Světec Hubert pocházel ze vzácného rodu akvitánského. Narodil se někdy za druhé poloviny sedmého století a dostal takového vychování, že vyspěl v uhlazeného světáka, jemuž na zbožnosti a křesťanské dokonalosti mnoho nezáleží. Stav se dvořanem u Franckého krále Theodoricha III. liboval si ve veselých společnostech,
v kvasech i vojenských hrách, a zvláště byl náruživým milovníkem honby. Jinak měl však srdce přirozeně dobré a povahu šlechetnou, byl lidumil a nepřítel lsti, nespravedlnosti i násilí, a proto znechutil si časem ošemetného majordoma Ebroina, opustil královský dvůr a vstoupil do služeb vladaře Pipina Heristalského v Austrasii, kde oženil se s ctnostnou pannou Floribanou, kteráž porodila mu syna Floriberta.
Hubert stýkal se v úřadě svém často také s muži bohabojnými, a křesťanské ctnosti jejich dojímaly ho. Žil sice po světsku nestaraje se o spasení svoje, ale byl přístupen všemu dobrému, a když milosť Boží ho volala, neodporoval jí. Mocně zachvěla duší jeho smrť výborné manželky Floribany. Začal vážně přemýšleti o dosavadním životě svém, přemítal o věčnosti a soudu Božím, zhnusil si zábavy i rozkoše světské a zatoužil po věcech vznešenějších. Posléze umínil si, že dá světu výhost a sloužiti bude výhradně Bohu. I složil úřad svůj a opustil dvůr chtěje vstoupiti do stavu duchovního.
Toho času vrátil se Maastrichtský biskup sv. Lambert ze sedmiletého vyhnanství do sídla svého. U tohoto slovutného biskupa hledal Hubert útočiště prose ho, aby mu byl učitelem a vůdcem na cestě dokonalosti. Milerád přijal světec spásychtivého Huberta a učil ho pokoře, odříkavosti i nábožnosti, a vzdělav jej v potřebných vědách udělil mu kněžské svěcení a učinil ho pomocníkem svým v úřadě biskupském.
Po mučednické smrti sv. Lamberta (17. září roku 709) stal se nástupcem jeho na biskupském stolci v Maastrichtě Hubert. Postaven takto na vysoký svícen svítil v církvi jasným světlem, kráčeje ve šlépějích věhlasného předchůdce a učitele svého. Bojoval mečem slova Božího proti neplechám tehdejší doby, nedbaje odporu a překážek lidí zlých a bezbožných. Obrátil množství hříšníkův, utvrdil ve víře a v ctnostech lidi spravedlivé, a byl útěchou nešťastníkům. Z blízka i z daleka spěchali zástupové na jeho kázání, kteráž potkávala se s velikým úspěchem, poněvadž sám věrně činil, čemu učil, jsa příkladem živé víry, nábožnosti, odříkavosti a lásky k bližnímu.
V nejzažších končinách Brabantských, v horách Ardenských udržovali se tehdáž ještě zbytkové staré modloslužby. Jako dobrý pastýř docházel horlivý Hubert i do těchto nehostinných lesů, aby pohany Kristu Pánu získal a modloslužbu vykořenil. Nešťítě se žádné námahy ani nebezpečenství byl ochoten na těchto apoštolských cestách s vůli Boží podstoupiti třeba i mučednickou smrť, ba modlíval se, aby došel koruny mučednické a takto se stal dokonalým následovníkem svatého předchůdce svého. Ale nebylo mu dáno proliti krev pro Krista Ježiše, za to žehnal Bůh úsilovné práci jeho. Pohané vidouce jeho neúhonný život, jeho obětavosť, pokoru a velikou lásku, naslouchali kázáním jeho, a divy, jež mocí Boží konal, přispěly valně k tomu, že víra křesťanská mezi nimi utěšeně se šířila.
K lidem ubohým byl Hubert zmíry laskavý a štědrý. Šatil a krmil chuďasy práce neschopné, pečoval o opuštěné sirotky a vdovy, vykupoval z vězení dlužníky, podporoval chudé rodiny, a vůbec rozdával vše, co měl, pokládaje biskupské důchody za majetek chudých. Čas zbývající po práci spojené s povinnostmi úředními, trávil nejraději o samotě na modlitbách a v rozjímání, postíval se přísně, odpočíval jen málo a vzdychal po vlasti nebeské naříkaje, že jest mu dáno příliš dlouho přebývati na této zemi jako u vyhnanství. Byloť obcování jeho v nebesích (Filip. 3,20), proto rmoutil se, že nemůže ještě do této vlasti své odejíti, aby tváři v tvář mohl patřiti na Boha.
Hubert maje něžnou lásku a úctu ke svému předchůdci a učiteli vídal ho často ve snách a byl jím napomenut, aby přenesl ostatky jeho do Lutichu, a poznávaje v tom vůli Boží bal je roku 721 vyzdvihnouti a uložiti ve svatyni, kteráž na mučedništi tohoto světce zbudována byla. Zároveň přeložil biskupské sídlo svoje z Maastrichtu k tomuto chrámu do Lutichu, udělil této nepatrné osadě městská práva, a položil takto základ k budoucí velikosti města Lutichu.
Předvídaje blizkou smrť určil si Hubert ve stoličném chrámě Lutišském místo odpočinku a připravoval se po celý rok na odchod do nebe. Navštěvoval pilně chrámy, uctíval ostatky svatých a vzýval obzvláště světce Lamberta i Albina, aby mu vyprosili od Boha šťastné poslední hodiny. Posléze vydal se na prosbu několika velmožů do Furu v Brabantsku, aby posvětil tamní nový chrám. Tu rozloučil se na kázání s věřícím lidem a doložil: "pokud živi jsme, jsou nám dvéře milosrdenství Božího otevřeny, po smrti naší zavrou se však, a otevře se brána pekelná, aby pohrdače a přestupníky zákona Božího ku potrestání přijala. Uvaž tedy každý, čims byl, co jsi a čím za krátko budeš! Čím pohřešil jsi se proti přikázáním Božím, z toho vydej dobré ovoce pokání a smiř se s Bohem!" Vraceje se do Lutychu cestou rozstonal se zimnicí a byl donesen do biskupského dvorce. Tu rozloučil se s průvodčími i se synem Floribertem, odporučil se modlitbám jejich a dne 30.května roku 727 zesnul v Pánu. Po přání svém byl pohřben ve stoličném chrámu Lutišském v kapli sv. Petra, kterou sám zbudoval. Učastenství lidu při tomto pohřbu bylo převeliké, a všichni přítomní byli přesvědčeni, že ten, jehož tělesná schránka klade se do hrobu, je světec. I jali se věřící navštěvovati hrob ten a vzývati zesnulého biskupa za přímluvu u Boha, a bůh vyslýchal mimořádným způsobem prosby jejich dotvrzuje takto svatosť jeho. Sto let potom, roku 827 byly ostatky sv. Huberta přeneseny do chrámu při benediktinském klášteře Andainském v Ardennách, a klášter ten přezván jest klášterem Svatohubertským. Tu uloženy jsou podnes ostatky tohoto světce, a množství poutníků přichází zbožně je uctívat. Památka sv. Huberta slaví se dne 3. listopadu.
(převzato z knihy "Zivotopisy svatých" vydané v Praze 30. března 1899 nakladatelstvím Dědictví Svatojánské)
