Nejstarší loveckou a později také válečnou zbraní je lovecký oštěp, známý již z doby kamenné. Byla to přímá na konci opálená, asi 2 m dlouhá dřevěná tyč, zvaná ratiště, opatřená vpředu kamenným hrotem, později nahrazovaným ostrou štěpinou z dlouhé duté kosti.
Ve 4. století před n. l. se už objevují hroty železné. Oštěp byla vždy zbraň vrhací. Někde se k zvětšení rychlosti oštěpu používaly vrhací hole, které ozubem zachytily zadní část ratiště a rukou mu byla udělena větší hnací síla, a tím rychlost i průraznost. Prostou rukou bylo možné s dostatečnou přesností vrhat oštěp na vzdálenost 30 až 40 metrů. Použitím vrhací hole se vzdálenost až dvojnásobně prodloužila.
Dnešní lovecký oštěp, někdy zvaný podle otrockého překladu z němčiny kančí péro, nikdy nesloužil k vrhání, ale pouze k bodání. Také ratiště měl delší, aby lovec byl od nebezpečné zvěře více vzdálen. Protože se jím nevrhá, měl by se lovecký oštěp správně nazývat kopí. Sloužil jako zbraň, kterou bylo možné poraněné zvěři nebo zvěři chycené do sítě dát záraz nebo ji před usmrcením přidržet.
Ve středověku se tvar hrotu loveckého oštěpu měnil, podle druhu lovené zvěře. K lovu zvěře jelení a srnčí měl list hrotu tvar úzký a protáhlý se silnějším bočním žebrem, k lovu černé zvěře k níž se mimo prasete divokého počítal také tur, zubr a medvěd měl široký list zpevněný žebrem. Oštěp k lovu kamzíků v alpských zemích měl hrot krátký, ale jeho ratiště bylo až 5 metrů dlouhé. K lovu vydry, nebo spíše k jejímu přidržení, sloužilo ratiště kratší na konci opatřené dvouhrotou vidlicí se zpětnými háčky. Všechny zmiňované oštěpy s vyjímkou posledního měly pod tulejí, kterou byl hrot nasazen na ratiště, kovovou, kostěnou, nebo parohovou příčku zvanou klíp. Ta bránila tomu, aby hrot oštěpu pronikl příliš hluboko do těla zvěře. Klíp se připevňoval řemenem na ratiště pod tulejí.
Ratiště bylo vždy z rovného přirozeně rostlého dřeva. Na jeho druhu příliš nezáleželo. Nikdy se nepoužívalo dřevo štípané nebo řezané, u kterého hrozí, že se zčísne. Nejlépe tomuto účelu vyhovovaly mladé stromky, které dosáhly tloušťky asi 4 cm. Na ratišti se ponechávaly malé součky, pobíjelo se hladkými hřeby s velkou hlavou nebo ovíjelo řemínky (tzv. oplet) či opatřovalo vruby, které měly zabránit klouzání ratiště v ruce. Tulej s hrotem byla na ratišti připevněna příčným čepem, který byl na obou protilehlých stranách roznýtován.
Někdy se pod tulej připevňoval textilní třapec, jehož úkolem bylo zachycovat barvu tekoucí z rány zvířete, která by mohla skrápět ratiště, jež by pak klouzalo v ruce. Hrot oštěpu, list, žebro a někdy i tulej byly u honosných zbraní, jak je vídáme v zámeckých sbírkách, zdobeny rytinou. Lovecký oštěp nikdy nenosili lovci ani myslivci, ale honci, kteří jej v případě potřeby podávali lovícím.
Často se traduje, že při uzavřeném honu se černá zvěř lovila tím způsobem, že se vydráždila k útoku na lovce a nechala se naběhnout na nastavený lovecký oštěp. Lovec, který držel šikmo skloněný oštěp pravou rukou a levým chodidlem zapřel spodní konec ratiště, měl údajně hrotem mířit na hruď zvěře. Kdo si dovede představit jaký by musel být náraz běžícího stokilogramového kňoura, právem o tomto způsobu lovu zapochybuje. Je možné, že někteří odvážlivci z mysliveckého personálu, kteří na sebe chtěli upozornit vrchnost, se toho u slabších kusů odvážili. Byly to jen vyjímky a podívaná, černá zvěř se tak obvykle nelovila.
Obdobou loveckého oštěpu byly dnes už nepoužívané tzv. jezevčí vidle. Byly to dvě 16 cm dlouhé vidlice vzdálené od sebe 6 cm, nasazené tulejí na 170 cm dlouhé ratiště. Používaly se k přidržení a usmrcení jezevce a lišky.
Zvláštní a málo rozšířenou zbraní jízdního lovu byl lovecký meč. Za jeho vynálezce je pokládán „poslední rytíř“ císař Maxmilián I. (1459 – 1519). Předchůdcem loveckého meče byl válečný meč rytířů. Lovecký meč se od něj liší tím, že je tenčí a delší aby lovec sedící na koni mohl zvěř snadněji usmrtit. Meč byl původně zbraň sečná, ale lovecký meč sloužil jako zbraň bodná. Původní tvar vycházel z válečné zbraně, byl však zakončen ostrým plochým hrotem s oboustranně broušenou čepelí, která zvolna přecházela do válcovité nebo hranolovité tyče, nahoře ukončené záštitnou příčkou a jílcem. Za rozšířenou plochou čepelí byl v otvoru zasazen vyjímatelný klíp, nebo těsně za čepelí byl širší kruhový prstenec, kterým se obdobně jako u loveckého oštěpu vymezovala hloubka vpichu. Při lovu divokých prasat se používal obzvlášť dlouhý meč, kterému se říkalo kančí. Tato lovecká zbraň byla dosti vzácná a koncem 16. století zanikla.
Jednou z nejznámějších chladných loveckých zbraní je lovecký tesák. Vznikl z tzv. selského nože připomínajícího dnešní vojenský bodák s využitím prvků loveckého meče. Od 15. století dosahovala čepel délky až 50 cm, byla hrotitá a vhodná jak k bodu tak k seku. To prozrazuje i jeho název odvozený od slova tesat, to je sekat. Původní český tesák měl záštitný oblouk. Z dobového vyobrazení je znám cvičný šermířský tesák z dubového dřeva, podobný tomu, jaký dodnes používají na jihovýchodní Moravě při tanci „pod šable“. Tato původní česká zbraň se rozšířila po celé střední Evropě. Pravděpodobně to byla první chladná zbraň, která záštitným obloukem chránila zápěstí. Do sousedních zemí se rozšířila zároveň se svým pojmenováním, přizpůsobeným místnímu jazyku jako dusak, tysak, desak apod. Je známo na 40 názvů, vycházejících z českého pojmenování tesák. Od 16. století se na tesáku začaly používat parohové střenky. V období parforsních honů se k nám z Francie rozšířil francouzský tesák, který byl o něco kratší a nad záštitným listem pod jílcem měl přímou příčku, nejčastěji zakončenou spárky jelena, hlavami černé zvěře nebo psů. Byla to zbraň rituální, kterou se zárazem do srdce slavnostně usmrcoval uštvaný jelen nebo daněk. Tento tesák měl v podstatě podobu kříže s krátkými rameny. Lovecký tesák se stal stavovským odznakem vyučeného myslivce a později až do poloviny 20.století součástí lesnické uniformy. Směli jej nosit jen kvalifikovaní lesníci a myslivci, nebylo dovoleno jej nosit hajným a nikdy jej nenosily ženy. Vyjímkou z tohoto pravidla byly tesáky podniku SLS, kde hajní nosili inventární tesáky s černě mořenou garniturou. Kategorie úředníků si pořizovala tesáky se zlacenou garniturou na vlastní náklady. Lovecký tesák se nosil na levém boku. Jeho pochva byla zhotovena nejčastěji ze dřeva potaženého koží, její nejvíce namáhané části byly opatřeny kováním (garniturou). Záštitný list byl upraven tak, aby bránil vnikání deště a vlhkosti do pochvy a chránil tak čepel před korozí. Na pochvě býval umístěn kratší lovecký nůž – zarazák, který byl záštitným listem chráněn před vypadnutím.
Poměrně málo známý a rozšířeny druh tesáku je tzv. „plaute“. Vznikla v druhé polovině 18. století z krátké švýcarské šavle. Měla úzkou asi 3 cm širokou a 35 až 50 cm dlouhou čepel. U nás byla někdy zaměňována s pandurským tesákem, krátkou módní zbraní poloviny 18. století.
Při parforsních honech se používaly ještě další dvě chladné zbraně: sekáč a lovecká šavle. Lovecký sekáč byl 8 až 10 cm široký, plochý nůž, jehož čepel se směrem dolů rozšiřovala, byla zakončena rovně a její rohy byly zaobleny. Dá se říci, že připomínala sekeru s dlouhým jednostranným přímým ostřím na krátké násadě. Sekáč sloužil pouze k rozrušení spárkaté zvěře, odsekání paroží a krácení dlouhých kostí. Nejvíce byl používán v době pořádání uzavřených honů, při nichž se dosahovalo vysokých výřadů. Je znám i předchůdce této zbraně pocházející ze 16. a 17. století nazývaný praxe. Sekáč nosil jen pomocný personál, nikdy jej nenosili myslivci ani lovci. Na rozdíl od loveckého tesáku se nenosil na levé, ale na pravé straně těla. Sekáčem se trestala myslivecká provinění, zejména proti myslivecké mluvě. Nikdy se k tomuto účelu nepoužívala čestná myslivecká zbraň – lovecký tesák.
Lovecká šavle, jak již napovídá název neměla čepel přímou, ale mírně obloukovitou. Protože prohnutý tvar čepele je pádnější, byl vhodnější k přetnutí šlach a patních kostí uštvaného jelena nebo daňka. Teprve pak mohl lovec jemuž tato čestná funkce připadla bezpečně dát tesákem záraz, aniž by byl ohrožován zásahem běhů. Loveckou šavli nosili pouze jízdní myslivci, zvaní pikéři.
Sekáč i lovecká šavle se také používaly při osekávání slabších větviček na lovcově stanovišti nebo při úpravě loveckých stezníků. Lovecká šavle se proto někdy označovala jako stanovištní sekáč.
Mezi chladné zbraně se v 16. až 18. století počítal také tzv. příbor k rozrušování úlovku (trousse de chasse) což byl
několikadílný soubor rozličných stahovacích a porcovacích nožů, pilek, špikovacích jehel, vrtáčků a pilníků, mezi nimiž nesměl chybět lovecký sekáč. Ponejvíce bohatě zdobená kožená pochva s bohatě zdobeným kováním obsahovala někdy také příbory pro loveckou hostinu v honitbě. K prostírání sloužila plochá a široká čepel sekáče ( v nedáno vydané Myslivecké encyklopedii (Červený a kol.) je na str. 550 mylně označena jako lovecký tesák).
Při méně významných honech na černou zvěř se v 19. století používal u nás poměrně málo rozšířený řezák, který byl pohodlnější než dlouhý lovecký tesák. Nosil se také na levém boku. Je to kratší težší přímý nůž s 20 cm dlouhou oboustaně broušenou čepelí, se středovým hrotem a krátkou záštitnou příčkou. Kování je železné černě mořené, aby se neblýskalo a nemohlo při lovu zradit zvěř. Řezák sloužil k větrání a vyvrhování zvěře a někdy také jako stanovištní sekáč.
Nejrozšířenější lovecký nůž byl a dosud je zarazák, častěji zvaný zavazák. Je to kratší přímý nůž s jednobřitou, 10 až 15 cm dlouhou čepelí s rovným hrotem. Dříve se jím zarážela (usmrcovala) postřelená nebo poraněná zvěř (nejčastěji srnčí) přetnutím míchy mezi lebkou a páteří. Dnes se místo toho většinou používá dostřelná rána na krk. Málokdo z dnešních myslivců dokáže také odborně udělat záraz. Zarazák je vždy opatřen koženou pochvou, někdy též opatřenou kováním. Nosí se v lovecké brašně nebo v úzké svislé kapse na pravé nohavici. Zarazák má většinou rovný zřídka středový hrot a pouze jedno ostří. Někdy je na hřbetní straně čepele pilka sloužící k otevření zámku spárkaté zvěře.
S renesancí sokolnictví se znovu objevil sokolnický zarazák, někdy zvaný stilet. Většinou má podobu dlouhého hřebíku, válcového nebo hranatého, který má nahoře přímou rukojeť bez příčky a dole je zakončen hrotem. Méně často se vyskytují sokolnické zarazáky tvaru nožové čepele, ale bez břitu. Používají se k zárazu zvěře, kterou váže lovecký dravec a proto nesmí být ostré, aby se při jeho použití neporanily dravci chvaty. Sokolnický zarazák se nosí uloženy v pochvě spolu s ostatními potřebami v sokolnické brašně nebo se k ní připíná. Záraz se jím dává úlovku do hlavy, tím se mu prorazí lebeční kosti.
Mezi chladné zbraně, které se objevují méně často patří prodlužovací tesák. Jeho rukojeť je možno sklopit na čepel, v rukojeti je pro ni vytvořen žlábek. Jedinou výhodou je, že složen zaujímá menší délku.
Asi před 40-ti lety se v Německu i u nás v produkci KDS objevil kombinovaný otevřený lovecký nůž v jehož rukojeti je uložena sklopná pilka a páráček. Nevýhodou je, že při použití pilky nebo páráčku vadí nesklopná čepel. Konstrukčně velmi pestrá je čepel skupiny speciálních nožů, které slouží profesionálním lovcům ke stahování zvěře tzv. skinerů. Jejich společným znakem je jednobřitá různě prohnutá široká čepel. Některé stahovací nože mají na hřbetě čepele u hrotu zářez, ten slouží jako páráček k otevření břišní dutiny zvěře. Stahovací nůž má často opěrku pro palec umístěnou na hřbetu čepele. Záštita často chybí a nahrazuje ji rukojeť tvarovaná pro prsty.
Otevřené nože profesionálních amerických lovců zvěře, zvané bowie se vyznačují prohnutým hrotem s nepravým ostřím. V bývalém SSSR bývají lovecké nože profesionálních lovců někdy vybaveny odnímatelnou čepelí na jejíž místo je možné do střenky upevnit malou sekerku sloužící k dělení zvěřiny.
Samostatnou, zřídka se vyskytující skupinou jsou jednoúčelové, otevřené nože s jednobřitou čepelí zakončenou zaoblenou zesílenou neostrou špičkou, bránící neúmyslnému proříznutí vnitřností, tzv. páráčky.
Velice pestrá je skupina kapesních loveckých zavíracích nožů. Ty se objevily teprve ve druhé polovině 19. století. Čepel obvykle se středovým hrotem bývá jištěna pojistkou a často bývá nůž vybaven pilkou, páráčkem nebo dalším ostřím. Výbava kapesních nožů může být však daleko pestřejší. Může obsahovat háček na vyháčkování pernaté zvěře, vytahovač brokových nábojnic, vývrtku, šroubováček a další nástroje. Nevýhodou víceúčelových nožů je jejich obtížnější čištění po použití. Vyrábí se i vyskakovací nože, které však nejsou příliš vhodné vzhledem k snadnějšímu znečištění. Zavírací nože je vhodné nosit v pouzdře, chránícím jejich vnitřek před znečištěním.
Jak je možno se přesvědčit na výstavách je současná nabídka loveckých nožů velmi pestrá a lákavá. Naši nožíři jsou skuteční mistři svého řemesla. V nabídce jsou i lovecké nože z dovozu, často exotických tvarů. Při výběru nože je třeba vždy uvážit k jakému účelu a jak často budeme lovecký nůž potřebovat. Některé lovecké nože jsou umělecké kousky přitažlivé pro sběratele, ale pro praktické použití při lovu příliš drahé a výzdoba někdy nepraktická. Je možno ještě poznamenat, že čepele historických chladných zbraní se nikdy nezhotovovaly z damašku, jak to dnes vidíme u tzv. sbírkových exemplářů. Při velké pestrosti loveckých nožů nezáleží tolik na jejich tvaru, ale mnohem více na tom, jak se jejich uživatel naučí s nožem zacházet.
Z uvedeného přehledu je patrné, že většina chladných loveckých zbraní patří minulosti a má hodnotu už jen sbírkovou nebo dokumentační. Rozvoj palných zbraní byl příčinou změny způsobů lovu a tím většina chladných zbraní ztratila na významu. V dnešní době má v myslivecké praxi uplatnění pouze lovecký nůž ať už zarazák, zavírací nůž, skiner nebo sokolnický zarazák. Loveckému tesáku zůstala pouze funkce dekorační,(jako součást uniformy), případně rituální při přijímání mezi myslivce nebo lovce vzácnějších druhů zvěře.
Ing. Hubert Rakušan
