Zajímavou postavou v Čechách v první polovině 18. století je JAN RUDOLF SPORCK (1696-1759). Narodil se jako čtvrtý syn FERDINANDA LADISLAVA SPORCKA (1664-1711) a manželky APOLONIE hraběnky VRATISLAVOVÉ z MITROVIC.

Neprojevily se u něj geny jeho děda, neohroženého bojovníka v bitvě na Bílé Hoře, vojevůdce v třicetileté válce, generála jízdy JANA SPORCKA (1597-1679), nezdědil vlastnosti svého výstředního, surového a často nepříčetného otce, kterého ztratil jako patnáctiletý jinoch. Vzorem mu byl starší otcův bratr FRANTIŠEK ANTONÍN SPORCK (1662-1738), který zformoval v mládí jeho povahu, ovšem i v jiných životních souřadnicích. Záliba strýcova a šlechty tehdejší doby o lov zvěře, spojená s rušným životem pozvaných hostů, se křížila s předsevzetím věnovat se klidnému duchovnímu stavu. Odmítl studium na pražské Karlo-Ferdinandově universitě, zatížené násilnou rekatolizací jezuity, a příčila se mu celková atmosféra země, kterou ovládli.

Rozhodl se studovat v Římě, v kulturním prostředí Věčného města, kde by se zdokonalil v italském jazyce (který kromě mateřštiny později rád používal) a vzdělal se pro svůj životní záměr. V Římě studoval na Klementinské koleji a na universitě Sapiensa dosáhl dvojí hodnosti - teologie a filosofie.

Po návratu do vlasti šel za svým cílem - stát se vysokým církevním hodnostářem, bez ohledu na to, že neměl základní kněžské vysvěcení, pouze nižší (jáhen), které jej zavazovalo k celibátu, nikoliv k výkonu kněžské funkce. Hmotné zabezpečení mu zajišťovala výnosná panství Heřmanův Městec se statky Morašice, Hořiněves a Velký Vřešť, vesměs dědictví po otci, dále výnos z podílu 109 000 zlatých, zapsaného v zemských deskách a domicil v domě č. 8 v Panské ulici (po přestavbě v roce 1930 čís.4). Tento jednopatrový renesanční dům, který koupil r. 1663 generál JAN SPORCK a dal vyzdobit freskami svých panství, se stal od té doby rodovým majetkem Sporcků. První dědičkou domu byla Sporckovu dcera Eleonora Františka, od které dům koupil František Antonín. Později ho přepustil svobodnému pánovi Františku Vratislavu z Mitrovic, ale záhy r. 1702 získal dům zpět za odstupné 7 500 zl. a 500 zlatých za nábytek, aby dům udržel pro své synovce, syny bratra Ferdinanda Leopolda.

Když Jan Rudolf získal dům v dosažení plnoletosti, začal realizovat svůj původní životní záměr. Metropolitní kapitule u sv. Víta zaslal 10. června 1718 písemnou nabídku, že založí u sv. Víta nový kanonikát a k jeho dotování složí ihned 25 000 zl. a 2 000 zl. pro zřízení residence nového kanovníka; sám se bude ucházet o toto místo, které bude zajištěno uchazečům z rodu Sporcků, nebo Vratislavů. Dále si vyhrazoval určité úlevy z povinností příslušejících mladším kanovníkům a pro sebe zejména úlevu užívání residence, jelikož má dům v Panské ulici. Kapitula odpověděla, že ráda přijme jeho nabídku, je ochotna jej zvolit kanovníkem a poskytnout mu požadované úlevy, ale žádá, aby se co nejdříve dal vysvětit na kněze. Sporck ihned na to vyplatil kapitule 25 000 zl. na dotování nového kanovníka a 2 000 zlatých na vybudování jeho residence, avšak nenechal se vysvětit na kněze. Při rokování metropolitní kapituly vznikly obavy ze simonie (svatokupectví), což znalci většinou hlasů rozptýlili a doporučili zřízení nového kanonikátu prostě oznámit arcibiskupovi.

Na pražském arcibiskupském svatovojtěšském stolci trůnil (1710 -1731) v pořadí 19.arci biskup František Ferdinand Khüenburg, původně biskup z Lublaně, rodem ze štýrské hraběcí rodiny. V odpovědi vyslovil podiv, že mu kapitula celou záležitost pouze oznamuje, ale nežádá jeho souhlas a vybízel předložit mu znění erekční listiny. Měl rovněž podezření ze simonie a radil požádat o souhlas císaře. Hned na to se kapitula vymlouvá, že čas kvapí, jelikož arcibiskup se chystá na cestu, ale žádná listina neexistuje, ale Sporck nabízený obnos již kapitule poukázal a volba bude provedena shodně jako při volbách jiných žadatelů a proto obava ze simonie není a opět žádala o jeho souhlas. Kapitula urychleně vypracovala návrh fundační listiny a plánovala volbu 22. července, ke které nedošlo, protože arcibiskup měl další námitky k fundační listině. Kapitula smlouvu přepracovala a zvolila Sporcka ve svém sezení 23. dubna 1719 svým kanovníkem. Přesto Sporck oddálil vysvěcení na kněze až do srpna 1719 a svoji primici slavil na Svaté Hoře u Příbrami. Pečlivý arcibiskup měl však další námitky, takže celá kauza se dostala k císaři do Vídně, jenž dal svůj souhlas ke zřízení nového kanonikátu 15.února 1720, 3.března arcibiskup listinu potvrdil a 15. března 1720 došlo k definitivní volbě Sporcka a instalován byl 19. března 1720.

Sporck, zproštěn závazků mladého kanovníka pro sebe, nikoliv pro své nástupce, vykonával obratně pro kapitulu a arcibiskupa četné úkoly. Oživil blahoslovení Jana Nepomuckého, za což se mu arcibiskup odvděčil jmenováním světícím biskupem. Posvěcení na biskupa vykonal sám papež Benedikt XIII. (3.ledna 1729), když právě meškal Sporck v Římě. Při tom obdržel Sporck titul biskupa Adratského in martem infidelium

Nedlouho potom byl přítomen v Římě svatořečení Jana Nepomuckého v Lateránském chrámu v Římě. Svou dobročinnost prokázal darem 3 000 zl. svému biskupství, aby z úroků byly podporováni tamní katolíci, k vykoupení křesťanských zajatců z tureckého zajetí zřídil fundaci 100 000 zlatých, pro duchovní exercicie v Praze věnoval 4 000 zl.. Když klesla úroková míra, přidal ke kanovnické prebendě, kterou založil 5 000 zl. Rovněž i k chudým byl neomezeně dobročinný. Je vidět, že výnosy ze zděděných statků byly zlatý důl.

V posledních letech svého života onemocněl zeleným zákalem a oslepl. Neštěstí snášel trpělivě, zachoval si veselou mysl a zúčastňoval se bohoslužeb ve svatovítském chrámu, kam se nechal vodit. Zemřel 21.ledna 1759 a je pochován v kapitulní hrobce ve Svatovítském chrámu.

A nyní k dílu Jana Rudolfa Sporcka

V knihovně Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově je uloženo 7 svazků perokreseb biskupa Jana Rudolfa Sporcka (Sign. U II 42) formátu 23 x 33 cm, vázaných v bílé kůži, do níž jsou uprostřed desek na hřbetech vtlačeny zlacené ornamenty. Ořízka je též zlacena. Kresby jsou v každém svazku číslovány Sporckem, jejich seznam není dosud proveden. I. svazek má 20 perokreseb, II. svazek 123, III. svazek 38 listů, IV. svazek 217, V. svazek 301 perokreseb, VI. svazek 77 listů a VII. svazek 104 kreseb, z nichž poslední jsou značně poškozeny, některé další zničeny. Podobně jako celý fond strahovské knihovny byl v období před rokem 1989 začleněn do Památníku národního písemnictví a poněvadž nebyl ani provizorně deponován mimo Strahov, byl premonstrátům vrácen neporušený. Perokresby byly provedeny agresivní tuží na jemném papíru, hustě stínované části dobou prorážely a tato místa zetlela. PNP je konzervoval jemnou síťovinou a tím prodloužil životnost bohatého odkazu Sporckova. Kresby přežily čas svého vzniku a jsou pro nás dokumentační hodnotou své doby.

Zklamal by se každý, kdo by v tématické oblasti hledal lovecké či myslivecké motivy, které dominovaly svou realitou v tehdejší době. Odpovídá to postavení autora kreseb, vzdělaného, kultivovaného církevního hodnostáře baroka. Lze také usuzovat, že Sporckovy perokresby byly únikem z četných povinností církevního hodnostáře ukládaných mu kapitulou, nebo arcibiskupem a vzdalovaly jej od zájmů a návštěv svých panství. V kresbách nenajdeme ani tak velké okázalosti, jako byla účast císaře v oboře jeho strýce, nebo návštěva kněžny Eleonory Schwarzenberkové, i jiné příležitosti, k nimž byl jistě pozván. Nebyly mu jistě neznámy parforsní druhy honby s pikéry na koních, v čele s vrchním lovčím a zvlášť k tomu vycvičenými psy, vedenými myslivci. I když byl v jeho lesích provozován lov, nic nezachytil ve svých kresbách. Také kopie obrazů jeho zámků, nebo jejich pár vlastních kreseb prokazují, že toto vše bylo pro Sporcka vedlejším kreslířským zájmem. Vztah k majetku omezil na plynulé výnosy svého panství pro charitativní účely i spokojený, klidný život. Hlavním zájmem byl jeho palác v Panské ulici se sbírkami, které stále doplňoval a perokresby prováděné na samouka s nevšední rutinou.

Motivy kreseb biskupa Sporcka je možno zařadit do následujících okruhů. Především jsou to rodinné portréty. Svého děda spodobnil kresbou v oválu a celou postavu v následujícím roce 1738. Hrobka jeho v kryptě kostela Nejsvětější Trojice v Kuksu v horní části kresby je doplněna v dolní polovině kresbou vstupu do krypty. Významnější autoportréty Jana Rudolfa jsou čtyři. První je z mladších let z r. 1719, v dolní části je silueta jeho postavy v kabinetu s přírodninami a obrazy. Ve stuze kolem oválného portrétu z r. 1730 uvedl své funkce biskupa Adratského a preláta svatovítské kapituly. Další dva autoportréty zachycují biskupa již ve vyšším věku sedícího v křesle a nejsou datovány.

Otce Ferdinanda Ladislava a bratra Jana Antonína nakreslil na samostatných listech rovněž tak i Agnus Ludmilu Vratislavovou s uvedením data kresby 1737. Z rodu Vratislavů z Mitrovic nutno zaznamenat Vratislava Mitrowitz z r. 1734 a konečně i Marii Elišku Schwertzovou. V portrétech církevních i světských hodnostářů s jejich znaky jsou zastoupeni 3 římští papežové (Klement XI., Benedikt XIII, a Klement XII) a pražští arcibiskupové. Sem zařadil i Jana Nepomuckého.

Největší pozornost zaujímá biskupa jeho palác v Panské ulici č. 8. Dokumentace začíná kresbou původní fasády tohoto renesančního paláce (kresleno r. 1737), jehož pozdější barokní přestavba r. 1930 zanikla a rekonstrukce z 30. let našeho století na účelovou stavbu bez stylu skončila novou stavbou pasáže Černá růže, otevřenou veřejnosti r. 1999. Obrazová dokumentace Sporckova paláce je na svou dobu tak podrobná, že nebrání orientaci bydlení osob na vysoké úrovni v 1. polovině 18. století. Kresebná dokumentace je často komentována slovním popisem autora, čímž je i hodnotnější. Na př. nádvoří paláce s věží vpravo kresby a lodžií vlevo má podrobný popis na obou stranách, popis obou vnitřních fasád, vchody do jednotlivých místností v přízemí stáje pro koně a kočárovnu aj. Když na nádvoří odstranil Sporck kůlnu, nakreslil nový obraz nádvoří se zahradou a fontánou s Neptunem, na jejíž střeše je plastika orla. Z interiéru je nutno zaregistrovat v jihovýchodním křídle paláce ateliér s obrazy na stěnách, které zdobí též biskupovu pracovnu. Z kresby knihovny vyčteme barokní skříně a na nich umělecké, vědecké a barometrické přístroje. Detail knihovny je na zvláštním listu. V rodinné kapli s křížovou klenbou je umístěn barokní oltář s kresbou poslední večeře Páně dle milánského obrazu Leonarda da Vinci. S touto kaplí souvisí malá kaple ve formě grotty se stropními freskami. Velkou místnost s obrazy na stěnách a s četnými uměleckými předměty označil Sporck jako galerii. Dál je tu pokoj s gladiátorem mezi okny ložnice s obrazy a dlouhá ložnice rovněž s obrazy na stěnách a malými stoly při stěnách a mezi okny. Klenutá místnost s baldachýnem nad lůžkem je datována 1740. Dále následují původní kresby kulečníkového pokoje a kuchyně. Pravděpodobně pohled z vikýřového okna zachycuje tehdy volný prostor se zahradou, kde později stál klášter piaristů, s pohledem na Prašnou bránu, vedle ní štít kostela kapucínského a dál střecha kostela hybernského, jak Sporck poznamenal čísly jednotlivé budovy s poukazem na jejich textový popis. Z těchto ukázek a kopírování dobových grafik lze usuzovat, že nehledal nové formy, ale zachycoval libovolně přítomnost, což se projevuje i v kresbách svého panství a některých českých měst. Čtyři dálkové pohledy na jednom listu pocházejí z roku 1741. V horní části na Kuks a Kradlitz (Chroustníkovo Hradiště), v dolní části listu pohled na Lysou a Sporkisch Algerdorff (Valkeřice). Dále nádvoří zámku v Heřmanově Městci s oplocenou zahradou. Další kresba je ze vzdálenějšího pohledu. Na vedutě z Hořiněvsi je zámeček a místní kostel. Tři listy věnoval Lázním Teplice a jeden Zelené Hoře.

Biskup Sporck se svými kresbami projevuje jak v oblastech tematických, tak v oblastech formálního vyjadřování. Reaguje na vše, co se děje kolem. Mechanicky kopíruje soudobé i minulé postavy a neopouští perokresbu, v níž jako samouk nabyl vysoké zručnosti a každodenní reality dovedl vtěsnat do malého formátu. Byl fenoménem své doby i svého rodu.

Ing. Jan Pinc