Chceme-li postihnout vývoj lovectví v Čechách od druhé poloviny XVII. století, se všemi jeho průvodními jevy, musíme začít stručným životopisem hraběte Františka Antonína Sporcka. Narodil se roku 1662.
Jeho otec během svého života dosáhl vysokého postavení, titulů a hodností, ovšem pro tehdejší aristokratickou společnost, vzhledem ke svému původu, zůstal sedlákem. Rovněž jeho syn František Antonín se netěšil veliké oblibě mezi svými vrstevníky. Na rozdíl od nich byl obdařen přirozenou inteligencí a houževnatostí. Podnikal řadu studijních cest, během kterých se seznamoval s učením, získával široké vědomosti, poznával způsoby používané šlechtou západní Evropy atd.
U dvora francouzského krále Ludvíka XIV. objevil to na co vsadil a co mu přineslo obdiv a postavení. Byly to parforsní hony. Sporck totiž velice bystře postihnul jejich politický význam, že nejde o to uštvat a ulovit kus zvěře, ale soustředit kolem sebe nejvlivnější šlechtu a s ní projednávat důležité společenské problémy, jenž jemu zabezpečí prospěch a popularitu.
Psal se rok 1681, hraběti Sporckovi bylo 19 let a v okolí Lysé n.L. se začaly rozjíždět první kavalkády jezdců štvoucích jeleny, daňky, kňoury či jenom prostou lišku. Aby si parforsní hony v Čechách v ničem nezadaly s francouzským královským dvorem, nechal ve Francii vyškolit ve hře na lesní rohy (tehdy se jim říkalo lovecké rohy) dva členy svého lovčího personálu. Byli to dvaačtyřicetiletý Václav Svída a o něco mladší Petr Rohlík. Na počátku 80 let XVII. století oba vzpomínaní hornisté rozezvučeli své lesní rohy v Čechách.
Hrabě Sporck nastoupil cestu diplomata v řadách konservativní šlechty. A nepolevil. Po 14ti letech korunoval své úsilí založením „Rytířského loveckého řádu sv. Huberta“. Členové tohoto loveckého řádu převzali na sebe povinnost, účastnit se a pořádat parforsní hony na svých panstvích.
Jak hrabě Sporck organizoval své parforsní hony se nedochovalo, ale jakési dědictví tu přece zůstalo. Zachovala se znělka Rytířského loveckého řádu sv. Huberta „Aria sancti Huberti“. Melodii této písně dovezl z Francie údajně sám hrabě Sporck a hudební úpravu pak provedl jeho kapelník Tobiáš Seeman. Zde můžeme téměř s určitostí tvrdit, že tuto árii hrávali i naši první hornisté Svída a Rohlík. Nyní si tuto píseň poslechněte, ovšem v trochu pozměněné podobě; jsou v ní vynechány repetice a zahraji ji s použitím techniky krytí, která se začala používat přibližně o 50 let později, než se u nás objevily lesní rohy.
Jak byly parforsní hony organizovány nám přiblížil klasik české literatury A. Jirásek ve své novele „Zahořanský hon“. Jako předloha posloužily Jiráskovi záznamy o parforsních honech pořádaných hrabětem Janem Rudolfem Černínem z Chudenic na panství Jemčina u Jindřichova Hradce. Tyto hony se konaly asi o sto let později než parforsní hony pořádané hr. Sporckem, nicméně jejich obsah se v podstatě nezměnil. Proto si poslechněme co nám o tom všem vypráví Jirásek, za doprovodu lovecké hudby od Leopolda Koželuha, který loveckou hudbu k černínským parforsním honům skutečně skládal. Měsíc srpen se chýlil ku konci. Počátkem září byly stanoveny na Zahořanech hony. Na zámku panoval čilý ruch, psinec byl opatřen lájí a do koníren přiváděli mnoho krásných, vzácných koní. Pořádek honů byl již hrabětem schválen, pikéři pilně troubili a objížděli leče. Oborou s přilehlými lesy byly prosekány aleje. Protínající se aleje tvořily leče, lečemi vedly tu a tam stezníky, které byly tak široké, aby dva pikéři proti sobě jedoucí a troubící se bez závady minuli. Při lečích byla pro lovce určená zastaveníčka, hluboko v tomto přes 3 000 jiter výměry rozsáhlém lovišti stál zděný pavilon, útulek to lovící vrchnosti.
Nad oborou zahalenou ještě ranním šerem bledlo nebe jasným východním pruhem. Panstvo na zahořanském zámku bylo tou dobou pohříženo ještě v hluboký spánek. Jen nádvoří zámecké počalo živnout. Hraběcí štolba na vše dohlížel a rozkazy dával. Už vyváděli několik koní, na které vsedli správce honu, ostatní pikéři a několik mládenců mysliveckých. Nečetná ta družina vyjížděla ze zámku do obory. U jednoho zastaveníčka se pikéři rozjeli různými směry, aby v určenou dobu zprávu podali, kde který zastal lovného jelena a kde ho zanechal. Teprve okolo desáté, po bohoslužbách, vypravilo se panstvo. Přišedší panstvo bylo na dostaveníčku uvítáno hřejivou, k lovu povzbuzující fanfárou.
Na dostaveníčku zahlédlo panstvo před sebou koně a smečky psů. V tu dobu pikéři přesednuvše na čerstvé koně, rozjeli se na křižovatky alejí omezující nejbližší leč, ve které stál ke štvaní zvolený jelen desátník, zvaný Vrchní. Po obstavení zvolené leče, opět se ozval hlahol oznamující, že stopování může začít.
Dlouho panovalo ticho širým lovištěm. Všem zdálo se, že stopování příliš dlouho trvá, že psi mají asi zlý vítr. Až pojednou všemi trhlo. Štvanice byla zahájena. Z hlubin leče ozval se hlasný, prudký štěkot. Ohaři na zvěř zahráli. A hrají dál a zuřivěji, jsou utvrzení, že dobře větří a jdou po stopě. Opět se leči ozývá halasné troubení oznamující zjištění silného kusu. Den byl parný, vzduch suchý. Psi měli zlý vítr, nicméně z počátku běželi dobře po stopě zdatného jelena. Pikéři dali znamení, že smečka je na stopě štvané zvěře.
Jelen hnal širokým, jakoby nekonečným průsekem. Pojednou odbočiv, zmizel v lese, statečně jej prorážeje záhy se prolomil. Zanedlouho pikéři poznali, že jelen desátník, zvaný Vrchní, zmizel a psům jeho stopa. Nešťastnou tu příhodu oznámili pikéři koroně hlaholem, „Vyražení kusu do pole“.
Nyní nastal kus tuhé práce; sehnat rozběhlé psy a uvést je na správnou stopu. Vypuštěním druhé náhradní smečky štvanice pokračovala nanovo. Nadarmo jelen desáterák prorážel les, nadarmo se prolomil lovcům, psi dostali jeho stopu a nepolevili, až na volném prostranství opodál rákosím a rokytím zarostlého rybníka, pod lesem, uhoněn a uštván, ve smrtelné úzkosti se zlomil. Tu ho také za jásání a veselého troubení zavalili.
Na místě, kde jelen byl zavazen ho myslivci ihned rušili. Všecka společnost stála kolem. Mladému hraběti, zářícímu radostí, že hon nebyl prázdný, ohlašoval správce honu, že je vše připraveno. Lesní rohy oznámily konec štvanice. Hrabě ihned dal svolení k výřadu. Tu na jeho úvod pikéři zahráli „Halali“.
Psovodi se smečkami psů obešli zhaslého jelena, myslivci sňali haluze z jeleních drobů a psi se vrhli na svou kořist. Nastal soumrak, když lovecký průvod se vydal na zahořanský zámek.
Jakousi obdobou parforsních honů byly i tzv. „Vodní hony“. Tyto se těšily veliké oblibě zejména v jižních Čechách, kde na každém panství byly k dispozici rozsáhlé vodní plochy. Zatím co u běžného parforsního honu činilo potíže najít vhodný kus způsobilý ke štvaní a navíc dostat ho před koronu, u vodního honu byl tento nejistý začátek téměř vyloučen. Nicméně i u vodního honu museli pikéři mít velmi dobré znalosti o pobytu a pohybu zvěře.
Honitba sama musela být velmi dokonale připravena, obdobně jako u běžného parforsního honu. Rozdíl a to podstatný byl v tom, že zvěř musela být nejdříve dohnána k vodní překážce, kde lovící panstvo zaujalo svá stanoviště, a teprve když zvěř vstupovala do vody, pán honby určil, za kterým kusem má být vypuštěna první smečka psů. Potom štvanice pokračovala jako běžný parforsní hon, přičemž mohla být zpestřena ještě dalšími vodními překážkami.
Nyní vám zahraji „Loveckou skladbu pro vodní hon“ od Ondřeje Antona, hornisty ve službách knížat Schwarzenbergů na Českém Krumlově. Vodní hon, pro který byla lovecká skladba složena, se konal roku 1802 na Třeboňském panství.
Uslyšíte tyto ukázky :
· fanfáru k uvítání panstva
· fanfáru k zahájení honu
· zvěř je v leči
· zvěř směřuje k vodě
· zvěř je shromážděna ve vodě
· panstvo má zaujmout stanoviště
· vypusťte první smečku
· odtroubení honu
· Halali
· konec honu
· fanfára k doprovodu
Na počátku XVIII.století parforsní hony, nebo jejich obdoba vodní hony, nebyly již jedinou loveckou kratochvilnou příležitostí panstva. V té době dochází k velkému zdokonalení palných loveckých zbraní a lov pomoci nich nabývá na oblibě. Lovící panstvo mohlo totiž soutěžit v počtech ulovených trofejových kusů a šlechtici pořádající hony v zazvěřenosti svých honiteb. Proto dochází k organizování nového způsobu lovu a sice tzv. „Uzavřených honů“. Co se změnilo? Panstvo se opět soustřeďovalo u příležitosti lovu, dál projednávalo při lovu otázky hýbající světem, jenom organizace honu se změnila. Výsledný efekt co do počtu ulovených kusů byl ve srovnání s parforsním honem mnohonásobně vyšší. Tady pro názornost můžeme uvést výsledek uzavřeného honu pořádaného roku 1721 na panství Křivoklátském k poctě císařovny Alžběty Kristiny, choti císaře Karla VI. Císařovna během 5 hodin (mezi 10,00 až 15,00) ulovila sama z loveckého pavilonku 138 kusů jelení zvěře.
Nyní několik slov k organizaci uzavřeného honu. Panstvo na dostaveníčko přijelo v kočárech nebo koňmo. Zde bylo očekáváno správcem honu a vrchním lovčím. Po příchodu panstva pikéři zahráli uvítací fanfáru, správce honu uvítal pána honby a ostatní hosty, seznámil je s plánem honu, střelcům přidělil nabíječe, načež za zvuku pochodu se tito odebrali k záštitám. V té době již první leč byla obstavená honci. Jakmile lovci zaujali svá místa za záštitami, hornisté zahráli fanfáru k zahájení honu. Honci vykročili směrem k záštitám, zvěř se dala do pohybu a pikéři řídící práci honců zahráli hlahol, že zvěř je v leči. Potom se jenom vzájemně dorozumívali krátkými signály o pohybu zvěře.
Na ukončení každé leče byla zahrána fanfára jako znamení pro honce, aby sesbírali ulovenou zvěř. Lovcům pak byla zahrána jiná intráda /nebo fanfára/, aby zaujali nová stanoviště. Když skončila poslední leč byl odtrouben konec honu. Lovci se odebrali na předem určené místo, kde byli za zvuků lesních rohů dekorováni úlomky. Zde byl rovněž proveden výřad, na jehož úvod zaznělo „Halali“. Hon byl ukončen fanfárou k ukončení honu, odcházející panstvo bylo provázeno pochodem nebo fanfárou.
Nyní vám zahraji loveckou skladbu pro uzavřený hon opět od Ondřeje Antona. Skladba byla složena k uzavřenému honu pořádanému knížetem Schwarzenbergem roku 1803 na Hlubockém panství. Skladba obsahuje:
· uvítání panstva
· pochod k doprovodu panstva
· zahájení honu
· zvěř je v leči
· zvěř se vrací
· zvěř postupuje dopředu
· leč skončila – seberte ulovenou zvěř
· panstvo má zaujmout nová stanoviště
· ukončení honu
· rozdílení úlomků
· Halali
· zakončení honu
· závěrečná fanfára
Léta plynula, měnily se poměry, feudální panství se otřásalo v základech. Změněná situace naznačila cestu ke vzniku společenstevních honiteb. Způsoby lovu se změnily od základu. Lovit sice směl šlechtic i sedlák, ovšem sedlák lovil na společných 150 hektarech, kdežto šlechtic na svých panstvích, která až na některé části, jež pohltily dluhy, zůstala nedotčena. Vznosné ceremoniály na šlechtických honech zůstaly zachovány, ale lesní roh se nám začal pozvolna z lovecké praxe vytrácet. Vládu převzal tzv. Lesní růžek. Byla to v podstatě tehdy postiliony používaná „Poštovská trubka“. Tónový rozsah tohoto nástroje je sice velice chudý, ale pro břesknost tónu je lépe použitelný k dorozumívání na větší vzdálenosti.
Lesní roh zdomácněl v orchestrální hudbě, kde se začal používat již na přelomu XVII. a XVIII. století. Kolem roku 1730 český hornista, člen dvorní kapely v Drážďanech, Antonín Josef Hampel vynalezl novou techniku hry na lesní roh tzv. krytí. Tím se na lesní roh daly hrát ucelené stupnice (předtím se používaly jen tzv. přirozené tóny) a stal se z něho plnohodnotný hudební nástroj.
Největším českým hornistou té doby byl žehunický rodák Jan Václav Stich – Giovani Punto. Před jeho interpretačními schopnostmi se poklonil i sám Veliký Mozart. Že tomu skutečně tak je, že na přirozený lesní roh jde zahrát téměř všechno, pokusím se demonstrovat na úryvku z opery „Čarostřelec“ od C. M. v. Webera.
Na jednačtyřiceti ukázkách jsem se pokusil přiblížit vám vývoj lovecké hudby od konce XVII. do poloviny XIX. století a současně ukázat způsob hry na lesní roh pomocí tzv. krytí, které se používalo asi do dvacátých let minulého století, kdy nástroj byl pomocí záklopek plně chromatizován.
JUDr. Pert Vacek
