Count Franz Anton von Sporck

František Antonín hrabě Špork

Odkaz Františka Antonína hraběte Sporcka naší myslivosti

V příštím roce si naši myslivci připomenou, že to je už 310 let, kdy 3. listopadu 1695 založil František Antonín hrabě Sporck lovecký řád sv. Huberta.

Je proto na místě zhodnotit dnes význam a činnost jeho zakladatele a zachytit, do jaké míry ovlivnil ve své době myslivost a co z toho je pro nás dodnes podnětné.

O Františku Antonínovi hr.Sporckovi a jeho rodu bylo toho řečeno v několika seminářích Řádu mnoho, a proto si z jeho života připomeneme pouze hlavní body. Po důkladných humanistických studiích krátce po smrti svého otce podnikl mladý Sporck, jak bylo tehdy zvykem u mladých a bohatých šlechticů, kavalírskou cestu po zemích vyspělé kultury. Ta ho zavedla do Itálie, Francie, Španělska, Anglie, Holandska a Německa. Další rok navštívil Versailles znovu. Návštěvy Francie ho podstatně ovlivnily na celý život. Seznámily ho s dvorským životem Ludvíka XIV., jehož součástí byly honosné parforsní hony s hudebním doprovodem na lesní roh, poznal také řád sv. Huberta, založený r. 1416, jehož byl Ludvík XIV. velmistrem a podnětné pro něho bylo také setkání s uměním, ať už výtvarným nebo divadelním. Důležité bylo i poznání jansenistického učení, jež ovlivnilo jeho postoj k církvi. Z Itálie si přivezl zálibu v čihařství, tedy lovu drobných ptáků do sítí a na lep.

Nás zajímá Sporckova činnost jako myslivce. Své názory Sporck nikde neshrnul, takže po jeho odkazu musíme pátrat v jeho činnosti, jak ji zaznamenával jeho hofmistr a dvorní skladatel Tobiáš Seemann, pravděpodobně Zeman. (Překlad Seemannových záznamů, zachycených německy, uveřejňoval počátkem minulého století prof. Tomáš Halík ve výročních zprávách gymnázia ve Dvoře Králové.)

Jakmile se mladý a vzdělaný šlechtic po otcově smrti ujal svých statků, začal je upravovat a řídit podle svých představ. Protože v mládí byl dosti nemocný, nevěnoval se vojenské dráze, jak bylo u šlechticů té doby zvykem, ale soustředil svůj zájem na lov a zvěř a později na umění a vydavatelskou činnost. Největší panství, jež Sporck po svém otci zdědil, bylo panství Lysá nad Labem. To bylo původně součástí rozsáhlé královské honitby, kterou tvořila kromě Lysé také panství Brandýs, Přerov a Benátky, obdobně jako západně od hlavního města panství Křivoklát. Panství Lysou získal jeho otec Jan Sporck v r. 1647 jako odměnu za své válečné úspěchy od císaře Ferdinanda III. Ten se výborné honitby nerad zbavoval a vyhradil si v ní právo lovu jelení a černé zvěře. To bylo spolu s nepříliš zřetelnými hranicemi s panstvím brandýským příčinou pozdějších sporů. K tomu přispěla i Sporckovu lovecká náruživost a občasné pytláctví.

Pokud jde o způsob lovu, je Sporckovi připisováno zavedení parforsního honu v Čechách. Ve střední Evropě byl parforsní hon novinkou, i když ve Francii byl znám již od 11. století. Dá se předpokládat, že kdyby nebylo třicetileté války, dostal by se k nám dříve než koncem 17. století. Po třicetileté válce se u nás počet obyvatel snížil téměř na polovinu a neobdělávaná pole začala zarůstat lesem. Teprve koncem 17. století, kdy se pole začala opět obdělávat, nezřídka za pomoci přistěhovalců, vzniklo u nás vhodné prostředí pro parforsní hon. Do té doby se dávala při význačných příležitostech přednost honu uzavřenému. Ten však vyžadoval několik týdnů lovecké roboty početných nevolníků, než byla zvěř z rozsáhlého území natlačena do komor, kde se o ni do doby honu muselo pečovat.

Sporck, vychovaný otcem k účelnému hospodaření s lidmi, snadno postřehl přednosti parforsního honu, který byl sice také nákladný jako hon uzavřený, ale neodváděl tolik nevolníků od prospěšné roboty na panském. To byl jistě jeden z hlavních důvodů, proč si parforsní hon oblíbil. Dalším důvodem bylo hospodaření se zvěřinou: při parforsním honu, kdy se lovil pouze jeden kus samčího pohlaví velké zvěře, nedocházelo k tak velkým ztrátám jako při honu uzavřeném, i když dlouhotrvajícím štvaním se jakost zvěřiny také znehodnotila. Při uzavřeném honu, kde se ulovilo velké množství zvěře najednou, nebylo možné ji pečlivě ošetřit. – Nadarmo se Sporck nepokládá za jednoho z prvních osvícenců.

Tady je na místě malá odbočka: někdy se zpochybňuje, že to byl Sporck, kdo u nás zavedl parforsní hon, a tato zásluha se přičítá Schwarzenbergům. Tvrzení se odvolává na to, že už o několik let dříve objednali Schwarzenbergové smečku psů z Anglie, jak o tom svědčí písemné prameny. Ty však neuvádějí, že psi byli požíváni k parforsnímu honu, i když víme, že se na schwarzenberských panstvích štvanice pořádaly. Zároveň se zavedením parforsních honů začal u nás Sporck s troubením loveckých signálů a používáním loveckého tesáku k rituálnímu usmrcení jelena. Lovecký tesák byla původní česká lovecká zbraň, známá u nás od 16. století, která se od nás rozšířila do okolních zemí. Český anebo chcete-li středoevropský tesák měl vždy záštitný oblouk, jak se to donedávna udrželo v Německu. Francouzský tesák, používaný při parforsním honu, nemá záštitný oblouk, ale prostou přímou nebo mírně prohnutou záštitnou příčku, takže vzhledem připomíná kříž o dlouhém středním břevnu. Tento tvar tesáku byl u nás do r. 1948 často součástí lesnické uniformy a stal se odznakem vyučeného myslivce.

Lovecké signály, troubené původně na roh, pocházejí z Francie, kde se prokazatelně používaly od 15. století. Za Ludvíka XIV. se už troubily na kovové trubky a součástí parforsního honu se stala hudební produkce. Tento zvyk, s nímž se Sporck seznámil ve Francii, ho natolik nadchl, že vyslal do Francie své dva myslivce, aby se naučili ovládat žesťové nástroje. Také již zmíněný jeho hofmistr Seemann se troubení naučil a později působil jako Sporckův dvorní skladatel a kapelník. Z Francie si Sporck přivezl fanfáru zvanou Árie sv. Huberta. To byla první lovecká skladba, která se u nás hrála. Seemann pak komponoval Árii Bon repos a další drobné skladby. Tradici lovecké hudby u nás později rozvinuli další skladatelé, a nebylo jich málo. Za mnohé uveďme Antona, Bendu, oba Koželuhy, Kramáře – Krommera, Maška, Měchuru, Rejchu a Sticha – Punto. Za zmínku stojí také dnešní zájem o loveckou hudbu, projevovaný amatérskými soubory nejen u nás.

Součástí parforsního honu se stala pocta ulovené zvěři, známá jako halali. To dnes přežívá jako vytrubování úlovku jednotlivých druhů zvěře. Po úspěšném parforsním honu, kdy na výřadu ležel uštvaný kus velké zvěře, si všichni účastníci honu ozdobili klobouky úlomky. Také tento zvyk k nám zavedl Sporck. V pozdějších dobách, a to platí dodnes, náležel lovecký úlomek pouze tomu, kdo zvěř mysliveckým způsobem ulovil. K pořádání parforsního honu byli zapotřebí vhodní lovečtí psi, a to jednak vodiči, jejichž úkolem bylo hledat a nalézt kus zvěře, určený k honu, jednak štváči (chiens courrants), kteří vyhlédnutý kus vytrvale pronásledovali, ale museli se pohybovat pomaleji než štvaná zvěř. Protože psi, potřební k novému způsobu lovu, k parforsnímu honu, v našem prostředí chyběli, zasloužil se Sporck o dovezení vhodných plemen a o jejich chov, který se u nás udržel až do poloviny minulého století.

K parforsnímu honu byl zapotřebí dostatek velké zvěře. Protože si její lov na mnoha panstvích pro sebe vyhradil císař – jak jsme se už zmínili – na panství Lysá to byl jelen a černá - musel Sporck hledat jiný druh velké zvěře, na který se císařův zákaz lovu nevztahoval. Jeho volba padla na zvěř daňčí, která se snadno chová v oborách. Některé prameny uvádějí, že v litolské oboře (nedaleko Lysé) choval Sporck několik set daňků. A to nebyla obora jediná, další měl v blízkosti Kuksu. Aby měl parforsní hon nerušený průběh, bylo nutné nepřehledné a obtížně prostupné lesní porosty upravit pravoúhlými průseky, zvanými hospodárnice a tenatnice. Ty sloužily jednak pikérům, t.j. jízdním myslivcům ve sledování štvané zvěře, jednak účastníkům honu k jejímu snadnějšímu pronásledování. Dodnes obdobné průseky slouží lesnímu hospodářství jako lesní hospodářská síť.

Kromě parforsního honu se Sporckově pozornosti těšila čižba, s jejímiž novými způsoby se seznámil během své kavalírské cesty v Itálii. I když byla u nás čižba dávno známa, lovilo se ptactvo převážně na lestvice (vějičky), tedy proutky, pomazané lepem. Z Itálie si dovezl znalost a umění lovit drobné ptactvo do lehkých sítí a různých druhů skřipců, u nás do té doby neznámých. Za ptačího tahu dosahoval zvlášť dobrých výsledků a ulovení drobní ptáci se v té době stávali vítanými a vzácnými dárky. Sporck však všechny ulovené ptáky neurčil ke spotřebě, ale některé z nich, opatřené kroužkem na noze nebo na krku, na němž bylo uvedeno jeho jméno a rok ulovení, vracel do přírody. Občas dostal zprávu o ulovení značkovaného ptáka. Byl tedy předchůdcem kroužkování ptáků, v němž pokračujeme v daleko širším měřítku a na vědeckém základě.
V ohrazených bažantnicích choval Sporck už tehdy slavného českého bažanta, který nás dík vhodným chovatelským metodám proslavil ve světě. Jeho zájem o nové poznatky v myslivosti byl neutuchající. Již jako starý muž se seznámil s odchytem kachen do kačeníků za pomoci volavých ptáků. Tomuto způsobu lovu, který pochází z Holandska, dal vyučit jednoho ze svých myslivců, a pak jej zavedl na českých rybnících. Tento způsob lovu se u nás uplatňoval až do 1. světové války. Nemenší zájem věnoval Sporck novinkám v konstrukci loveckých palných zbraní. Zaměstnával na Kuksu vlastního puškaře, jehož výrobky sloužily jako dárky těm, o jejichž přízeň se ucházel. Před čtyřmi lety hovořil o těchto zbraních na semináři dr. Vladimír Dolínek.

Své myslivecké poznatky, zkušenosti a zásady si Sporck nenechával jen pro sebe, ale seznamoval s nimi i ostatní šlechtické lovce. Jeho panství se stalo školou myslivosti vysoké úrovně. Do výchovy mu byli svěřováni myslivci z jiných panství, aby se vyučili pokrokové myslivosti. Stávalo se, že Sporckem vyučení nevolní myslivci byli věnováni jako dar jiným šlechticům. To uvádíme jako doklad vysoké úrovně jejich znalostí. Aby mohl Sporck, co nejúčinněji prosazovat své myslivecké zásady, využil k tomu autority církve jako nejvýznamnější zastánkyně etiky: zavedl k nám ve Francii už dávno rozšířený kult sv. Huberta, patrona myslivců, kterému už v r. 1690 dal vystavět ve Starém Plese (východně od Jaroměře) kapli, první tohoto druhu u nás, která se dochovala dodnes. Vše, co se týkalo myslivosti, podnikal pod záštitou tohoto světce. Zřejmě již v té době v něm zrála myšlenka založit společnost lovců, z níž pak vznikl Řád sv. Huberta. Ten byl podle pozdějšího Sporckova sdělení založen již v r. 1695, ale do povědomí evropských lovců se dostal více než o čtvrt století později, když byl do Řádu přijat císař Karel VI. Sporck pochopil, že chce-li úspěšně šířit své myslivecké zásady, musí kolem sebe seskupit stejně smýšlející osoby, řídící se stejnými zásadami a rituály a stejnými etickými hodnotami. To se mu postupem let dokonale podařilo, a jak svědčil zájem o členství v Řádu sv. Huberta, vzbudil v ostatních šlechtických lovcích – připomeňme, že nikdo jiný kromě vyučených myslivců se nesměl zabývat lovem - touhu být do Řádu přijat. Zřejmě šlo o jeden z prvních případů sdružování lovců u nás a Sporck se jeví tak jako průkopník loveckých, resp. mysliveckých spolků. Tato skutečnost zůstala až do dnešních dnů celkem bez povšimnutí. Při přijetí do Řádu dostal každý nový člen kromě řádového odznaku, stejného, jaký nosí i současní členové Řádu sv. Huberta se sídlem v Kuksu, také rytinu, na níž bylo vyobrazeno Obrácení sv. Huberta, jehož autorem byl rytec G. P. Rugendas. Pod rytinou byla vytištěna tzv. malá pravidla o šesti bodech, která se týkala nošení řádového odznaku, povinnosti účastnit se 3. listopadu každoročně parforsního honu a uctění památky zemřelých členů Řádu a konečně podporovat chudé myslivce. Pod malými pravidly byla otištěna modlitba ke sv. Hubertu, patronu myslivců. (Reprint Rugendasovy rytiny byl připraven k 10. svatohubertským slavnostem v r. 2002, které vzhledem ke katastrofálním povodním byly odvolány.)

Kromě malých pravidel existovala i pravidla velká, mající 30 bodů, sepsaná v knize, obsahující také znaky a podpisy členů Řádu. Ta měla obsahovat pravidla pro lov, lovecké signály a myslivecké zásady. Kniha, která byla uložena u hr. Černína v Jindřichově Hradci, pravděpodobně nenávratně zmizela při válečných událostech v r. 1805. Sporck si uvědomoval, že lov – a později myslivost – je ze všech činností člověka nejstarší, která podstatně ovlivnila jeho život a formovala jeho představy etické. Vždyť zvěří se člověk musel zabývat už od svého vzniku a už tehdy musel pozorovat některé vztahy mezi zvěří a prostředím, jež byly nezbytné pro přežití.

Sporck byl osobnost velmi složitá, s mnoha zájmy. Kromě lovecké hudby, o níž jsme se už zmínili, jsou dokladem jeho uměleckého cítění také výtvarná díla, k nimž dal podnět. Nejsou to jen rytiny, ale i dva v té době ojedinělé památníky zvěři: dnes už jen torzo pomníku bílému jelenu, kterého ulovil u Sojovic, který pochází z let 1722 až 1723, a pomník daňku u Kocbeře z r. 1726. K těmto dvěma „mysliveckým“ námětům můžeme připojit také monumentální skulpturu z Betléma u Kuksu s námětem sv. Huberta a pomník císaři Karlu VI. u Hlavence. A to pomíjíme další sochařská díla a stavby s církevní tematikou a činnost vydavatelskou. Potvrzuje se tak poznatek Francise Bacona (1561 – 1626), který řekl: „umění, to je člověk spjatý s přírodou“. Příroda dodává surové podněty k obrazu, soše, literárnímu dílu a člověk je podle své představy upravuje. Také výtvarnému umění dal Sporck určitý podnět a zhruba od jeho doby se začaly rozvíjet náměty, související se zvěří, jejichž souvislou řadu tvůrců můžeme sledovat až do dnešních dnů. Jistě není náhodou, že někteří z nich začínali jako myslivci, a pak se trvale věnovali umění.

To všechno je nezbytné si uvědomit, chceme-li pochopit význam Sporckova odkazu, který našel ohlas a následovníky i mimo hranice Čech. Chceme-li stručně shrnout Sporckův odkaz do několika hesel, pak jde o trvalou péči o přírodu a v ní zejména o zvěř, kterou musíme udržet a zachovat dalším generacím, dále o stálé hledání nových poznatků, otevřenost přijímat a zavádět novoty, snaha co nejpodrobněji poznat zákony přírody a účelně jich využívat a při tom se přírodě neodcizovat. Myslivost vychází z určitého světového názoru a je to obor interdisciplinární, neboť vyžaduje obsáhlé znalosti z mnoha vědních odvětví (biologie, etologie, ekologie, ale i práva atd.), zabývá se přírodou, sleduje její proměny, způsobené rychle postupujícím civilizačním procesem, který většinou negativně ovlivňuje nebo přímo ničí životní prostředí na Zemi. Při tom pátrá po objektivní realitě, a proto musí přísně hodnotit klady i zápory myslivosti, ale nesmí generalizovat, to znamená dělat závěry z několika málo případů. Zároveň nutí myslivce využívat vlastní analytické schopnosti. Myslivost je zároveň uměním, při němž se musí uplatňovat nejen rozum, ale i představivost. Každý myslivec se snaží současný stav přetvářet, stanoví si své cíle, do této činnosti vkládá své myšlenky, přání a plány. Zároveň musí být psychologem, aby dokázal své záměry úspěšně prosazovat, musí se umět rychle rozhodovat, při čemž je nezbytná jeho vlastní praktická zkušenost. To vše vyžaduje trvalé vzdělávání.

Z etického hlediska nám jde o zachování zvěře v co největším druhovém složení, vzácných druhů aspoň na chráněných územích, o záchranu ohrožených druhů a na druhé straně také o omezování početnosti těch druhů, které by významně ohrožovaly biologickou rovnováhu v přírodě. A k tomu je třeba dobře znát ekologické vztahy. To vše obsahuje slovo „myslivec“, i když to v něm dnes vždy necítíme. Hlásíme se ke sporckovské tradici myslivosti, která je odkazem předků a zároveň věnem potomkům. Tento odkaz naší bohaté myslivosti zůstává trvalou kulturní hodnotou a programem budoucnosti.

Ing. Ctirad Rakušan, 2005

Řád svatého Huberta se sídlem na Kuksu

Sídlo

Řád svatého Huberta 
se sídlem na Kuksu
544 43 Kuks
okres Trutnov
Česká republika

Kontakty

E-mail: webmaster@radsvatehohuberta.cz

Newsletter

© 2020 Řád sv.Huberta. Všechna práva vyhrazena.

Please publish modules in offcanvas position.