakousi dětinskostí a obřadnost s potřebou poezie s dost prmitivní mysliveckou náruživostí.“
Velkým sběratelem tisků (grafik) Rentze byl profesor semilského gymnasia Rudolf Hlava. Z jeho ucelené sbírky bylo možné provést později vzpomínanou monografii o Rentzovi.
Profesor PhDr. P. Presii DrSc ve svých pracech vždy na Rentze vzpomenul, ale nikdy nebyl tento grafik „zpracován“ monograficky.Proto zhruba více jak po 200 letech je mlčení o tomto význačném rytci prolomeno a my začínáme objevovat kouzlo barokní grafiky a mistrovství ryteckých prací Rentzových.
Úplně první zpracování života a osobnosti Rentze bylo provedeno v díle Pelclově s názvem „Abbildungen“ (18. století), z kterého čerpali i další autoři. Přepisováním těchto údajů však docházelo k romantizaci postavy až k dezinterpretaci faktů. Tyto mylná fakta mohl napravit až pražský malíř 18. století, Jan Jakub Quirin JAHN (1739-1802), protože, co se týká životopisu mohl vycházet ze vzpomínek Rentzova syna Kazimíra Rentze (biologický syn Rentze), s kterým se znal a ze vzpomínek žáka K. Rentze, pražského rytce Jana BALZERA, s nímž se Jahn přátelil. Avšak vzpomínky, byť blízké pravdě či pravdivé, nemají povahu důkazu (faksimile). Proto došlo i v tomto déle k posunu roku narození Rentze a to na rok 1701, zatímco ve skutečnosti se Michael Heinrich RENTZ narodil (byl pokřtěn) v roce 1698, (matriční zápis kostela v Norimberce uvádí datum: 6.01.1698).
Rentz se narodil v rodině s aktivní živností pasířskou. Minimálně děděnou dvě pokolení po sobě (otec, děd). Ze strany matčiny byl její otec Sigmund Bonifác Kremel řezač drahých kamenů. Rodinné predispozice a uvedené řemesla jistě formovaly, jako u jiných osobností, vztah k umění a živnostenskému základu umělecké povahy.
Mladý Rentz navštěvoval kreslířskou školu Johana Daniela PREISSLERA (1666-1737). Zde získal kreslířskou průpravu, která dnes odpovídá střednímu výtvarnému učilišti. Nebylo obvyklé aby syn živnostníka byl poslán do takové školy. Určitě zde sehrálo svoji roli projevené kreslířství a talent a rodiče nebyli proti. Na této škole se těžištěm průpravy stala malba figurální. Především anatomie svalstva, odlišnosti pohlaví a kresby po obou stranách osy, podle pozice postavy.
Rentz opouští školu jako 17-či 18-ti letý a nastupuje do Montalegreho rytecké oficíny v Norimberku.Jako jediný syn Rentzových by měl pokračovat v živnosti otce. Nestalo se tak. Snad jen vynikající kreslířské a později rytecké schopnosti u rodičů vyvolaly souhlas s možností pracovat v právě přemístěné oficíně Josefa MONTALEGREHO z Frankfurtu do Norimberka (1710). J. von Montalegre byl Španěl, který do Němec utekl před právními důsledky souboje. Zde se žení s dcerou cukráře Zuzanou Fehrovou, která již byla v pokročilém stupni těhotenství. Tato žena sehraje v životě Rentze velmi důležitou roli.Z tohoto manželství vzešla prvorozená dcera Anna Kateřina a druhorozený syn Johann Daniel Montalegre (5.10.1697), příští Rentzův spolupracovník. Další tři dcery; Elisabet, Barbara Susan a Margareta tvořily spolu s rodiči sedmičlenou rodinu. To je důležité si uvědomit pro životní osudy Rentze hlavně po příchodu na Kuks.
3. Léta učňovská a tovaryšská.
Příchodem do Montalegreho dílny se mohl mladý Rentz seznámit s tvorbou a tisky z této dílny. A nebyly to jen tak ledajaké tisky. Byla to třeba zakázka císařského korunovačního diária )1712) obsahující přes 20 obrazů z korunovační slavnosti nebo 56 tabulí rozměrné bitevní dokumentace z války o španělské dědictví (1701 - 1714). Mohl se seznámit s díly portrétními ale i různých krajů a států a také architekturou. Měl tedy širokou průpravu, kterou později bohatě zúročil v práci pro F.A.hraběte Sporcka. (viz přílohy č. 2-3)
V roce 1718 Rentzův zaměstnavatel J. Montalegre onemocněl a na následky nemoci téhož roku umírá. Přítomnost nadaného dvacetiletého tovaryše v dílně Montalegrových byla po smrti manžela pro vdovu a její pětičlennou rodinu a pro budoucnost dílny pravým dobrodiním. (šerých 2007), neboť syn vdovy Zuzany Johan neměl zdaleka takové kvality jako Rentz. Neexistuje důkaz, že by Rentz byl vůdčí osobností dílny, ale pozdější vývoj událostí o tom svědčí. Po smrti mistra se již zakázky tak nehrnuly a i původně 6-ti svazkové dílo Schublerových slohotvorných kreseb“ objednané v dílně se snížilo na tři. V signatuře těchto „tafelvercích“ je provedení od Rentze a v malé míře od syna zemřelého mistra. I přesto tato zakázka byla pro dílnu významná a zaměstnávala ji do roku 1720. Portrét Rentze viz příloha č. 1.
Konkurence ryteckých dílen v Německu byla vysoká. Budeme-li hledat co bylo tím hybatelem, který rozhodl o stěhování rytecké dílny a rytce do nové vlasti na Kuks, dojdeme k závěru, že to byla zakázka na „Stánku slávy“ k blahořečení Jana Nepomuckého (1721) tzv. „Theatrum honoris“, která se dostala k rukám F.A.h. Sporcka, kterého tak nadchly, že si objednal u Rentze své portréty na nichž nešetřil s honorářem a neotáleje vyslovil nabídku Rentzovi přestěhovat se do Čech, kde již budoval kukské labské údolí pro svůj další záměr. Zprostředkovatelem mezi Sporckem a Rentzem byl jistý norimberský knihkupec Petr Konrad MONATH. Ten totiž do jednoho nákladu výtisku objednaného Sporckem nechal vevázat grafickou dedikaci s malým hraběcím portrétním medailonem – rytinou zhotovenou právě Rentzem.(viz příloha č. 4)
Přijetí do služeb šporkových nebylo vyvoláno jen touto rytinou ale obecnou potřebou Šporka mít „po ruce“ grafika (řekli bychom „fotografa“ tehdejší doby), který by zachytil vše čím se hrabě zaobíral a co by mohl daleko od Lysé, Prahy a Kuksu posluchačům věrohodně „přiblížit“. Neboť slova nevyvolají takovou představivost a zájem jako obrázek skutečnosti (tedy dnes bychom řekli fotografie). Ten kdo mohl plně toto pro Sporcka splnit byl Rentz, nadaný s citem pro detail a s průpravou ve všech oblastech tvorby. Další skutečnost byla taková, že Sporck své četné zakázky musel realizovat v dílnách vzdálených od Lysé, Kuksu, Prahy a tak mít rytce takříkajíc „u nosu“ to se vše zrychlí a hlavně zlevní, neboť renomované rytecké dílny byly v Německu, Slezsku a to je trochu z ruky od panství Sporcka. Svou roli sehrávalo i zvyšování nejenom počtu zakázek ale i počet zhotovených výtisku zakázky od jedné rytiny. A také nároky na polygrafické zpracování se zvyšovali a svoje sehrávala i výpravnost knih. Sporck si takového rytce mohl dovolit angažovat do svých služeb neboť disponoval dostatečným množstvím peněz. Pozdější přehled rozsahů tisků pro Sporcka, které sumarizoval Benedikt (1923) dává za pravdu tomuto tvrzení.
Sporck koketoval s přijetí do svých služeb rytce Rentze již v roce 1720, kdy měl smělé plány na vydání literárních děl, především nejnáročnější projekt svého nakladatelství totiž „Křesťanský rok“ , který později Rentz vyhotovil s téměř 300 ilustracemi.Sporck zadal vydání této knihy knihkupci P. K. Monathovi (o němž jsme již mluvili) a který 15.07.1722 podepisuje v Lysé n.L. řekli bychom smlouvu na realizaci této knihy s rentzovými ilustracemi. Domníváme se, že právě zde a v tomto čase uzrává myšlenka „přesunu“ ilustrátora (rozuměj Rentze) do Čech, do blízkosti zadavatele a mecenáše, totiž Sporcka. Příhodným místem se jevil společensky pulzující Kuks.
Tak můžeme z jedné bezvýznamné prezentace na ještě bezvýznamnější moralistickém diskurzu u hraběte na Kuksu náhodně zaznamenaným v deníku hoffmistra Seemana postřehnout v budoucím konceptu dopisu mladému Grossovi (22.07.1722) i jméno Rentz. Tento datum již prokazatelně dokládá, že Rentz s rodinou byl již na Kuksu.
4. Příchod na Kuks.
Přechod z Norimberka na Kuks byl pro rytce významným krokem pro jeho uměleckou dráhu, i když on sám to v té době možná tak nechápal a k tomuto kroku ho vedla pragmatická úvahu svého postavení v dílně Montelegrově. Byl to také velký převrat v jeho soukromém životě. Z pramenů se jen lapidárně dozvídáme, že se Rentz po příchodu na Kuks oženil s Montelegrovou vdovou Zuzanou (Jahn – životopisec).
Současná obec Kuks byla před šporkovými aktivitami neobydleným údolím svého hradišťského panství. Za necelé tři desítky let od roku 1694, kdy se sešla na popud Sporcka učená komise, aby posoudila léčivost zdejšího pramene až po příchod Rentze (1722) však již zde stáli lázně, šporkův zámek zvaný „REZIDENCE“ a začal se budovat Hospital a další stavby.
KUKS nebo KUKUS, tento název dal nové osadě sám hrabě na památku zlatých dolů, jež tu v minulosti byly o po nichž bylo možné najít ještě stopy. Samotný název Kuks pochází ze středověké hornické mluvy a vyjadřuje váhovou jednotku zlata.O názvu obce Kuks můžeme také spekulovat z názvu oázy Kukus v Kapadocké pustině, kam se ze stolice cařihradského patriarchy odebral do vyhnanství svatý Jan Zlatoústý . Chrisostomos, což by mohlo odpovídat věčně se stylizujícímu hraběti do poetické vize.
Sám pramen, který s léčivostí (jak prokázaly současné rozbory) nemá nic společného, snad je jen mírně radioaktivní dostal od Sporcka název „Zlatá žíla“ (Goldener Ader) a zkráceně se nazýval „Zlatý“.
Mladý Rentz přichází do Kuksu s paní Montalegrovou, které bylo 46 let a jejími 5-ti dětmi (z čehož byli tři nezletilé; 12;10 a 8 let). Rentz se pasoval na živitele rodiny. Po příchodu na Kuks se se Zuzanou Montalegrovou žení. Takový věkový rozdíl nebyl v té době nic neobvyklého neboť plně zapadalo do cechovní „humanity“. Tento sňatek byl pak vyvážen pro Rentze získáním vybavení dílny, kterou přestěhoval na Kuks.
Sňatek nemáme díky absenci sňatkových matrik z hradišťské farnosti doložen, ale v dopisech a písemnostech se hovoří a označuje se „Frau Rentzin“ či „alle Rentzische“ (zvláště v Seemannových denících). Dá se předpokládat, že vdova Montelegrová prozíravě svatební smlouvu uzavřela již před cestou na Kuks. Dedukujeme tak z prokázané skutečnosti, že právní závazky Rentze k dětem Montelegrovým zůstaly i po smrti Zuzany a i když se Rentz podruhé oženil.
Po příchodu na Kuks se rodina pravděpodobně ubytovala v domech pro služebnictvo a řemesla v západní části zámeckého areálu, ale dílna mohla být umístěna i v pověstné „Bucherkammer“, kde se skladovali měděné desky, mědirytiny a dřevěné knižní štočky. Tato bucherkammer mohla být i na Hospitalu i když po smrti hraběte byl Hospital až do příchodu milosrdných bratří neobsazen (i spory o zakládací listinu Hospitální nadace a tím i dědictví sehráli svoje), (Preiss 2004). Víme, že po požáru zámku měl Sporck „byt“ v severní části Hospitalu tak proč by zde nemohla být rytecká dílna.
5. Dvorní rytec F.A.hraběte Sporcka a dílo k Řádu sv. Huberta.
Rentz přijel do Kuksu jako samostatrný živnostník, pracující na svůj účet a přijímající občas i jiné zakázky než šporkovy. Avšak permanentní šporkovy projekty ale rytce plně vytěžovaly, takže jej hrabě sám oficiálně tituloval ve své donaci u příležitosti pozdější Rentzově koupi kukského domu (viz příloha č. 8 – současný stav) jako svého dvorního rytce. Ani M.B.Braunovi se této cti nedostalo byť po ní toužil. Tímto titulem si hrabě spíše jistil umělce ve svých službách, než by vyzdvihoval jeho výlučnost. Ovšem mezi českými šlechtici byl jediný, kdo takto grafika tituloval tímto honosným označením.
Víme, že již v roce 1723 hrozila rytci Rentzovi přezaměstnanost z různých hraběcích úkolů. Pracoval pilně na „Křesťanském roce“, ale stejně usilovně pracoval i na jiných úkolech zadávaných Sporckem. Hybnou silou od Sporcka ani tak nebyla láska k umění a náklonost k rytci, ale touha po okázalé reprezentaci, neustálá potřeba vlastního zviditelnění. Dnes víme proč to fundátor dělal, toužil po uznání mezi českou šlechtou. A ta mu situaci vůbec neulehčovala, takže hrabě její společnost nevyhledával a setrvával raději v pozici nezávislého fylosofujícího samotáře. Nakoupil si za statisíce zlatých tituly císařova skutečného tajného rady a českého místodržitele, ale na správě země- což by mu jediné u české šlechty získalo prestiž a respekt- neměl zájem.Na zasedání Kolegia místodržitelského se nedostavoval, stranil se a pro „mladé“ šlechtictví se i trochu bál. Tím prudší a silnější byly jeho výbuchy a výlevy tam, kde se cítil pánem. Odtud asi pramení jeho exibicionismus a nekonečné soudní spory. Po čem Sporck pošilhával bylo dostat se do blízkosti císaře Karla VI. Tato možnost se mu naskytla na jaře roku 1723, kdy se připravovala pražská korunovace císaře na krále českého a u nějž si Sporck vyžádal slyšení. Taková příležitost přišla 17.08.1723 v Santiniho novostavbě chlumeckého zámku Kinských nazvaného „Karlova koruna“, kde císař dlel na návštěvě a hraběti poskytl 3/4 hodinový rozhovor. Řeč se točila o jeho soudních sporech o stavebních záměrech Sporcka v Praze a na Kuksu, kde původní krajinu proměnil v „zalidněné sídlo“ a jako doklad o této nádheře použil rentzovu vedutu (jako fotografii) vevázanou do Hanckeho veršovaného popisu tohoto „pozemského ráje“ v domnění, že císař projeví zájem do Kuksu přijet. Této „vábničce“ však císař odolal a nikdy Kuks či Bonrepos na lyském panství nenavštívil. Sporck alespoň dosáhl císařova pozváni na lov v brandýském panství, které bezprostředně s lyským panstvím Sporcka sousedilo.
Zde u Hlavence došlo k památnému zavěšení řádového odznaku svých rytířů sv. Huberta (insignie) nad císařovo zlaté rouno, po kterém Sporck pošilhával. Psal se datum 3.11.1723, tedy na svátek patrona lovců sv. Huberta, takže ceremoniál byl na místě a zápis do pamětní knihy řádové a podpis „Carl“ byl dosažen.
Zdá se, že řádovou insignii použil Sporck poprvé až na tomto památném hlavenském honu. Jistě si kladete otázku, jak to vše co dosud bylo řečeno souvisí s Rentzem?. Odpověď je nasnadě. On to byl, kdo podle ústních pokynů hraběte dal „insignii“ design. Prostě ji navrhnul. Důkaz o tom podává rytina „Le Corne du Saint Hubert z roku 1723, kde je vyobrazena v horní části. Taktéž šporkův pamětní žeton s viděním svatého Huberta z roku 1724 vychází z rentzova dřívějšího zobrazení zachyceného na rytině.
Účastníci císařského hlaveneckého honu obdrželi od Šporcka právě toto rentzovo rytecké dílo s výjevem lovecké družiny na koních s notovým záznamem – áriií dvorního kapelníka hoffmistra Seemanna na verše neznámého francouzského autora.
Císařský hon nemohl Sporck jen tak nechat zapadnout do soukolí dějin. To byla šance, která se musí zúročit. Proto příští dva roky Sporck připravoval další důkazy kontaktů s císařem, aby ukázal kdo je té váhající české šlechtě. Prvním počinem byl záměr postavení pomníku v Hlavenci, který zhotovil M.B.Braun a vztyčil jej na hranicích panství zhruba do míst, kde císař přijal svatohubertský řádový odznak. Na tomto pomníku je německý nápis, který v překladu zní:
ZDE KAREL ŠESTÝ SVÝM PODPISEM NASTOLIL
BRATRSTVU SVATÉHO HUBERTA SMĚLÝ CÍL.
Proč strnuls poutníku? Nemůžeš pochopit
kde že se vzaly sloupy v tomhle háji?
Z hraběcích rukou zde Karel si ráčil vzít
hubertskou hornu těch co ji v svém znaku mají
BRATRSTVU SVATÉHO HUBERTA SMĚLÝ CÍL.
Proč strnuls poutníku? Nemůžeš pochopit
kde že se vzaly sloupy v tomhle háji?
Z hraběcích rukou zde Karel si ráčil vzít
hubertskou hornu těch co ji v svém znaku mají
Poznámka autora: odtud můžeme dovozovat, že původní Bratrsvo sv. Huberta, které Sporck založil v roce 1695 v Lysé nad Labem (neboť řády mohl zakládat jen suverén, tedy král nebo císař) mohl od tohoto historického aktu, kdy král a císař přijal insignii Bratrstva sv. Huberta a tím je de facto i de iure uznal, tudíž můýe se nazývat ŘÁDEM SVATÉHO HUBERTA.
Brzy po realizaci hlaveneckého pomníku začal se hrabě zaobírat myšlenkou co dalšího připomene blízkost Sporcka u císaře a strhne pozornost na něj. Koncem roku 1723 začal rozvažovat ideovou náplň a zpracování pamětního svatohubertského žetonu, který by připoměl výročí této události. Vyšel z písmen „C“ a „S“, které dobře obě osoby spojovaly a značily:
Charmant Souvenir
*
Caesare Subscribente
*
Carolus Sextus **** Comes Sporck
Úloha Rentze jako prvotního autora návrhu insignie i averzu žetonu je nezpochybnitelná neboť sám Sporck sdělil Grossovi, že předlohou pro žeton byla rentzova rytina „Le Corne Du Saint“ (E.Poche). Žeton byl dán ke zhotovení drážďanskému medailérovi P.H- Grosskurtovi. Námět však byl vyveden na měděné plotně z původního návrhu Rentzova.
Postrádáme doklad kdy byla vyrobena první řádová insignie, a kdy byla vyrobena ta která byla předána císaři v Hlavenci, ale lze se domnívat že ač byl Řád založen v roce 1695, samotná insignie vznikla někdy v roce 1723, neboť neexistoval ani malířský či grafický návrh. Námět mohl pouze „zrát“ v hlavě Spocka, avšak podobu mu dal až Rentz. Objev svatohubertského řádu (insignie) v Bistramově lovecké sbírce pak autorství Rentze ještě utužil neboť byl již uveden na Kukské vedutě (viz příloha č. 7).
I když „svatohubertský hon „ na císaře vydržel Sporckovi v nejrůznějších aktivitách celé dva roky než byl ukončen odhalením pomníku v Hlavenci 3.11.1725, jehož slavnostnímu aktu nepřihlížel císař toliko za sebe vyslal „jen“ Emanuela Savojského.
6. Stěžejní díla pro F.A. Hraběte Sporcka.
Stěžejním dílem pro hraběte Sporcka bylo vydání „Křesťanského roku“. V intervalech mezi všemi naznačenými událostmi a dalšími pracemi drobnějšího charakteru, musel Rentz věnovat každou volnou chvíli práci nad rytinami „Křesťanského roku“. Do konce roku 1725 má již hotových 120 ilustrací pro 1. svazek. V tomto roce, kdy práce na díle vrcholili se do hektické přípravy vmísil další hraběcí koncept a to „Kniha emeritů“, která měla výhledově obnášet asi dvě stě vyrytých desek a otisků v potřebném nákladu. Připravoval se i 2. svazek „Křesťanského roku“. Rytec Rentz jde z práce do práce.
Hrabě oceňoval, že se kdysi rozhodl angažovat rytce Rentze a celou ryteckou dílnu neboť se mu vyplácelo po všech stránkách včetně skutečně vydaných obnosů ve zlatých toto rozhodnutí. Kupříkladu za dílo „Velký pohled na Kuks“ /viz příloha č. 5/ v roce 1725 Rentzovi za 750 kusů výtisků zaplatil150 zlatých. Jinde by ho nákladově tato práce vyšla o třetinu až polovinu dráže, počítáno včetně všech nákladů.
Kdo zná techniku tisku z mědirytiny dovede si představit jak náročné pracovní operace to jsou. Válcem tiskařského stroje muselo projít až 250 000 listů pro fóliové vydání. V roce 1731, kdy se tiskla „Kniha emeritů“ se z podkladů hofmistra Seemanna dá přesně spočítat že denní produkce drobných ilustrací bylo 180 až 200 otisků
Rentz byl především živnostník a takto na něj bylo pohlíženo v době baroka, žádný umělec zprostředkující divákovi realitu a imaginaci či krásno (nu jako fotograf).Rentz obdržel za malou kukskou vedutu v roce 1725 30 Rg (říšských zlatých). Srovnáme-li to s pozdějším platem pradleny v Hospitalu (24 Rg) nebo plat špitálmistra (25 Rg) či knihař, který pouze svazoval katechismus (12 Rg) jde při kvalitách Rentze o nepoměr.
7. Závěr.
Tento referát si nekladl za cíl vyčerpávajícím způsobem pojednat o životě a díle M.H.Rentze. Na tak malé ploše to není ani možné.Šlo o přiblížení této osobnosti dnešnímu posluchači a vysvětlení že rytec Rentz byl v pravdě „dvorní“ rytec F.A. hraběte Sporcka. Především šlo o přiblížení rytce a podílu jeho invence na náš Řád a naši insignii.V budoucnu (2009) vznikne 2 část této aktuality, které se bude zabývat Rentzem jako autorem rytin a podrobněji mohou být rozebrána stěžejní Sporckova díla, jeho nakladatelské počiny „Křesťanský rok“ a „Kniha emeritů“ a další životní pouť M.H.Rentze.
8. Literární zdroje.
a.) Bezděk František-Kovařík J. „F.A.hrabě Sporck a jeho Řád sv. Huberta –svép. 1998
b.) Šerých Jiří „ Michael Rentz Fecit“ – nakladatelství Karolinum Praha 2007
Hradec Králové: srpen-září 2008
ing. František Josef FROLA z Lipova-EOSH
