List

Po listu

Opadává

Co časů přešlo, co jich přejde zase

Trojcípé hvězdy po rybníku jezdí

A žádný cíl –

To věčnost bloudí v čase.

V. Nezval: Bon Repos (ze sbírky Most)

Mladý Sporck, který v r. 1680 podnikl svou kavalírskou cestu po Evropě, navštívil kromě jiných zemí také Itálii, vyhlášenou tehdy stejně jako dnes chytáním drobného ptactva – čižbou. Tento způsob lovu – ve Sporckově postavení zábava – mu natolik učaroval, že na svém panství hledal vhodné místo, kde by se mohl čižbě věnovat. Našel je ve Valkeřicích (okr. Děčín), na svém severočeském panství Konojedy. Tam si také dal v r. 1701 postavit jednoduchý trojkřídlý zámek o devíti okenních osách, který o 10 let později ještě rozšířil. Navštěvoval ho pouze v době tahu ptactva.

Valkeřice však ležely daleko od jeho trvalého sídla Lysé nad Labem, a proto pátral po jiném vhodném místě v její blízkosti. Takové místo tam bylo, ale na sousedním panství Benátky nad Jizerou, a patřilo Arnoštu Jaroslavovi hr. Schützovi z Leopoldsheimu, který však byl s hr. Sporckem v nevůli. Šlo o vrch nad obcí Čihadla (která se dříve jmenovala Osová), vzdálený asi 6 km severozápadně od Lysé. Vrchu se také říkalo Ptačí Hůrka. Jak obě jména prozrazují šlo o místo, kde se odedávna čihařilo. Později byl vrch nazýván také Hora sv. Jeronýma podle kaple, kterou na něm dal Sporck postavit.

Více než desetileté úsilí hr. Sporcka o získání tohoto kopce s okolními pozemky nevedlo k cíli. Teprve po smrti hr. Schütze se Sporckovi podařilo tento vrch s okolními pozemky získat směnou od jeho syna a připojit ho k panství Lysá nad Labem. Nejprve na něm postavil prostý venkovský přízemní dům, který se stal základem pozdějšího zámeckého areálu. Stavení nazval La Maison de Bon Repos, tedy Dům klidného odpočinku, neboť Sporck se tam neoddával jenom čižbě, ale i meditacím. Rád se totiž vžíval do role filosofa. Francouzský název domu se na jeho kamenném ostění dochoval dodnes. Nad ním je bílý mramorový reliéf kojící Madony, italizující práce z doby založení zámku.

Dům nezůstal jedinou stavbou na Ptačí Hůrce. Okolí svého sídla Sporck postupně rozšiřoval o další stavby. Na Renzově rytině z r. 1724 vidíme kromě přízemního domu kapli sv. Jeronýma, v její blízkosti obydlí faráře se zelinářskou a okrasnou geometricky uspořádanou zahradou a vedle ní studnu. Za budovou, jež sloužila jako sezónní Sporckovo obydlí, je vidět v r. 1717 uměle navršenou pyramidu, podle popisu vysokou 20 loktů (asi 12 m). Podle tehdejší módy byla v její spodní části vybudována jeskyně, jež sloužila jako obydlí poustevníkovi. Jeho úkolem bylo pečovat o kapli sv. Jeronýma a kapli sv. Šimona Stylity, stojící na začátku cesty vedoucí k Bon Repos.

Kaple sv. Jeronýma byla postavena už v r. 1716, ale vysvěcena byla teprve o dva roky později. Nad jejím vrcholem byl nápis „Povstaňte mrtví a objevte se před soudem“. Při slavnosti jejího vysvěcení účinkovalo hudební těleso, řízené hraběcím hofmistrem a zároveň hudebním skladatelem a kapelníkem Tobiášem Seemannem.

Poustevníkovo obydlí se kromě předsíně skládalo ještě ze tří místností. Z předsíně vedlo spirálovité schodiště na vrch pyramidy, kde byla vyhlídková terasa. Opodál stála budova pro hraběcí doprovod. Ubytovací prostory pro četné návštěvníky původně chyběly, ty byly doplňovány teprve později.

Na nádvoří, můžeme-li tak označit prostor před budovou Bon Repos, bylo v půlkruhu několik soch, z nichž vynikala socha sv. Jeronýma, která dnes stojí na obvodové zdi u kostela v Lysé nad Labem, socha sv. Maří Magdalény a několik lebek jako připomínka Memento mori.

Stěny budov byly vyzdobeny latinskými nápisy a malbami, které se do dnešních dnů nedochovaly. Jejich obsah i vyobrazení jsou známé z traktátů Litis abusus (1723). Většina těchto citátů a mravoučných nápisů, doplněná o další, vyšla později v Bonreposké knížce (1720-1721) v české a německé řeči.

Se zámkem Bon Repos je spojena také Bonreposká árie, jejímž autorem je dvorní kapelník a hofmistr Tomáš Seemann. Na její melodii se zpívaly písně náboženského a později také posměšného obsahu. Účastníci loňského semináře měli příležitost se s touto melodií seznámit. V r. 1725 portrétoval na Bon Repos malíř Daniel Třešňák hraběte Sporcka poprvé s odznakem Řádu sv. Huberta. Na obraze se Sporck levou rukou dotýká řádového odznaku a toto gesto se pak několikrát opakovalo na dalších obrazech a rytinách.

Ve stále rozšiřovaných budovách pro hraběcí družinu byla řada příležitostí, jak se bavit, pokud návštěvník neměl úmysl věnovat se čižbě. Kromě různých her a atrakcí patřil mezi ně i hudební automat v podobě dudáka. Na Bon Repos měl hrabě i rozsáhlou příruční knihovnu náboženských a filosofických spisů. Důležitý byl o samotě postavený divadelní sál, kde občas vystupovala italská divadelní společnost. Někdy se v něm i tančilo.

V bližším i vzdálenějším okolí zámku byly rozmístěny nejrůznější čihařská zařízení. Jejich popisy a jména zaznamenal ve svých zápisech hofmistr Seemann, ale někdy si je už ani neumíme představit. K čižbě se podle ročního období využívaly nejrůznější léčky a pasti rozmanitého tvaru a účelu a různí volavci, a právě ta pestrost loveckých způsobů hraběte velice poutala. Podle Seemannových poznámek se nejčastěji lovily kvíčaly, pěnkavy, sýkory, ale i sojky, sluky, právníci a ořešníci. Sporck čerpal své znalosti o čižbě z tehdy aktuálního díla Hochbergova Georgica curiosa oder das adeliche Land und Feld-Leben, vydaného v r. 1716. Sporckův zájem šel o něco dál, než bylo chytání ptactva. Hrabě některé chycené ptáky označoval kroužky s datem ulovení a jménem ptáčníka, a působilo mu radost, když se značkovaný pták opět chytil.

V r. 1723 při oslavách korunovace Karla VI. za českého krále pozval Sporck k návštěvě Bon Repos i jeho. Karel VI. však jeho pozvání nevyhověl. Rozhořčený Sporck pověřil proto sochaře Brauna, aby u kaple sv. Šimona Stylity postavil dvě obrovské lebky, hledící údolím Jizery k brandýskému zámku. Lebky byly duté a v určitých dnech v nich byla zapalována světla.

Zato v polovině listopadu téhož roku navštívil Bon Repos s početnou společností šlechticů František Štěpán Lotrinský, pozdější manžel Marie Terezie.

Sporck si Bon Repos natolik oblíbil, že přestal navštěvovat valkeřický zámek a ten rychle chátral. Část této stavby byla stržena už v r. 1721 a materiál byl použit na stavbu kostela. Zbytek byl odstraněn v 19. století. Svého oblíbeného čihadla se Sporck nevzdal ani když v r. 1731 prodal lyské panství Františku Josefovi hraběti Černínovi. Když Sporck pobýval na Bon Repos, dával si sloužit o 6. hodině ráno mši některým augustiánem z lyského kláštera.

Obdobné čihadlo, dokonce stejně pojmenované Bon Repos, si Sporck vybudoval na svém panství Choustníkovo Hradiště v Bokoušském údolí nedaleko Velké Bukoviny. Z těchto staveb se však nic nezachovalo.

Po Sporckově smrti v r. 1738 začal soubor staveb na Bon Repos chátrat, protože jeho nástupce František Karel Rudolf hrabě Swéerts-Sporck měl jiné zájmy. Zámek by pravděpodobně stihl osud většiny Sporckových staveb, ale v r. 1769 koupil benátecké panství v dražbě pražský arcibiskup Antonín Petr hrabě Příchovský z Příchovic, který k němu vrátil Bon Repos s okolím, a tím vlastně celý areál zachránil. Krátce na to Bon Repos rozšířil a doplnil o další stavby. Především zrušil všechny zbytky čihařských zařízení a dal odstranit rozpadající se pyramidu. Už v r. 1770 v blízkosti divadelního sálu, v němž se dodnes zachovaly nástěnné a nástropní malby, jejichž autorem je pravděpodobně J.W.Spitzer, přibyl obdélníkový rokokový zámeček se středním a dvěma bočními risality a zadní dvoupatrová budova, jejíž některé pokoje jsou zdobeny nástěnnými malbami z konce 18. století. Zachycují převážně lovecké výjevy s náměty z čižby. Zda se arcibiskup hrabě Příchovský také věnoval čižbě není známo. Malby v r. 1862 opravoval A. Friebel a stavby byly restaurovány v r. 1913 a znovu v r. 1934. V době, kdy zámek užíval arcibiskup hrabě Příchovský se Bon Repos stal cílem poutí, a to o sv. Prokopu (4.7.) a sv. Jeronýmu (30.9.). Byly to veselé poutě, kdy účastníkům byl k dispozici divadelní sál. Za Josefa II. poutě zanikly.

V r. 1816 se zámek dostal dědictvím do majetku hrabat Thunů z Hohensteinu, kteří se ale panství museli v r. 1885 pro dluhy zbavit. Stojí za připomenutí, že v letních měsících v letech 1844-1847 pobýval na Bon Repos Bedřich Smetana jako učitel hudby hraběcích dětí. Po něm převzala tuto funkci Kateřina Kolářová, pozdější Smetanova manželka.

Od Thunů získaly benátecké panství, k němuž Bon Repos patřil, Hospodářská úvěrní banka v Praze spolu s Länderbank ve Vídni, která se v r. 1887 stala jediným majitelem. Konečně v r. 1905 zakoupil benátecké panství Rudolf Ferdinand hrabě Kinský.

V průběhu první pozemkové reformy byly velkostatky Benátky nad Jizerou i Lysá nad Labem hraběti Kinskému rozparcelovány. Majitelem zámku Bon Repos se stal oborový přednosta ministerstva zemědělství Ing. Václav Špitálský, který k němu přikoupil 73 ha lesa se zámeckým parkem a 4 ha zemědělské půdy. Hned po nabytí se ujal nezbytných oprav a vrátil do areálu zámku sochu sv. Maří Magdalény, která byla původně součástí výzdoby Bon Repos a pocházela z doby kolem r. 1740, ale později byla přenesena na silnici k Předměřicům, kde její vzhled utrpěl. Sochu se podařilo dobře restaurovat.

Po smrti Ing. Špitálského v r. 1938 se staly majitelkami Bon Repos jeho tři dcery. Zámek leží nedaleko bývalého vojenského cvičiště Milovice. Není proto divu, že neušel jako příjemné sídlo pozornosti okupační německé armády, která vojenské cvičiště po r. 1939 užívala. Ta majitelky koncem roku 1941 donutila, aby zámek s parčíkem a asi 23 ha lesa okolo něho odprodaly Německé říši. Ve státním okresním archivu v Lysé nad Labem jsem našel poznámku, že v letech 1942 až 1945 sídlil na Bon Repos německý vojenský velitel Prahy. Protože vzhledem k nejistým politickým poměrům po r. 1945 původní majitelky neuplatnily v zákonné lhůtě nárok na vrácení podle zákona č. 128/46 Sb., o některých majetkových jednáních z doby nesvobody, přešel objekt do vlastnictví státu. Původně sloužil armádě, v současné době ho spravují Vojenské lesy a statky. Objekt není přístupný.

V době než se stal majitelem čs. stát se dochovala rokoková dispozice, jíž dal koncem 18. století ráz arcibiskup hrabě Příšovský, tvořilo zámecký areál, nepočítáme-li obě kaple, pět budov: rokokový zámek se 13 místnostmi, budova postavená hr. Sporckem a dalšími dostavbami se skládala z 21 obytných místností a dvě stáje, čtvrtá budova, v níž byl byt hajného měla sedm místností a byly k ní připojeny kolny a maštal. Poslední budovou je divadelní sál. Celkem Bon Repos měl 50 obytných místností, v nichž bylo zavedeno elektrické osvětlení a vodovod. Další nevýrazné stavební úpravy provedla německá i československá armáda, které objekt užívaly.

Zámek se uchoval ve velmi dobrém stavu. Stojí za zmínku, že obě kamenné lebky, které hrozily brandýskému císařskému zámku a byly, stejně jako hlavenecký pomník sv. Huberta, z Braunovy dílny, kdosi na jaře minulého roku odcizil. Doufejme, že se najdou a vrátí se na místo, kde stály 275 let.

Ing. Ctirad Rakušan