The Order of Saint Hubertus and History

Řád v historii

Sporckův Řád sv. Huberta a jeho členové

Pro konec 17. století a začátek 18. je charakteristický vznik mnoha řádů, které většinou neměly dlouhé trvání. Patří mezi ně i řády lovecké. Sporckův Řád sv. Huberta nebyl prvním loveckým řádem.

Předcházel mu Řád Zlatého jelena, založený roku 1672 posledním Piastovcem, vévodou Jiřím Vilémem z Břehu a co je pro nás zajímavé, který také už znal loveckou hudbu na lesní rohy. Dále je znám z roku 1696 nassavsko-dillenburský lovecký řád, zvaný Rád ušlechtilé zábavy, další lovecký řád založil v roce 1702 virtemberský vévoda Eberhard Ludvík, přibližně ze stejné doby pochází meklenburský Řád věrného tesáku, ve Slezsku vznikl roku 1720 Tetřeví řád a v druhé polovině 18. století byl založen Řád Diany bohyně. Je pravděpodobné, že bychom pečlivým studiem archivů mohli počet loveckých řádů ještě zvýšit. Jedno měly společné; šlo o výlučné šlechtické lovecké společnosti, jejichž náplní byla okázalost, dávaná na odiv složitým ceremoniálem, jak to odpovídalo době baroka. Některé z uvedených řádů měly i galantní náplň a později se jiné proměnily v politické kluby.

Vraťme se ke Sporckovu řádu. Jak se dozvídáme ze Sporckova dopisu z roku 1724, adresovaného jeho důvěrníku Grossovi, Sporck „uved“ Řád sv. Huberta do Čech v roce 1695. Podrobnější informaci k tomu nemáme a zprávy o něm máme převážně ze Sporckovy korespondence. Letos je tornu 300 let, co byl Řád založen. Připomněly to již ostatně některé časopisy.

František Antonín hrabě Sporck se narodil v Lysé nad Labem 9. března 1662, jako syn důstojníka jezdectva Jana Sporcka, pocházejícího ze selské rodiny z Vestfálska. Jako mnoha jiným i Janu Sporckovi pomohla třicetiletá válka ke jmění a k baronskému, později hraběcímu titulu. Osvědčený generálporučík kyrysníků získal obrovské jmění a z druhého manželství měl dva syny, Františka Antonína a mladšího Ferdinanda Leopolda. Větší část majetku zdědil prvorozenec, který nejprve navštěvoval jezuitskou školu v Kutné Hoře a pak studoval na Karlově univerzitě práva a filozofii. Ve svých osmnácti letech, stejně jako ostatní bohatí šlechtičtí synové té doby, podnikl cestu po jižní a západní Evropě, aby před vstupem do veřejného života nabyl zkušenosti, rozšířil si vzdělání a získal rozhled. Trvale na něho zapůsobil pobyt v blízkosti dvora francouzského krále Ludvíka XIV., a proto se následující rok vydal do Francie podruhé.

Sporck se od mládí zajímal o myslivost a na francouzském dvoře, kde tradičně byla myslivost na vyšší úrovni než u nás, se kromě okázalých slavností a vysoké kulturní úrovně seznámil s parforsními hony, troubením na lesní roh a oficiálním rytířským Řádem sv. Huberta, jehož byl Ludvík XIV. velmistrem. Tento řád byl založený r. 1416 jako Rád věrnosti a o sedm let později dostal jméno Řád sv. Huberta, neboť byl založen v působišti tohoto světce. Řádovým odznakem byl bíle smaltovaný tlapatý kříž, na jehož rubové straně byla znázorněna scéna Obrácení sv. Huberta. Odznak byl zavěšen na zelené stuze s karmínově červenými okrajovými pruhy.

Musíme odmítnout tvrzení Benediktovo a Schwarzenbergovo, že Sporck našel pro Řád vzor ve virtemberském loveckém řádu, protože ten vznikl teprve v r. 1702, nebo ve falckém Řádu sv. Huberta, založeném v r. 1708. Také zlatý lovecký roh, který je součástí Sporckova řádového odznaku, našel inspiraci ve Francii; byl symbolem Dianina svazu, který se koncem 17. století šířil z Francie do ostatní Evropy.

Hrabě Sporck měl v české šlechtické společnosti zvláštní postavení. Pro své příliš mladé šlechtictví byl jí považován spíše za zbohatlíka než za muže urozeného. Ješitný a svárlivý hrabě se proto ve společnosti prosazoval činy, jimiž na sebe chtěl upoutat pozornost a získat společenské uznání. Proto nešetřil jměním a kupoval si hodnosti, vedl nákladné spory, které většinou neměly pro něho úspěšný konec, byl štědrým mecenášem umění, vlastnil divadlo, chtěl prostě všechny své vrstevníky předstihovat. To bylo patrně také motivem k založení Řádu.

Sporck byl vynikající myslivec, který k nám z Francie zavedl parforsní hony, loveckou hudbu, věnoval se čižbě, jejíž znalosti si doplnil pobytem v Itálii, zakládal obory a bažantnice a zřizoval kačeníky, s nimiž se seznámil v Holandsku. Byl uznáván především v německy mluvící oblasti za velmistra myslivosti a praktické znalosti jeho myslivců byly hodnoceny velmi vysoko. Proto jim byli svěřováni do učení adepti myslivosti a nebyly řídké ani případy, kdy byli od Sporcka požadování jeho myslivci jako odborníci k řízení myslivosti jiných šlechticů.

Jak bylo řečeno, Sporck k nám zavedl parforsní hony, s nimiž se seznámil ve Francii. Byl to způsob lovu, který umožňoval předvádět bohatství jako důkaz společenského postavení. Parforsní hon není od nepaměti známá štvanice zvěře, jejímž cílem bylo získat zvěřinu, ale způsob daleko náročnější.

Myslivci museli dokonale znát zvěř a její stávaniště. Jednotlivé jeleny nebo jinou velkou zvěř měli pojmenovány podle jejich nápadných znaků, jak názorně ukazují některé Ridingerovy rytiny. Před honem museli jízdní myslivci, zvaní pikéři, obeznat zvěř, ohlásit pánu myslivosti, kde který kus stojí a podle jeho rozhodnutí uspořádat na určený kus lov. Pak nasadili smečku parforsních psů na stopu určené zvěře, za níž jeli lovci na koních, v nevelké vzdálenosti následovaní dámami v kočárech. Smečka musela nosem sledovat pouze určený kus a nesměla sejít ze stopy. To vyžadovalo od pikérů, kromě náročného výcviku v jízdě na koni, neustálou pozornost a dokonale vycvičenou smečku, která pokud zbloudila, musela se dát ovládnout a vrátit na poslední stopu. Pohyb zvěře byl oznamován loveckými signály na velké parforsní trubky, za jejichž hlaholů se hon řídil. Konečným výsledkem bylo stavení zvěře smečkou. Zvěři byl dán po zatroubení signálu Halali (hle, zde leží) záraz, a protože většina zvěřiny dlouho štvaného kusu je téměř nepoživatelná, byla část zvěřiny, včetně vnitřností, rozsekána a slavnostně předložena smečce jako odměna (curré). Předtím byl zvěři uťat levý přední běh a červenou pentlí ozdobený byl předán velmi obřadně pánu myslivosti.

Aby se lovcům usnadnil pohyb v náročném a nepřehledném terénu, dal Sporck zřídit v lese průseky, z nichž se později vyvinula lesní rozdělovací síť. Pohyb zvěře usnadňovaly pozorovatelny, z jejichž středu se hvězdicovitě rozbíhaly průseky. Nejčastěji se štval daněk nebo divoké prase. Jelen byl většinou vyhrazen panovníkovi, který mohl dát význačnému šlechtici souhlas k štvaní. Obvykle to nebylo zadarmo, neboť dvůr měl velkou potřebu peněz. Ale i organizování parforsních honů bylo velmi nákladné, nejen pro velký počet kvalifikovaného mysliveckého personálu a početné smečky psů, ale i proto, že jeho účastníci se předváděli bohatými kostýmy, ušlechtilými koni a kočáry. Závěrečné hostiny také stály mnoho.

Pro nejvyšší aristokraty, snad aby jimi byl snadněji přijímán, založil hrabě Sporck Řád sv. Huberta, který měl pouze jeden stupen, jak je to obvyklé u tzv. velkých řádů. Ten sdružoval aristokratické lovce, mající honitby zařízené pro parforsní hon, vlastnící smečky parforsních psů anebo aspoň milující tento způsob lovu. Uchazeč o členství musel náležet panskému stavu, tj. musel mít nejméně titul hraběte. Po roce 1723, kdy se členy Řádu stali císař a český král Karel VI. a jeho žena, projevil dvůr přání, aby do Řádu byli přijímáni jen nejvýznamnější šlechtici, mající titul tajných radů nebo nejméně komořích.

Řádový odznak pozůstával ze zlatého oválného medailonu o rozměrech asi 53 x 42 mm, na němž bylo znázorněno známé a mnoha umělci ztvárněné Obrácení sv. Huberta, tedy sv. Hubert klečící před jelenem, mezi jehož parohy vidlicového desateráka je zářící kříž s Ukřižovaným.

Svatohubertský jelen je od středověku vždy vidlicový desaterák, jehož výsady symbolizují deset božích přikázání. Deset výsad bývá též srovnáváno s prsty kněze, v nichž se proměňuje víno a chléb v krev a tělo Páně. Jelen se často pokládá za symbol církve, vzkříšení a vítězství nad smrtí. Vedle světcovy pravé nohy leží lovecký oštěp, poblíž jeho hrotu je na zemi lovecký klobouk, ozdobený pérem. Dole uprostřed reliéfu sedí pes, před ním ještě jeden. Za světcovými zády stojí kůň, otěžemi přivázaný k buku. Buk byl Sporckův oblíbený strom, protože jeho latinský název obsahuje iniciály jeho jména; Fagus – Franz Anton Graf von Sporck. Vyobrazení Obrácení sv. Huberta převzal Sporck z rubové strany francouzského Řádu Sv. Huberta, který poznal u francouzského dvora.

Oválný medailon, kolem dokola zdobený drahokamy, byl zlatým řetízkem zavěšen na kroužku, na němž po obou stranách byly připevněny dva další řetízky, na nichž byl zavěšen heraldický znázorněný lovecký roh tvaru půlměsíce. Tento symbol, který měl připomínat, že Sporck zavedl v Cechách loveckou hudbu, provázející parforsní hony, si vypůjčil od francouzského Dianina svazu. Ke kroužku, z něhož visely všechny tři řetízky, byla uvázána červená stuha, složená do cípaté mašle. Sporck volil tuto barvu, přestože francouzský řád měl stuhu zelenou s karmínovými pruhy v okrajích. Může se to zdát podivné, protože tradiční barva vyučených myslivců byla zelená. Dokonce usnesení českého sněmu z roku 1681 zakazovalo nosit mysliveckou uniformu se zeleným límcem nebo zelenou kamizolu, tesák a loveckou trubku všem, kdo nebyli vyučení myslivci. Výjimka platila jen pro šlechtu. Hrabě se rozhodl pro červenou stuhu jen proto, že stuhu stejné barvy měl také Řád Zlatého rouna, po němž po celý život marně toužil.

Řád sv. Huberta se nosil na levé straně hrudi roztrubem k rameni. V našich numizmatických sbírkách se řád nezachoval a podle Bubnova tvrzení jediný dochovaný exemplář je v soukromé sbírce v Salcburku. Podle údajů ve sborníku Boleslavsko (1947) je prý řádový odznak uložen nedaleko základního kamene kláštera v Lysé nad Labem v severovýchodním rohu budovy.

Různá vyobrazeni Řádu jsou jen napodobeniny a rekonstrukce z pozdější doby. Víme, že po druhé světové válce byl Řád obnoven v Rakousku a jeho rekonstrukce jsou známé i z Německa. Spolehlivé vyobrazení Řádu můžeme hledat jen na Sporckových portrétech. Nikdo, kromě Sporcka, se nedal s Řádem vypodobnit.

Právo přijímat do Řádu měl jeho velmistr, a to na návrh jiného člena Řádu nebo na přímou žádost, což byla praxe nejběžnější. Byly i jiné případy; Sporck 3. listopadu 1723 poprosil císaře a českého krále Karla VI. při honu v Hlavenci, aby Řád přijal a po jeho souhlasu mu jej připjal na řetěz Řádu Zlatého rouna. Nemohlo být gesta vemlouvavějšího, jímž hrabě naznačil své přání získat nejvyšší rakouský řád. Nebylo mu vyhověno.

Když byl hrabě po konfiskaci kacířských knih stíhán a hledal ochránce, dekoroval v listopadu 1729 Řádem sv. Huberta mladého vévodu Františka Lotrinského, pozdějšího manžela Marie Terezie, přímo v divadle, které spolu navštívili.

Členové Řádu museli při lovu nosit řádový odznak, jinak byli potrestáni pokutou. Kdo odznak ztratil, platil dvojnásobnou pokutu, ale od velmistra dostal odznak nový. Dát si jej zhotovit na vlastní náklady bylo zakázáno. Výlučnost Řádu měl zdůrazňovat počet jeho členů; těch mělo být kromě velmistra zprvu dvanáct (stejně jako apoštolů), později rozšířil Sporck jejich počet na dvojnásobek, ale podle dochovaných pramenů jich bylo nejméně kolem 60. Jména všech neznáme. Preiss uvádí, že Řád dostávali suveréni, vysoká šlechta domácí i cizí a preláti.

Do Řádu byli členové přijímáni v den svátku Sv. Huberta, 3. listopadu. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili členové Řádu, zvaní rytíři, kteří se rozestoupili do kruhu, v jehož středu stál velmistr a naproti němu žadatel o členství. Z řádové knihy přečetl velmistrův tajemník tři hlavní rytířské povinnosti, totiž 1. po celý rok uctívat sv. Huberta jako svého patrona, 2. mít zálibu v parforsním honu a 3. podporovat Řád a dodržovat jeho pravidla. Poté promluvil velmistr, při jehož projevu všichni rytíři smekli a pokrývku hlavy si dali pod rameno, zatímco velmistr si ji ponechal na hlavě. Tajemník mu na podnose předložil řádový odznak, který velmistr zavěsil novému rytíři na krk. Přijímaný políbil velmistrovi ruku a s ostatními rytíři se za zvuků fanfár objal. Pak rytíř zaplatil symbolický jeden dukát do řádové pokladny a dostal výtisk malých řádových pravidel, která byla zveršována, obsahovala šest bodů a byla k nim připojena modlitba ke sv. Hubertu, patronu myslivosti. Malá pravidla byla ozdobena rytinou sv. Huberta od G. P. Rugendase.

Velká řádová pravidla, která měla 30 bodů, byla sepsána v řádové knize, která se, bohužel, nedochovala. Po Sporckově smrti byla v majetku Černínů a r. 1805, při vpádu Francouzů do Vídně, byla zničena. Přijatí rytíři se museli do řádové knihy podepsat. V nepřítomnosti uchazeče o členství v Řádu mu byl dekret o přijetí zaslán a jeho povinností bylo zaslat svůj podpis do řádové knihy.

Velká řádová pravidla obsahovala kromě povinností, uvedených v malých pravidlech, také předpisy pro výkon lovu, lovecké signály, doby hájení zvěře, myslivecké zvyklosti a tresty za provinění proti nim. Musíme litovat, že se tento cenný pramen nepodařilo zachránit.

Hlavní slavnost Řádu byla vždy na světcův svátek. Nejprve byla sloužena mše, doprovázená troubením na lesní rohy a střílením salutů (salv). Psi, kteří byli mši přítomni, byli potom rozdělení do tří smeček a dostali na prostřených ubrusech svěcený chléb. Ubrusy měly zamezit pošlapání drobečků. Rytíři, kteří neměli předepsán řádový kroj, se oblékli stejně jako jejich dámy, do červených, zlatem lemovaných šatů a po snídani, která následovala po mši, se zúčastnili parforsního honu. Ten den museli pořádat parforsní hon i ti členové Řádu, kteří se řádové slavnosti v Lysé nad Labem nemohli zúčastnit. Následující den - 4. listopadu - byla sloužena mše za všechny zemřelé členy.

V případě úmrtí velmistra Řádu se do tří měsíců měli jeho členové sejít a zvolit většinou hlasů nového velmistra. Nepřítomní členové měli svůj názor vyjádřit písemně. Zvolen směl být jen ten, kdo aktivně provozoval parforsní hony. Při volbě nepřítomní členové měli povinnost nově zvolenému velmistru písemně blahopřát.

Za sídlo Řádu bylo trvale určeno panství Lysá nad Labem. Když toto panství Sporck v r. 1722 prodal hraběti Františku Josefu Černínovi, označil ho za budoucího velmistra. Hrabě Černín však v roce 1733 zemřel a Sporck, dříve než zakoupil opět panství Lysá, dočasně řídil Řád z Kuksu.

Parforsní hony se nejdéle udržely na Černínském panství Jindřichův Hradec, a to až do roku 1822, kdy u nás zanikly.

Přesto, že se řádová kniha ztratila, podařilo se ze Sporckovy bohaté korespondence rekonstruovat seznam členů Řádu. Mezi nimi se uvádějí:

- císař Karel VI. a jeho žena Alžběta Kristýna,

- král August I. (II.) saský (polský),

- král August II. (III.) saský (polský) a jeho žena Marie Josefa,

- vévoda Moric Adolf Karel, princ saský a biskup královéhradecký,

- další dva sasští princové,

- arcivévodkyně Marie Alžběta, vladařka v Nizozemí,

- František Štěpán lotrinský, pozdější císař František I. a jeho tři sourozenci Karel Alexander, Alžběta Terezie, Anna Charlotta,

- Anna Marie Františka vévodkyně toskánská,

- Karel Albrecht vévoda bavorský (pozdější císař Karel VII.),

- jeho žena Marie Amálie,

- princ Evžen savojský,

- princ Emanuel savojský a jeho žena Marie Terezie,

- Ludvík Rudolf vévoda z Braunschweig-Blankenburg,

- Antonín Ulrich vévoda ze Sachsen-Meiningen,

- Kristián Ulrich vévoda z Würtemberg-Oels a jeho žena Karla Filipa,

- Karel vévoda z Würtemberg-Bernstadt a jeho žena Viléma Louisa,

- kníže Graon se ženou,

- falckrabě František Ludvík, arcibiskup v Trevíru,

- Jakub Maxmilián hrabě Thun-Hohenstein, biskup v Gurku,

- Adam František Karel kníže Schwarzenberg ajeho žena Eleonora Amálie,

- Jan Adam kníže Liechtenstein,

- Emanuel infant portugalský,

- Anna Viktorie kněžna Piccolomini,

- princ z Modeny,

- Theobald Václav hrabě Buttler,

- František Josef hrabě Černín a jeho žena Isabela,

- František Karel hrabě Clary se ženou,

- František Karel hrabě Kolovrat a jeho žena Marie Jana,

- František Ferdinand hrabě Kinský a jeho žena Marie Terezie,

- Jan Antonín Gothard hrabě Schlaffgotsch,

- nejvyšší zemský hofmistr Leopold hrabě Sternberg,

- František Karel Rudolf hrabě Swéerts-Sporck,

- nejvyšší zemský maršál Jan Josef hrabě Waldstein a jeho žena Eleonora,

- kněžna z Beaumontu,

- Anna Marie hraběnka Uhlenfeldová,

- hrabě Hatzfeld,

- hrabě Sulkowski,

- princ Jeroným Radziwill.

Poslední, koho Sporck dekoroval řádovým odznakem, byl nejmenovaný misijní kazatel, který Řád dostal ne jako ctitel parforsních honů, ale jak Sporck uvedl, jako „lovec duší“. Není však jisté, zda je tím počet členů Řádu vyčerpán. Existuje zpráva, podle níž 18. září 1723 rozdělil Sporck čtrnácti příslušníkům šlechty „hubertské růžky.“ Ze zprávy není patrné, zda tím je míněn řádový odznak. Nakonec poznamenejme, že není znám ani jeden případ vyloučení z Řádu.

Zakladatelovým úmrtím dne 30. března 1738 Řád sv. Huberta, stejně jako jiné šlechtické lovecké řády, zanikl. Sporckův zeť a adoptivní syn František Karel Rudolf hrabě Swéerts-Sporck, ačkoli byl členem Řádu, neměl pro něj pochopení. Byl to přímý racionalista a ekonom, vynikající národohospodář. V té době se začal měnit názor na les, do té doby považovaný jen za životní prostředí zvěře a myslivci se měnili v lesníky. Tyto názory vyvrcholily vydáním lesních řádů v r. 1754 a 1756. Po Sporckově smrti dal hrabě Swéerts-Sporck zrušit obory, velkou zvěř vystřílel, lovecké koně prodal a parforsní psy dal utratit. Některé stavby dal přeměnit v hospodářské budovy a o jiné nedbal, takže zchátraly a zanikly. Zakladatel Řádu zemřel v Lysé nad Labem, ale podle přáni byl v květnu 1738 převezen do rodinné hrobky v Kuksu, která od jeho smrti sloužila Swéerts-Sporckům, neboť smrtí F. A. hraběte Sporcka jeho linie po meči vymřela. Udržela se pouze linie jeho bratra Ferdinanda Leopolda, a to do roku 1908, kdy smrtí Eduarda hraběte Sporcka u nás tento rod po meči vymřel. Podle Preissova tvrzení se Sporck založením Řádu chtěl vřadit mezi suverény, kteří jediní fundovali řádové instituce. Buben sdílí Preissovo stanovisko a pokládá Řád sv. Huberta za „jakési lovecké bratrstvo.“ Už padla zmínka, že po druhé světové válce byl Řád sv. Huberta obnoven v Rakousku a možná i v Německu. V roce 1969 navštívil kancléř rakouského Řádu sv. Huberta, Helmut hrabě Sporck, Kuks, aby se poklonil památce zakladatele Řádu. Jak je z předchozích údajů patrné, nemohl být jeho přímým potomkem.

Také u nás se připravovala obnova Řádu. Dne 16. ledna 1938 projednalo ústřední předsednictvo Československé myslivecké jednoty, z podnětu generálního ředitele Státních lesů a statků Ing. Dr. Karla Šimana, v důvěrné schůzi návrh na obnovu řádových insignií. Zároveň přijalo návrh na uspořádáni vzpomínkových oslav k 200. výročí Sporckovy smrti, které připadlo na tento rok. Dne 1. dubna 1938 projevil ústřední výbor Československé myslivecké jednoty souhlas se zřízením insignií a rok 1938 prohlásil za „Sporckův rok“. K celostátní výstavě myslivosti vydal pamětní medaili, která na lícní straně má znázorněno Obráceni sv. Huberta, známé z řádového odznaku a na straně rubové ražbu Sporckovu loveckého žetonu z r. 1723 s nápisem CHARMANT SOUVENIR s letopočtem. Ražba těchto loveckých žetonů, souvisejících s udělením Řádu sv. Huberta císaři Karlu VI., překračuje rámec tohoto příspěvku. V pohnutém roce 1938 k obnovení insignií Řádu sv. Huberta nedošlo.

Řád byl obnoven teprve po listopadu 1989.

Ing. Ctirad RAKUŠAN

 

Prameny

1. Benedikt, H.: Franz Anton Graf von Sporck, Vídeň 1923.

2. Chaura, K.: Hraběte Sporcka řád “sv. Huberta“ a “Orla s křížem“. In: Numismatické zprávy, Praha 1942.

3. Měřička, V.: Die Barockorden des Grafen Franz Anton Sporck. In: Ordenskunde, 1960.

4. Preiss, P.: Boje s dvouhlavou saní, Praha 1981.

5. Procházka, R. Frhr., v.: Oesterreichisches Ordenshandbuch, Mnichov 1974.

6. Rakušan, C.: Historické výročí. In: Myslivecký zpravodaj Středočeského kraje, 1962.

7. Rakušan, C.: Příspěvek k dějinám loveckých řádů. In: Myslivecký kalendář, 1981.

8. Rakušan, C.: Svatohubertské řády a dekorace. In: Folia venatoria 15 (1985).

9. Schwarzenberg, K.: Znaky řádů a ústavů šlechtických v zemích koruny České. In: Erbovní knížka na rok 1940, Praha 1940.

10. Teplý, F.: Dějiny města Jindřichova Hradce, díl I/4, Jindřichův Hradec, 1936. Seznam diapozitivů k článku Rakušan: Sporckův Řád sv. Huberta a jeho členové:

Řád svatého Huberta se sídlem na Kuksu

Sídlo

Řád svatého Huberta 
se sídlem na Kuksu
544 43 Kuks
okres Trutnov
Česká republika

Kontakty

E-mail: webmaster@radsvatehohuberta.cz

Newsletter

© 2020 Řád sv.Huberta. Všechna práva vyhrazena.

Please publish modules in offcanvas position.