Noble Hunting and Art

Umění

Umělecká družina F. A. hraběte Sporcka

Kolem Sporcka kroužili literáti různých typů a kvality, vesměs ze slezského okruhu. Patrně Grossovým prostřednictvím navázal hrabě roku 1718 styk s Ferdinandem Ludwigem von Bresler und Aschaffenburg (1681 - 1722), vzdělaným genealogem a

vydavatelem historických pramenů se značnými styky, který se stal organizátorem a redaktorem Sporckovy

edice „Křesťanského roku“. Jeho nástupcem i v této úloze se stal básník průměrné kvality, svídnický advokát a poté drážďanský sekretář generálního akcízu Gottfried Benjamin Hancke (1693 - 1739 ? ), který do Sporckových služeb vstoupil veršovaným popisem Kuksu, jehož rukopis mu zaslal v srpnu 1722. Sporckovi jsou věnovány jeho četné moralizující a satirické básně, shromažďované postupně do čtyř knih ( 1723, 1727, 1732, 1735 ). Vystupují v nich postavy Sporckovského světa v Kuksu, figurující také zčásti v „Čarodějnických písních“, které Hancke zrýmoval. Hancke je také autorem dvou nejvýznamnějších polemických spisů „herkommanovských“. Z celé Hanckeho básnické tvorby přežila jedině ona pro Sporcka složená Lovecká píseň, která se dokonce stala německou písní lidovou. Veršotepeckým podílem na protijezuitské kampani v letech 1728 a 1729 splácela zchudlá vdova Marie Alžběta svobodná paní Klimkovská ( její rodinné vztahy byly značně komplikované ) svůj mnohaletý pobyt v Kuksu, kam ji přijal Sporck navzdor nevalné pověsti; pro „velmi neslušný, pohoršlivě nemravný život“ ji však nakonec z Kuksu vypověděl ( 12. IV. 1736 ). Oslavné verše adresoval Sporckovi také epigramik Christian Anton Knorr von Rosenroth (  1721 ), autor básně na Sporckovské knižní edice, otištěné na závěr jejich seznamu u „Roxase“. Breslerovou zásluhou však vstoupil do jeho služeb jeden z největších německých barokních básníků, výjimečný talent „zpovědní lyriky“ Johann Christian Guenther ( 1695 - 1723 ), který bral přes svou bohémskou rozpolcenost své poslání velmi vážně. U Sporcka se uvedl panegyrickou básní , k níž nepřistupoval s valným nadšením ( vztahují se k tomu jeho verše: Teď dnem i nocí potím se nad bláznivými módními verši, jež vynucuje na mně přímluva dobrých přátel“ ). Přesto však i do ní vložil až vášnivou vroucnost v liché naději, že ve Sporckovi najde štědrého mecenáše. Na Sporcka napsal dvě básně - „Co předstírá mi sladký sen“ o dvaačtyřiceti desetiveršových slokách a „Vnitřní zápas, vysokorodá hlavo“ o třistačtyřiceti verších; jednu desetiveršovou báseň věnoval Kuksu - „Ctnost přišla a spatřila krásnou krajinu “.

Guentherova kukská epizoda několika dní ( od 16. - 17. do 25. srpna 1722 ) byla studenou sprchou jeho nadějím. Očekával úctu a pozornost pro sebe a své umění, a zatím zapadl jako řadový člen do pestré družiny a cítil se tím hluboce dotčen. Sporck nebyl sice bez smyslu pro poezii ( je to patrno i z toho, že se mu Guentherovy verše líbily, kdežto u jiných shledal „ztěžklost Múzy“ ), ale básník pro něho plnil jinou funkci než ryze uměleckou. Proto asi sotva postřehl, když Guenther vybídl „podvedenou poezii“, aby „šla a sbalila svých pět švestek“ ( Betrogne Poesie! komm, pack den Plunder ein ), protože „bláznu, scaramouchovi, psu, pitvornému vyobrazení“ se tu dává přednost před jeho lyrou. A tak ještě zapěl „árii na odchodnou“ a uraženě odešel; záhy poté i ze světa.

„Je krásný, světlovlasý, prostřední postavy“, tak zahajuje Karel Rudolf Swéerts-Sporck francouzský básnický „portrét“ svého tchána ( 1718 ), načrtnutý „bez štětce a barev pravdivě na těle i duši“, jak v současném německém převodu podotýká František Karel Grossa, který oslavenec přijal s uspokojením: „Zdá se mi, že celkem vzato velmi přesně vykládá podstatu mé vnitřní duše“ ( paní de Leyden, 16. VIII. 1718 ). Sporck dbal také o to, aby i jeho vnější podoba byla zvěčněna malíři a rytci. Jeho první podobizna se objevuje na hybernské tezi z roku 1704, kterou navrhl Jan Jakub Thummer ( 1644 - 1726 ) a ryl Balthasar von Westerhout ( 1655 - 1728 ) v Praze. Další ryté portréty byly určeny do jeho tisků, k nimž se tím přihlašoval. Alegorizovaná podobizna, provázená heslem „Justitia et Veritate“ a putti jako personifikacemi Pravdy a Spravedlnosti, kterou nakreslil Jan Hiebel ( 1681 - 1755 ) a ryl Antonín Birckhart ( 1677 - 1748 ), vznikla roku 1713, byla však s novými daty použita i později ( 1715, 1719 ). Pro „Stillenauovo“ vydání Sporckovu životopisu byl podle „vídeňského portrétu“ od nejmenovaného autora proveden další list, na němž hraběte v obligátní podobiznářské stylizaci - patří k ní ruka položená na prsa a druhá vztažená k divákovi - opět doprovází putto s atributy erbovního hesla, sluncem Pravdy a váhami Spravedlnosti; na oltáři se Sporckovským erbem hoří věčný oheň před pyramidou jako symbolem nepomíjející slávy. O rok později provedl lipský rytec Martin Bernigeroth další list určený pro knihy, a to podle obrazu, malovaného „ad vivum“ Danielem Třešňákem ( 1685 - po 1736 ), usazeným sice v Praze ( roku 1718 získal staroměstské měšťanství ), avšak pracovně se častěji navracejícím do rodné Jaroměře, který dočasně v Kuksu zaujal postavení oficiálního portrétisty. Kopii tohoto Třešňákova nezvěstného obrazu provedl pražský miniaturista Kristián Luna ( asi 1671 - 1729 ) na pergamenu pro „nejlepšího rytce v Lipsku“, který zaslal zkušební otisky – navíc na bílém atlasu pro manželku a žlutém pro objednatele - již v červnu 1721 ( Grossovi, 22. VI. 1721 ). Tři sta z celkového nákladu tisíce listů bylo zasláno poštou do Prahy a zadrženo zde na celním úřadě v Ungeltu z důvodů cenzurních: Hrabě, zobrazený v negližé, se opírá loktem o dobře čitelný list „Nestranného rozsudku“ z 9. ledna 1721, o němž ještě uslyšíme. Zásilka tam zůstala přes urgence ( Jakubec Felixovi, 6. IV. 1723; 6. V. 1723 ) tři roky ( místodržitelství, 26. II., Schaffgotschovi, 6. IV. 1725 ) a nebyla patrně vydána nikdy, protože hrabě měl vskutku k dispozici jen sedm set kusů.

Teprve roku 1723 se na Sporckových portrétech objevuje svatohubertský řád, pak však důsledně; prsty levice se jej lehce dotýká na podobizně, kterou namaloval Třešňák v Bonrepu 3. listopadu 1725, a toto gesto se pak stalo závazné i pro další obrazy. Třešňák ovšem maloval hraběte již roku 1721 spolu s Grossou ( 29. VI. 1721; Seemann K. F. Grossovi, 8. IX. 1721 ). Tyto malby jsou však nezvěstné, stejně jako další, které Třešňák prováděl roku 1729 - „komisaře“ ( zřejmě Hanckeho; Seemann, 17. IX.), „Ferdinanda“, nepochybně hospodářského správce Bergera ( Seemann, 18.XI.), a posléze i samého Seemanna ( 19. XI.). Sporckův vztah k Třešňákovi ani nezkalilo, že byl roku 1729 zařazen mezi svědky obžaloby pro svůj domnělý výrok, že hrabě mluvil „proti Nejsvětějšímu“ ( tj. oltářní svátosti ); v konfrontaci však prohlásil, že to slyšel od paní Hellwigové - a ta patřila k jezuitským konfidentům v Kuksu. Znovu je připomínán ještě roku 1732 ( Seemann, 22. XI.) a byl u něho dokonce objednán velký obraz za 400 zlatých.

 

prof. PhDr. Pavel Preiss, DrSc.

Řád svatého Huberta se sídlem na Kuksu

Sídlo

Řád svatého Huberta 
se sídlem na Kuksu
544 43 Kuks
okres Trutnov
Česká republika

Kontakty

E-mail: webmaster@radsvatehohuberta.cz

Newsletter

© 2020 Řád sv.Huberta. Všechna práva vyhrazena.

Please publish modules in offcanvas position.