František Antonín hrabě Sporck (1662-1738) patřil ve své době k nejznámějším lovcům a propagátorům myslivosti. Na rozdíl od řady jiných šlechtických rodů se bohužel sporckovská zbrojnice nezachovala.
Informace o palných zbraních hraběte Sporcka tak můžeme čerpat pouze z ojedinělých exemplářů opatřených Sporckovým jménem či jeho erbem a roztroušených dnes v řadě muzejních a zámeckých sbírek u nás i v zahraničí. Druhým pramenem jsou zmínky ve sporckovské korespondenci a v jeho životopise sepsaném hraběcím komorníkem Františkem Rakovským. Z obou zdrojů vyplývá, že hrabě Sporck byl milovníkem technicky zajímavých zbraní - opakovaček a zadovek různých systémů.
Věrohodných informací o Sporckových zbraních a o puškařích, kteří pro něho pracovali, je poskrovnu, což nutí autory zabývající se touto tematikou k hledání možných spojitostí a k vyslovování vlastních domněnek. Některé z dříve publikovaných hypotéz další bádání jednoznačně vyvrátilo. Ve svém příspěvku se chci přidržet ověřených údajů i když ani já se - nejméně v jednom případě - nevyhnu hypotéze založené pouze na nepřímých důkazech.
Mezi palnými zbraněmi od jejich vzniku až do 60. let 19. století naprosto převažovaly jednoranné předovky. Hlavní nevýhodou těchto zbraní nebyla nedostatečná přesnost či malá účinnost střel, ale zdlouhavé nabíjení a z toho vyplývající malá rychlost palby. Po dlouhá staletí se proto různí puškaři snažili sestrojit víceranné zbraně či alespoň jednoranné zadovky, jež by usnadnily nabíjení a značně zvýšily palebnou rychlost. Výroba opakovačky či zadovky jakéhokoliv systému byla ve srovnání s jednorannou předovkou mnohem náročnější, a tudíž i dražší. Vysoká cena, ale i jiné argumenty, byla překážkou pro uplatnění zadovek či opakovaček ve vojenské výzbroji, u loveckých zbraní však zákazníky pocházející z řad bohaté šlechty nemohla odradit. Historické zadovky a opakovačky měly však zpravidla i jinou nevýhodu. Technologická úroveň až do 19. století kladla vážné překážky výrobě perfektní zadovky, což se projevovalo především v nedokonalém utěsnění závěru. Při výstřelu pak závěrem unikala část prachových plynů, což snižovalo výkon zbraně, ale také - a to bylo horší - ohrožovalo střelce.
Ve střední Evropě s tradicí uzavřených honů řešili mnozí šlechtici malou palebnou rychlost předovek jiným způsobem. Puškař jim zhotovil kolekci zcela shodných pušek (zpravidla 12 kusů, lišících se pouze číslem 1-12 na dnovém šroubu). Sloužící před jejich stanoviště přiháněli stále novou zvěř a obslužný personál nabíjel zbraně, odebíral lovci vystřelenou pušku a podával mu jinou, nabitou. Střelec tak měl neustále k dispozici nabitou zbraň ze své kolekce shodných pušek. Hrabě Sporck nebyl příznivcem tohoto způsobu lovu a pokud chtěl u svých zbraní dosáhnout vyšší palebné rychlosti, musel se orientovat na zadovky a opakovačky.
Vůbec prvním, nejstarším pokusem o zvýšení rychlosti palby bylo sestrojení zbraní s větším počtem hlavní. Tyto "varhanové pušky" byly výlučně vojenskými zbraněmi použitelnými pouze z pevného stanoviště. Až sestrojení revolverových zbraní - tedy zbraní s jedinou hlavní a s otáčivým válcem s větším počtem komor - znamenalo příchod přenosných opakovaček.
Revolverové zbraně - ve starších obdobích pušky a jen výjimečně pistole - vznikly v éře doutnákových zbraní a od 16. století již existují revolverové pušky s kolečkovým i s křesadlovým zámkem. Revolverové pušky patřily i k oblíbeným zbraním Františka Antonína hraběte Sporcka. Ve sbírce Historického ústavu Armády České republiky se nachází výrobcem nesignovaná a nedatovaná revolverová opakovačka, značená na zámkové desce nápisem FRANZ ANTONI GRAFF V SPORCK. Zbraň má ručně otáčený válec se čtyřmi komorami, z nichž každá je vybavena vlastní pánvičkou a ocílkou. u nabité zbraně tedy stačilo po výstřelu natáhnout kohout a pootočit válec a mohl ihned následovat další výstřel. Zbraň má ráži 14 mm, délku 1260 mm a hmotnost 3200 g. Je zdobena ornamentální rytinou, prořezávaná protideska je v podobě mořského hada, pažba je z kořenice. Podle charakteru výzdoby i podle různých konstrukčních detailů pochází nejspíše z konce 17. století.
Podobná revolverová opakovačka se čtyřmi komorami a se shodným jménem hraběte Sporcka na zámkové desce je uložena ve Vatikánu a obdobné revolverové pušky se Sporckovým erbem se nacházejí v některých německých a švédských sbírkách - v Drážďanech, na zámku Dyck aj. Znalost těchto zbraní vedla k tomu, že zahraniční odborníci zbraně tohoto systému, tj. revolverové pušky se 3-4 komorami (existují i zbraně s větším počtem komor), u nichž každá komora má vlastní pánvičku a ocílku (existují i zbraně s jedinou ocílkou) označili jako "systém Sporck". Revolverové pušky "systému Sporck" existují v řadě dalších německých sbírek - v Drážďanech, na zámku Neuenstein, v muzeích v Karlsruhe a v Norimberku, ve sbírce Veste Coburg, také ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu a pár pistolí "systému Sporck" v kodaňském Vojenském muzeu. Některé z těchto zbraní nejsou značeny výrobcem, jiné mají signaturu karlovarského puškaře Georga Ernsta Petera. Obdobné revolverové opakovačky, jejichž autorem byl puškař Christoph Ludwig z Vrchlabí, jsou ve sbírkách Historického ústavu Armády ČR v Praze a ve zbrojnici kláštera Kremsmünster v Rakousku.
Georg Ernst Peter a Christoph Ludwig, autoři opakovaček "systému Sporck" byli v minulosti označeni za puškaře pracující pro hraběte Sporcka. Nelze to vyloučit, ale není to zatím prokázáno. Jejich opakovačky nenesou Sporckovo jméno ani jeho erb a u některých exemplářů je znám původní majitel, jímž byl jiný zákazník, a nikoli Sporck. Revolverové zbraně se Sporckovým jménem či erbem pak vesměs nemají signaturu výrobce. Pokud by někdo srovnal revolverové pušky ze Sporckova vlastnictví s obdobnými zbraněmi od karlovarského Georga Ernsta Petera a prokázal, že tyto zbraně jsou shodné nejen základním konstrukčním principem, ale i různými detaily, výzdobou apod., pak by bylo tvrzení, že Sporckovy zbraně pocházejí z Peterovy dílny oprávněné. Zatím to však nikdo neučinil.
V souvislosti s revolverovými opakovačkami hraběte Sporcka chci ještě upozornit, že značení celým jménem majitele je poměrně neobvyklé. Na zbraních se vyskytují erby majitele, běžné jsou vlastnické monogramy, ale uvádění celého jména vlastníka není příliš časté. Nelze vyloučit, že v tomto případě může jít o zbraně, které byly darem hraběte Sporcka.
Ve Sporckově životopise se např. uvádí, že hrabě Sporck při cestě ze Saska daroval tamnímu poštmistrovi mj. "čtyřnásobnou pušku", v dopise hraběti Beaufortovi z 27.7.1728 Sporck nabízel výměnou za honicí psy různé zbraně včetně "trojnásobných brokovnic". V těchto zmínkách jde nepochybně o revolverové pušky se čtyřmi, respektive třemi komorami.
Dalším typem zbraně spojeným s osobností hraběte Sporcka jsou zadovky se sklopnou hlavní. Vedle zachovaných exemplářů nalezneme i o nich zmínky v dobových dokumentech. Již zmíněnému saskému poštmistrovi Sporck daroval i "lámací pušku s 12 zásuvnými zámky", hraběti Beaufortovi za honicí psy nabízel i "zasouvací či zlamovací pušky", hraběnce Callenbergové daroval Sporck pušku, kterou v dopise z 30.6. 1736 popsal jako "nový druh zlamovacích ručnic se sedmi náboji a bodákem uloženým v pažbě".
Zadovky se sklopnou hlavní se objevily ve střední Evropě po polovině 17. století a nejspíše jako první je vyráběli puškaři ve Vídni. V druhé polovině 17. století a v 18. století se tento systém rozšířil po celé Evropě. Zbraně tohoto typu spjaté s hrabětem Sporckem jsou na rozdíl od revolverových opakovaček vesměs výrobcem signovány a jde o díla dvou puškařů pracujících pro Sporcka.
Exemplář ze sbírek Historického ústavu Armády ČR byl do této sbírky převeden v roce 1962 ze zámku Opočno. Hlaveň se sklápí na příčném šroubu po stisknutí klíče na přední části lučíku. Po sklopení se do hlavně zezadu zasunula železná nábojnice s pánvičkou a ocílkou. Těchto nábojnic měl střelec větší počet, předem byly naplněny střelným prachem a střelou, takže po výstřelu mohl majitel v hlavni rychle nahradit vystřelenou nábojnici a zbraň byla opět připravena k palbě. Nábojnice v popisovaném exempláři je opatřena číslem 8, lze tedy předpokládat, že zbraň měla původně nejspíše 12 těchto nábojnic, stejně jako zbraň darovaná Sporckem saskému poštmistrovi. Na zadní části hlavně je erb hraběte Sporcka a hlaveň je dále značena IOAN MICHAEL IN KUCKUS BAAD. Zámek, hlaveň a souprava jsou zdobeny rytinou ornamentů a loveckých motivů. Dr. Miroslav Šáda, bývalý ředitel Vojenského muzea, zařadil kdysi tuto nedatovanou zbraň do doby kolem roku 1720, bude však o něco málo mladší.
U puškaře Michaela se totiž před nedávnem podařilo nalézt datum narození. Narodil se v Kuksu 22.5.1702 a pokřtěn byl Johann Georg. V 18. století se ještě běžně vyskytují rodová příjmení v různých pramenech v různé podobě. Zatím co své zbraně značil jako Michael (a též snad Michel), při křtu byl jeho otec zapsán jako Václav Michal a když přišel v roce 1744 z Kuksu Michaelův syn na učení do Vídně, byl v knize puškařského cechu zapsán jako Anton Michl.
Zadovka stejného typu od J. Michaela z Kuksu byla uveřejněna - bez údaje o původu zbraně - v 2. vydání publikace "G.W.P. Swenson, Das Gewehr" z roku 1973, kde ji autor zařadil do doby kolem roku 1700, tedy ještě před narození J. Michaela. Další zadovka stejného typu se nachází na zámku Kynžvart a je značena IOHAN MICHEL IN KUCKUS BADT (podle restaurátora, který mě o zbrani informoval, sám jsem ji neviděl). Na zámku Opočno se nachází zadovka tohoto typu s erbem hraběte Sporcka na zámkové desce a se značením na hlavni CHRISTOPH BLUMEL. O tomto puškaři zatím nemáme k dispozici žádné údaje. Na Opočně a též v pardubickém muzeu jsou i další zadovky tohoto typu a též ve zbrojnici ve švédském Stockholmu je zadovka se sklopnou hlavní, opatřená na zámkové desce sporckovským erbem.
Johann Michael a Christoph Blumel byli nepochybně Sporckovými puškaři pracujícími (Michael bez pochyb a Blumel s největší pravděpodobností) přímo v Kuksu. Jimi signovaných zbraní se mnoho nezachovalo, ale mohli být autory i dalších Sporckových zbraní, na nichž výrobce není uveden.
Zadovka se sklopnou hlavní od Johanna Michaela ze sbírky Historického ústavu Armády ČR má ještě jednu zvláštnost, řadící ji mezi mimořádné kuriozity. Hlaveň této zbraně má totiž čtvercový vývrt. (Ráže zbraně je 11 mm, délka 1135 mm, hmotnost 3800 g.) Zbraně s jiným než obvyklým kruhovým vývrtem se vyskytují v 17. a v 18. století, ale jen zcela výjimečně a ojediněle. Vývrt bývá nejčastěji čtyřrohý nebo třírohý (v průřezu čtverec nebo trojúhelník), případně ve tvaru srdce aj. Tyto zbraně musely mít samozřejmě i vlastní kleště na odlévání speciálních střel a u předovek musela tvaru vývrtu hlavně odpovídat i hlava nabijáku. Michaelova puška sice má nabiják, ten však není funkční, neboť jde o zadovku. Hlava nabijáku tudíž nemá čtvercové zakončení, zato nábojnice vkládaná do hlavně má rovněž čtvercový vývrt.
Zbraně s nezvyklým vývrtem byly výrobně složitější, dražší a balistické vlastnosti hranaté nebo srdcovité střely musely být horší než u tehdy obvyklé sférické střely. Jako klad jsem v starší literatuře nalezl pouze názor, že trojhranné nebo čtyřhranné střely hlaveň lépe utěsnily proti úniku prachových plynů kolem střely. Chtěl bych upozornit na další "výhodu", za níž mohla být pokládána těžší zranění způsobená hranatou střelou. Ve Sporckově době získal v roce 1718 v Anglii James Puckle (1667-1724) patent na vojenskou revolverovou zbraň, u níž vedle zbraní s obvyklými hlavněmi měly vzniknout i exempláře s hranatým vývrtem. Současně James Puckle navrhoval, aby obvyklé střely byly používány proti nepřátelům z řad křesťanů, zatím co čtvercové střely byly určeny proti Turkům.
Bez ohledu na tyto tzv. "výhody" se domnívám, že zbraně s neobvyklým vývrtem byly spíše kuriozitami, jež nebyly určeny pro běžné použití, ale měly sloužit k překvapení návštěvníků v zámecké zbrojnici či jako dary pro vzácné hosty. Dosavadní literatura zaznamenala jen několik málo zbraní s netradičním tvarem vývrtu a výrobci těchto zbraní byli němečtí a dánští puškaři pracující pro dánskou královskou rodinu, pro sasského kurfiřta a polského krále, pro pruského krále a pro falcký knížecí dvůr. K těmto ojedinělým a vzácným zbraním se přiřazuje i pro Sporcka zhotovená Michaelova puška a je nepochybně charakteristické, do jakých souvislostí a do jaké společnosti se touto zbraní dostává její majitel i její výrobce.
Chtěl bych se zmínit ještě o jedné technicky velmi zajímavé konstrukci, kterou bych chtěl dát do souvislosti s hrabětem Sporckem. Jde o zbraně s vnitřním křesadlovým zámkem. Tato konstrukce navazuje na starší vodotěsné kolečkové zámky a je předchůdcem pozdějších hamerlesek, samozřejmě pouze v ideovém spojení, v myšlence uložit bicí mechanismus dovnitř zbraně a chránit jej tak před nepříznivými vnějšími vlivy. Jinak jde vždy o zcela samostatná a vzájemně nezávislá konstrukční řešení.
U zbraní s vnitřním křesadlovým zámkem je v pouzdře za hlavní uložen "úderník" - tyčka zakončená čelistmi s křesacím kamínkem. V horní části pouzdra je výřez s odklopným krytem jehož spodní plocha plní úlohu ocílky. Výřezem se nasype pánvičkový střelný prach a ústím hlavně se zbraň obvyklým způsobem nabije střelným prachem a střelou. Existují dvě varianty napínání bicího mechanismu, tj. stlačení spirálové bicí pružiny. Tato konstrukce chránila střelný prach před deštěm a vlhkostí, mechanismus byl méně náchylný k poškození a zašpinění a zbraň bez vnějšího kohoutu neomezovala výhled střelce při míření.
Dnes se i zahraniční odborníci shodují v tom, že vnitřní křesadlový zámek je český vynález. Známe kolem třiceti zachovaných zbraní tohoto typu, zhotovených převážně českými puškaři. Sedm kusů zhotovil Stanislav Paczelt, šest Ferdinand Morávek působící v Golčově Jeníkově a později v Českém Krumlově, další exempláře jeho bratr Václav Morávek z Golčova Jeníkova, Georg Lippert z Chebu a Václav Pacholík pracující v Bratislavě, ale pocházející z Hradce Králové. Ojediněle se vyskytují zbraně s vnitřním křesadlovým zámkem i od některých německých a rakouských puškařů.
Nejstarší známá zbraň s vnitřním křesadlovým zámkem je uložena v londýnském Toweru a je značena "Stanislaus Paczelt 1738". i další Paczeltovy zbraně s vnitřním křesadlovým zámkem jsou signovány pouze jménem bez uvedení místa, v němž puškař působil. Existuje však i jiná zbraň běžného typu, značená "Stanislaus Patzelt Mestetz". Mestetz byl v minulosti pokládán jednak za Městec Králové, jednak za Heřmanův Městec. V druhém případě šlo o sporckovský majetek a puškař Paczelt byl proto spojován i s hrabětem Sporckem. Bylo poukazováno na to, že na Sporckově panství pracovaly osoby s podobným příjmením - hraběcí dozorce Paclt, sedlák Pacák, sochař Patzak. a protože existuje i zbraň značená "Paczelt Kuttenberg", byla vyslovena jako možnost, ale u dalších autorů již jako skutečnost, že Paczelt pracoval pro hraběte Sporcka, po jeho smrti přesídlil do Kutné Hory a u něho se vyučil puškař Morávek, další autor zbraní s vnitřním křesadlovým zámkem. Nic z toho nebylo pozdějšími výzkumy potvrzeno.
Do možné souvislosti s puškařem Paczeltem a s vnitřním křesadlovým zámkem však nebyl dán jiný údaj, přestože byl znám. Hrabě Sporck si 10.3.1735 zaznamenal, že k 73. narozeninám mu jeho synovec daroval "nově konstruovanou, mnou nikdy nevídanou ručnici". Heřmanův Městec, jak známo, obdržel po smrti Sporckova otce mladší bratr Františka Antonína Ferdinand Leopold a v roce 1735 byl jeho majitelem Ferdinandův syn Josef, synovec Františka Antonína Sporcka. Tedy osoba, která hraběti Sporckovi onu "nikdy nevídanou ručnici" darovala. Jestliže nejstarší známá zbraň tohoto typu je značena Stanislavem Paczeltem a datována 1738 a jestliže Stanislav Paczelt pracoval v Heřmanově Městci, což je pravděpodobné, pak první zbraň této konstrukce mohl sestrojit právě v roce 1735 jako dar pro Františka Antonína Sporcka. V této souvislosti si totiž musíme položit i otázku, co mohlo tak překvapit hraběte Sporcka, milovníka technicky zajímavých zbraní, jenž vlastnil zadovky i opakovačky různých systémů a jenž nepochybně dobře znal současnou puškařskou produkci u nás i v zahraničí. Podle mého soudu to mohla být - s velkou pravděpodobností - právě tehdy nově vzniklá konstrukce zbraně s vnitřním křesadlovým zámkem. Je to ovšem opět jen hypotéza podložená nepřímými důkazy a budoucí výzkum ani tuto domněnku nemusí potvrdit.
František Antonín hrabě Sporck se významně zasloužil o rozvoj myslivosti. O jeho zbraních i o jeho puškařích máme zatím k dispozici jen dílčí, velice torzovité údaje. i z nich je však zřejmé, že i v této oblasti byl hrabě Sporck výjimečnou osobností spjatou s technicky progresivní linií vývoje palných zbraní.
PhDr. Vladimír Dolínek
