Kolem Sporcka kroužili literáti různých typů a kvality, vesměs ze slezského okruhu. Patrně Grossovým prostřednictvím navázal hrabě roku 1718 styk s Ferdinandem Ludwigem von Bresler und Aschaffenburg (1681 - 1722), vzdělaným genealogem a

vydavatelem historických pramenů se značnými styky, který se stal organizátorem a redaktorem Sporckovy

edice „Křesťanského roku“. Jeho nástupcem i v této úloze se stal básník průměrné kvality, svídnický advokát a poté drážďanský sekretář generálního akcízu Gottfried Benjamin Hancke (1693 - 1739 ? ), který do Sporckových služeb vstoupil veršovaným popisem Kuksu, jehož rukopis mu zaslal v srpnu 1722. Sporckovi jsou věnovány jeho četné moralizující a satirické básně, shromažďované postupně do čtyř knih ( 1723, 1727, 1732, 1735 ). Vystupují v nich postavy Sporckovského světa v Kuksu, figurující také zčásti v „Čarodějnických písních“, které Hancke zrýmoval. Hancke je také autorem dvou nejvýznamnějších polemických spisů „herkommanovských“. Z celé Hanckeho básnické tvorby přežila jedině ona pro Sporcka složená Lovecká píseň, která se dokonce stala německou písní lidovou. Veršotepeckým podílem na protijezuitské kampani v letech 1728 a 1729 splácela zchudlá vdova Marie Alžběta svobodná paní Klimkovská ( její rodinné vztahy byly značně komplikované ) svůj mnohaletý pobyt v Kuksu, kam ji přijal Sporck navzdor nevalné pověsti; pro „velmi neslušný, pohoršlivě nemravný život“ ji však nakonec z Kuksu vypověděl ( 12. IV. 1736 ). Oslavné verše adresoval Sporckovi také epigramik Christian Anton Knorr von Rosenroth (  1721 ), autor básně na Sporckovské knižní edice, otištěné na závěr jejich seznamu u „Roxase“. Breslerovou zásluhou však vstoupil do jeho služeb jeden z největších německých barokních básníků, výjimečný talent „zpovědní lyriky“ Johann Christian Guenther ( 1695 - 1723 ), který bral přes svou bohémskou rozpolcenost své poslání velmi vážně. U Sporcka se uvedl panegyrickou básní , k níž nepřistupoval s valným nadšením ( vztahují se k tomu jeho verše: Teď dnem i nocí potím se nad bláznivými módními verši, jež vynucuje na mně přímluva dobrých přátel“ ). Přesto však i do ní vložil až vášnivou vroucnost v liché naději, že ve Sporckovi najde štědrého mecenáše. Na Sporcka napsal dvě básně - „Co předstírá mi sladký sen“ o dvaačtyřiceti desetiveršových slokách a „Vnitřní zápas, vysokorodá hlavo“ o třistačtyřiceti verších; jednu desetiveršovou báseň věnoval Kuksu - „Ctnost přišla a spatřila krásnou krajinu “.

Guentherova kukská epizoda několika dní ( od 16. - 17. do 25. srpna 1722 ) byla studenou sprchou jeho nadějím. Očekával úctu a pozornost pro sebe a své umění, a zatím zapadl jako řadový člen do pestré družiny a cítil se tím hluboce dotčen. Sporck nebyl sice bez smyslu pro poezii ( je to patrno i z toho, že se mu Guentherovy verše líbily, kdežto u jiných shledal „ztěžklost Múzy“ ), ale básník pro něho plnil jinou funkci než ryze uměleckou. Proto asi sotva postřehl, když Guenther vybídl „podvedenou poezii“, aby „šla a sbalila svých pět švestek“ ( Betrogne Poesie! komm, pack den Plunder ein ), protože „bláznu, scaramouchovi, psu, pitvornému vyobrazení“ se tu dává přednost před jeho lyrou. A tak ještě zapěl „árii na odchodnou“ a uraženě odešel; záhy poté i ze světa.

„Je krásný, světlovlasý, prostřední postavy“, tak zahajuje Karel Rudolf Swéerts-Sporck francouzský básnický „portrét“ svého tchána ( 1718 ), načrtnutý „bez štětce a barev pravdivě na těle i duši“, jak v současném německém převodu podotýká František Karel Grossa, který oslavenec přijal s uspokojením: „Zdá se mi, že celkem vzato velmi přesně vykládá podstatu mé vnitřní duše“ ( paní de Leyden, 16. VIII. 1718 ). Sporck dbal také o to, aby i jeho vnější podoba byla zvěčněna malíři a rytci. Jeho první podobizna se objevuje na hybernské tezi z roku 1704, kterou navrhl Jan Jakub Thummer ( 1644 - 1726 ) a ryl Balthasar von Westerhout ( 1655 - 1728 ) v Praze. Další ryté portréty byly určeny do jeho tisků, k nimž se tím přihlašoval. Alegorizovaná podobizna, provázená heslem „Justitia et Veritate“ a putti jako personifikacemi Pravdy a Spravedlnosti, kterou nakreslil Jan Hiebel ( 1681 - 1755 ) a ryl Antonín Birckhart ( 1677 - 1748 ), vznikla roku 1713, byla však s novými daty použita i později ( 1715, 1719 ). Pro „Stillenauovo“ vydání Sporckovu životopisu byl podle „vídeňského portrétu“ od nejmenovaného autora proveden další list, na němž hraběte v obligátní podobiznářské stylizaci - patří k ní ruka položená na prsa a druhá vztažená k divákovi - opět doprovází putto s atributy erbovního hesla, sluncem Pravdy a váhami Spravedlnosti; na oltáři se Sporckovským erbem hoří věčný oheň před pyramidou jako symbolem nepomíjející slávy. O rok později provedl lipský rytec Martin Bernigeroth další list určený pro knihy, a to podle obrazu, malovaného „ad vivum“ Danielem Třešňákem ( 1685 - po 1736 ), usazeným sice v Praze ( roku 1718 získal staroměstské měšťanství ), avšak pracovně se častěji navracejícím do rodné Jaroměře, který dočasně v Kuksu zaujal postavení oficiálního portrétisty. Kopii tohoto Třešňákova nezvěstného obrazu provedl pražský miniaturista Kristián Luna ( asi 1671 - 1729 ) na pergamenu pro „nejlepšího rytce v Lipsku“, který zaslal zkušební otisky – navíc na bílém atlasu pro manželku a žlutém pro objednatele - již v červnu 1721 ( Grossovi, 22. VI. 1721 ). Tři sta z celkového nákladu tisíce listů bylo zasláno poštou do Prahy a zadrženo zde na celním úřadě v Ungeltu z důvodů cenzurních: Hrabě, zobrazený v negližé, se opírá loktem o dobře čitelný list „Nestranného rozsudku“ z 9. ledna 1721, o němž ještě uslyšíme. Zásilka tam zůstala přes urgence ( Jakubec Felixovi, 6. IV. 1723; 6. V. 1723 ) tři roky ( místodržitelství, 26. II., Schaffgotschovi, 6. IV. 1725 ) a nebyla patrně vydána nikdy, protože hrabě měl vskutku k dispozici jen sedm set kusů.

Teprve roku 1723 se na Sporckových portrétech objevuje svatohubertský řád, pak však důsledně; prsty levice se jej lehce dotýká na podobizně, kterou namaloval Třešňák v Bonrepu 3. listopadu 1725, a toto gesto se pak stalo závazné i pro další obrazy. Třešňák ovšem maloval hraběte již roku 1721 spolu s Grossou ( 29. VI. 1721; Seemann K. F. Grossovi, 8. IX. 1721 ). Tyto malby jsou však nezvěstné, stejně jako další, které Třešňák prováděl roku 1729 - „komisaře“ ( zřejmě Hanckeho; Seemann, 17. IX.), „Ferdinanda“, nepochybně hospodářského správce Bergera ( Seemann, 18.XI.), a posléze i samého Seemanna ( 19. XI.). Sporckův vztah k Třešňákovi ani nezkalilo, že byl roku 1729 zařazen mezi svědky obžaloby pro svůj domnělý výrok, že hrabě mluvil „proti Nejsvětějšímu“ ( tj. oltářní svátosti ); v konfrontaci však prohlásil, že to slyšel od paní Hellwigové - a ta patřila k jezuitským konfidentům v Kuksu. Znovu je připomínán ještě roku 1732 ( Seemann, 22. XI.) a byl u něho dokonce objednán velký obraz za 400 zlatých.

prof. PhDr. Pavel Preiss, DrSc.