Count Franz Anton von Sporck

František Antonín hrabě Špork

Jansenismus a teologické problémy Františka Antonína hraběte Sporcka

Odkazem barokní doby není pouze velkolepá výstavba, kterou lze srovnávat s dobou Karla IV., ale i plno náboženských a politických protikladů, jejichž výklad není dosud uzavřen. Pro nás je zajímavé, že s podobnými konflikty se stále setkáváme, i když jde o střety v jiných souřadnicích.

Kořeny náboženských zápasů baroka sahají v předvečer svátku Všech svatých r. 1547, když augustiniánský mnich Martin Luther (1483-1547) (1) přibil na dveře wűrtemberského chrámu svých 95 thézí, jimiž popíral církevní tradice farností, klášterů, diecézí a koncilů, ale i papežskou moc na zemi, dle které by Svatý otec nemohl být následovníkem Krista, ale Antikristem. Za jediný pramen víry prohlásil Písmo svaté, které však podrobil náležité selekci. Bylo to v té době něco neslýchaného, sáhnout papeži na korunu a mnichům na břicho. Normálně by skončil jako Hus na hranici, ale v té době byla už situace jiná. Reformními dogmaty získal přes polovinu německého národa, spálil papežskou exkomunikační bullu a obrátil svou pozornost do Čech. Reformační nauky Lutherovy přijala (ne vždy z náboženských důvodů) šlechta, kterou především lákaly hmotné výhody připojením bohatého záduší k svému pozemkovému majetku, ale i možnost disponovat s duchovenstvem bez souhlasu konsistoře. Je proto samozřejmé, že pod jejím vlivem se připojila k luterství tehdejší inteligence (městští a panští písaři) a venkovský lid, který podléhal politickému vlivu panující šlechty. Kostnický sněm zbloudil, když odsoudil Husovo učení, hlásal Luther a vybízel Čechy, aby si sami zvolili své duchovní představitele a nedoprošovali se svěcení knězů, kteří Husa upálili.

Proniknutím luterismu do zemí Koruny české našla tato reformace živnou půdu zejména v pohraničním německém území a později pohltila i husitské kališnictví a utrakvismus (2). "Přísná kázeň husitských kněží, která způsobila očistu katolickému kněžstvu, poklesla vlivem luterismu“, píše Zikmund Winter ve dvoudílném spise Život církevní v Čechách, když se začali přizpůsobovat svému okolí. Porušovali celibát, rádi si zahráli kuželky, kostky a karty. Vyšší církevní hodnostáři shledávali rozkoš v nesmírném pití a jídle k víře nepodobnou. Husité vyháněli křižácká vojska z Čech, kdežto luteráni zpřístupňovali bohaté české země přistěhovalcům a s nimi přicházeli (ač ne záměrně) luteránští němečtí kazatelé, aby v cizí řeči kázali lidu novou víru. Přesto venkov zůstal v jádře nekatolický a město pod tlakem panující vrchnosti nebylo spolehlivě katolické. Odpor proti obnově katolictví zdůvodňuje historik Antonín Rezek generací, která vyrostla bez školního vzdělání, bez náboženství a bez spořádané státní správy. Tato generace poznala pouze loupeže a vydírání. Mravní úpadek se dotkl nejen široké vrstvy obyvatelstva v hrubé mluvě, ale též vyšších vrstev - šlechty, měšťanstva, ba i duchovenstva. Nejvyšší zemští a říšští úředníci pamatovali jen na sebe, sledovali své osobní zájmy a výhody a využívali své postavení v úřadech za nejvhodnější prostředek k vlastnímu obohacení. V české Postyle píše Matěj Strey, že rodiče učí své děti různým "nešlechetnostem" o svatbě a manželském životě, podporují děti nosit šperky, nabádají je k nepřístupným tancům, ale i ke krádežím.

Rozpory vznikaly i mezi institucí státní a církevní - mezi trůnem a oltářem. Panovník si osvojoval právo řídit vnější církevní věci, ale zasahoval i do vnitřního života církve. Obrazem četných střetů byl zákaz katolíkům bydlet v jednom domě se židy, který vydal arcibiskup Jan Bedřich hrabě Valdštejn (l675-1694). Místodržitel zákaz zrušil a arcibiskup ho chtěl za to exkomunikovat.

Luterismus se šířil v českých zemích úspěšně dál i mezi husity, jejichž podstatnou známkou bylo přijímání pod obojí, hlásané rovněž luterány. Martin Luther mohl být spokojen s rozšiřováním své nauky a věnoval se osobním zájmům; odložil mnišskou kutnu a roku 1525 se oženil s bývalou jeptiškou Kateřinou de Bore. Zemřel roku l547, tedy v době vrcholu luterismu v Čechách. V samém luteránství docházelo k rozkolu a když se situace katolické církve v českých zemích zdála beznadějná, sbírali katolíci své síly na Tridentském koncilu (3). Vznikaly nové řády v čele se španělským Tovaryšstvem Ježíšovým – jezuity (4). Tento řád získával u nás zlepšení náboženského života zásahy do soukromého i veřejného života a aby získal co nejširší vrstvy obyvatelstva k návratu do luna katolické církve, obnovil svatováclavský kult. Oživil svatoprokopskou legendu, blahoslavení Jana Nepomuckého a překladem Písma svatého (se současným zákazem husitských a evangelických knih), rozšiřováním modlitebních knížek, ale také pořádáním poutí, divadelních a operních představení s námětem světců aj. Z té doby jsou dodnes zachovány nástropní malby v pražském Klementinu. V odlehlých krajích se protestantismus dále zachovával mezi venkovským obyvatelstvem, ale mezitím katolicismus otevřel novou, skvělou kulturu barokní.

***

V kutnohorské jezuitské koleji byl vychován František Antonín Sporck (1662-1738) a po dosažení 13 let pokračoval ve studiích na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze, která byla od roku l622 rovněž v rukou jezuitů. Po absolvování práv a po smrti svého otce Jana Sporcka (1595-1679) jako sedmnáctiletý nastoupil za doprovodu vzdělaného hofmistra Tripela před převzetím dědičných statků cestu do západní a jižní Evropy. Tuto, pro tehdejší šlechtu obvyklou, kavalírskou cestu ukončil v Paříži. Z této cesty se Sporckovi rozšířily teologické zájmy, vštěpované mu za studií jezuity jak v Kutné Hoře, tak na pražské universitě. Seznámil se s jinými náboženskými dogmaty a kritickou četbou se posunulo jeho myšlení do jiných oblastí náboženské věrouky, k návratu původním křesťanům, hlásaným jansenisty. Nový náboženský směr jansenismus, je nazývám podle jeho zakladatele slovanského profesora teologie a pozdějšího biskupa v Yperu, Kornelia Jansena (1585-1638). Ten své názory rozvinul v díle Augustinus, protože podle jeho mínění obsahovala nauka tohoto velkého církevní učitele dogma o dědičném hříchu a milosti. Tímto hříchem ztratil člověk možnost svobodné volby mezi dobrem a zlem a milost působí na člověka takovou silou, že se musí dostat do nebe. Bůh nechce spasit všechny lidi, neboť ani Kristus za všechny lidi nezemřel a proto se této milosti dostane pouze malému počtu vyvolených. Pokračovatelem Jansena byl učený Jean du Verguer, obyčejně zvaný Saint-Cyran, který chtěl církev přiblížit době starokřesťanské obnovením přísné discipliny častého přijímání svátosti oltářní. Jansenisté brojili proti bohaté výzdobě kostelů, kterou jezuité oslňovali věřící, proti divadelnímu lesku bohoslužeb a bohoslužebních předmětů a tím získávali přízeň všech, kteří s jezuity nesympatizovali. Jansenovskému hnutí přáli i někteří vysocí římští hodnostáři. Proto papež zasáhl proti tomuto hnutí tak intenzivně a účinně, že opustili své ohnisko ve Francii a přestěhovali se do kalvínského Nizozemí a odtud vnikli počátkem 18.století i do Čech, kde byl obviněn z jansenismu římský poradce kardinála Harracha. Ale postupně se jim podařilo získat strahovské premonstráty, na Moravě augustiánské semerity a ojediněle i příslušníky jiných řádů.

Jansenistické knihy byly u nás označovány jako kacířské (bludařské), což v dnešním pojetí znamená herezi (odpadlictví od dogmat katolické církve) a bylo souzeno církevními soudy. Když v 18. století ovládlo náboženství trůn, považovali mnozí představitelé státu za povinnost chránit církev a trestali kacířství jako velezradu. S čímž bylo spojeno nejen zabavení jmění, ale i tělesné tresty, ba i smrt. (Beletristicky zpracoval toto období Alois Jirásek v historickém obraze Temno). Je pravděpodobné, že různé kacířské, tedy i jansenovské knihy získal Sporck jako jejich pilný sběratel ve Francii. Z francouzštiny je překládaly do němčiny jeho dcery Anna Kateřina (1689-1714) a Eleonora (1682-1717), Sporck je tiskl a vydával ve své tiskárně v Lysé, ale i jinde, a dokonce zdarma rozšiřoval. Rovněž vydával se stejnou tendencí různé kramářské písně, které se tehdy těšily zvláštní oblibě širokých lidových vrstev.

Pražskému generálnímu vikáři Josefu Danielu Mayerovi neuniklo, že tyto kacířské tisky nejsou předkládány konsistoři k censuře a podal stížnost místodržitelství. Zásah měl rychlý průběh. Císař nařídil okamžitě tiskárnu v Lysé uzavřít, zabavené knihy předat konsistoři a zaplatit pokutu 1000 zlatých. Stalo se tak v Sporckově nepřítomnosti, neboť právě dlel ve Vídni. Po návratu do Čech se okamžitě proti rozsudku odvolal. Protože v Praze řádil mor (1713-1714), bylo projednání stížnosti projednáváno v Plzni. Obviňoval soud z předpojatosti, čímž hlavně způsobil, že odvolání bylo roztrháno a potupným způsobem hozeno pod jeho nohy To ovšem Sporcka neodradilo, aby nepokračoval s dalšími teologickými aktivitami. Seznámil se s dřívější duchovní správou, která panovala na konci 16. století. Z l600 far v Čechách podléhalo arcibiskupovi asi 200 staroutrakvistickému administrátorovi a 1200 se přihlásilo k české konfesi bez ústřední církevní organizace. Církevní záležitosti se děly podle jednotlivých panství, vrchnost vydávala pro svá panství vlastní církevní nařízení. Sporck využil toto staré právo a zasahoval do jurisdikce žírenského faráře: předpisoval mu doby bohoslužeb, taxy, které může vybírat za štolu a dokonce mu zakázal pořádání poutí, které se od začátku působení jezuitů těšily neobyčejné oblibě širokého společenství katolického.

V té době přišel na pomoc hradeckému biskupovi očistit jeho diecézi od kacířů mladý, nebojácný člen řádu Antonín Koniáš (1691-1760) (5). Jeho zásluhou dosáhlo potírání kacířství v hradeckém kraji vrcholu. "Ničeho se nebojí, všude vleze, když pátrá po husitských knihách. Až na čáslavsku ho sedláci ztloukli a zavřeli do prasečího chlívku, aby ho umořili hladem," dočítáme se z dokladů.

Ačkoliv byl Sporck vychován jezuity, sledoval se zájmem jako obhájce pravého křesťanství zpupnost, hamižnost zkaženého kněžstva a vydáváním náboženských knih šířil poznání pravé zbožnosti. Moralistické snahy a kritiky Sporckovu byly zaměřeny proti sousedním žírovským jezuitům odpadlým od ryzích řádových zásad, což vyvolalo odezvu. Sporcka sledovali a získané informace předávali hradeckému biskupu Václavu Košínovi. V tom proslul zejména jezuita Koniáš. K jeho informacím mu přitížilo vydání knihy Křesťanská výchova dětí, k níž censor poznamenal, že obsahuje na mnoha místech jansenovskou nauku (Preiss ,s. 77). Napětí vyvrcholilo na svátek svatého Anny (26.7.l729), kdy z příkazu císaře vyslal hradecký hejtman do Kuksu oddíl kyrysníků, aby obsadil všechna místa, kde se předpokládalo umístění usvědčujícího materiálu. Měli zajistit odchod zaměstnanců z ložnic, aby nebylo zmařeno svědectví proti hraběti. Kyrysníci zatkli tiskaře, hostinského a kupce, označené za vykonavatele kompromitujících materiálů. Byli svázáni a ráno dopraveni do věznice v Hradci Králové. Při této akci došlo i ke komickým situacím. Domácím vězením byl zajištěn pražský tesař se svými pomocníky, kteří pracovali na obnově krovu špitálského kostela. Vrcholem byla situace, když velící důstojník nařídil otevřít rakev s nebožtíkem pohřebního průvodu cestou na hřbitov. Ráno o šesté hodině vstoupil do ložnice hraběte hejtman Norbert Voračický a vykázal se rozkazem zabavit všechny knihy. Sporck vzal velkomyslně rozkaz na vědomí (také mu nic nezbývalo) a ujistil hejtmana, že se podrobí všem příkazům. Pouze se ohradil proti domácímu vězení s ohledem na svůj vysoký věk 67 let a vyžadoval vzhledem ke zdravotnímu stavu volný pohyb. Při přisouzení domácího vězení by se jeho zdravotní stav zhoršil. Byly mu povoleny výjezdy do lesů za doprovodu 6 kyrysníků s vytasenými palaši.

V literatuře převládající názor o chatrném zdraví hraběte Sporcka odmítá MUDr. Ludmila Vondráčková vědeckým pojednáním v periodiku Forum Medicinae (č.1/2001), přetištěném v Hubertových listech 11/2001, které uzavírá poukazem na skutečnost, že na začátku 18. století, kdy byl průměrný věk podstatně nižší, dožil se Sporck 76 let. Tím mimo jiné zpochybňuje názor o jeho chatrném zdraví a dlouholetém sužování závažných chorob. Hrabě byl do pozdního věku duševně i fyzicky činný, vždyť ještě na podzim 1737 (rok před smrtí) cestoval na BON REPOS, kde několik týdnů jezdil na koni a věnoval se lovu. Lze tedy vyslovit domněnku, že byl poznamenán hypochondrickými rysy.

Rovněž rytec Michael Heinrich Rentz (1698-1758) (6) byl jako kalvinista zatčen a po několika hodinovém výslechu propuštěn. Prohledávána byla všechna místa, kde by mohly být knihy, dopisy a jiný kompromitující materiál. Omezení se nevztahovalo ani na Sporckovy budovy v Praze a styky hraběte ve Slezsku a ve Vídni. Hejtman se nespokojil zabílením nápisů, které prosvítaly a nařídil otlučení omítky. Hrabě těžce nesl, že byly rozbity četné sochy, které jezuité označili jako neškodné, podobně odstranění 3 nymf aj. Obratem reagoval na dekret (z 3.11.1729), jímž mu bylo pohrozeno vězeňstvím a odnětím správy statků, bude-li dál dovážet a rozmnožovat bludařské knihy, svými zásluhami – založením kaplí, kostelů, klášterů, eremitáží, špitálů, mešních nadací, dále osobní účastí na bohoslužbách, zpovědí a přijímáním.

Tyto důvody nepřesvědčily fiskálního ředitele doktora Jana Františka Blovského, aby nepodal proti hraběti Sporckovu žalobu (7.2.1730), kterou byl obviněn z kacířství, rouhačství proti svatým a římsko-katolickému ritu, útoku proti královským soudům, císařským služebníkům, duchovním, řádovým osobám a jiným poctivým lidem, kolportováním tištěných a potupných spisů a letáků, ale také sochami, malbami a nápisy. V obvinění se dále konstatovalo, že hrabě se obklopuje i cizozemskými kacíři; Martin Heinrich Rentz (1698-1758) již 7 let zhotovuje rytinové paskvily, dále vydal propouštěcí list jedné poddané ženě k vystěhování do Slezska, která byla přivedena "k pádu" s vlastním Rentzovým synem a tímto aktem způsobil její odpadnutí od katolické církve. V rozsáhlé žalobě je dál uvedeno, že na kázáních v neděli a o svátcích nechal předčítati z různých knih, k nimž přidával své poznámky, zakoupil luteránskou knihovnu, v Kuksu nechal předvádět komedii k výsměchu katolického náboženství atd. Návrh trestu obsahoval ztrátu inkolátu (právo státního občanství, užívání zemských desek, t.j. držet zemské statky, tyto kupovat, prodávat, dědit a odkazovat), přístup k veřejným úřadům a přístup k výkonu politických práv, pokutu sto tisíc zlatých, spálení kacířských knih, zákaz styku s kacířskými lichotníky a svůdci a doživotní vězení. Sporck nehleděl na tato nařčení, i když jej jistě znepokojovala a podnikl roku 1730 (i když byl hlídán) manifestační cestu k vojenským manévrům sasských vojsk vlastní lodí, sice za malé účasti české šlechty a pruského krále Bedřicha Viléma I. Zúčastnil se velkého lovu, kde došlo k opravdovému vybíjení zvěře u Lichtenburgu na pozvání hostitele polského krále a kurfiřta sasského Augusta Silného, jemuž na závěr připjal řád svatého Huberta. K odjezdu pruského krále se připojili Sporckovi hornisté a rovněž na "poslední leči", kterou strávil Sporck s korunovanými hlavami.

Po návratu byli členové doprovodu hraběte Sporcka vyslýcháni, s kým se stýkal, zda se zúčastnil luteránských bohoslužeb, atd., aby byl doplněn materiál žaloby, kterou zpracoval sám Blovský. Soudní řízení přerušila náhlá smrt Blovského a Sporckův advokát různými právními kličkami oddaloval proces. Taktickým tahem byl Sporckem, ne-li návrhem jeho advokáta, podpůrný čin, když věnoval (s datem od 1.1.1733) pluku hraběte Stahemberga podplukovníku Kajetánu Kolovratovi 60 000 zlatých na podporu postavení kasáren u Nové brány v Praze. Pouze se vymínil, že jeho znak bude ve štítu budovy a v kapli, kde budou zavěšeny zbraně a kyrys jeho otce Jana Sporcka a navíc plukovník Sporckovi přislíbil, že po celou dobu jeho života bude stát u paláce v Panské ulici stráž.

Tímto aktem se podařilo zmírnit návrh rozsudku, který se omezil dekretem ze 17.3.1733 na Sporckovo odsouzení z kacířství, šíření necenzurovaných tisků a k pokutě 25 000 zlatých. Přes tento mírný rozsudek se Sporck odvolal (7.4.1733). Namítal, že dával-li tisknout některé knihy, ani je nečetl a netušil, že by v nich bylo něco kacířského, sloužily k jeho vlastní potřebě pro osobní vzdělávání, nikoliv pro veřejnost. Tisk v cizině odůvodňoval levnější výrobou. V tom smyslu informoval i veřejnost. Na místodržitelství v doprovodu svých sloužících, oděných v nových livrejích složil očistnou přísahu, kde odvolal své bludy, smířil se s církví a vrátil se do jejího lůna. Zájem Sporckův se pak soustředil na vrácení knih, kterých bylo v Kuksu a v Praze zabaveno 57 000 kusů. Vzdal se úplně (a povinně) editorské činnosti s uspokojením, že větší část knihovny se vrátila do Lysé a Kuksu.

Vždycky je radostnější ukončení věcí, než jejich začátek, neboť všechno zlo, co bylo, je zapomenuto. Smír s žírovnickými jezuity začal tajným sondováním situace, které vyvrcholilo návštěvou samotného superiora s dalšími členy komunity v Kuksu. K jejich poctě uspořádal hrabě štvanici na daňka s bohatým pohoštěním v Hubertově lese. Superior opětoval návštěvu s řadou šlechticů a duchovenstva v příštím roce ve Žírči, kde byly podány základy k vzájemnému smíru. K definitivnímu upevnění přátelství došlo v dubnu 1733 při zahájení misií, kde mnohomluvný hrabě vypravoval dvě hodiny superiorovi o svém procesu. Po superiorově kázání na 1.máje, spojené s procesím, kázal druhého dne křížem v ruce páter Koniáš o velkém vítězství Krista nad ďáblem za účasti hraběte v čele svých poddaných. Jako pohoštění přijali jezuité pouze ovoce a chřest, tokajské víno odmítli. Následujícího dne opět kázal hubený, bledý páter Koniáš s pronikavýma černýma očima před zámkem a odpoledne na motiv všeobecného smíru superior. Oba kazatelé nelitovali slov k usmíření, když dosáhli svého cíle - vrátit hraběte do lůna katolické církve. Hrabě věnoval na místě jezuitům 400 zlatých; řádový generál později napsal, že je mají vrátit, ale hrabě je zpět nepřijal.

Protože protestanté šířili dál mezi lidem kacířství, zejména knihami, pokračovali misionáři ve vyhledávání, odnímání a pálení kacířských tisků. Pro tento účel vydal Koniáš Clavis haeresim claudens et aperiens - Klíč kacířství otevírající a zavírající, obsahující závadné knihy, které mají být ničeny. V Koniášově „Klíči“ navržené cizojazyčné knihy, jak prokázal poslední výzkum, jsou většinou bezcenné, bez jakékoliv literární hodnoty. Z 30 000 knih Koniášovi připisovaných, bylo jen málo hodnotných a nejsou ztraceny, protože byly uloženy v jezuitských knihovnách ve zvláštním oddělení zvaných karcer, jako závadné - libri prohibiti.

Podle zpráv, které si dával pražský arcibiskup předkládat vyplývá, že ještě v r.1762 byli vyšetřováni heretikové, zvláště ve východních Čechách, kde se kromě toho ujal a šířil spiritismus. Úplná obnova katolizace nebyla v zemích Království českého provedena, zejména v odlehlých krajích, kde se udržoval protestantismus mezi venkovským obyvatelstvem. Katolicismus mezitím rozvinul novou, skvělou kulturu barokní, s níž se dá srovnávat pouze doba karlovská. I když má u nás Sporck nemalé zásluhy k jejímu rozkvětu, nepřehlížel přitom mravní úpadek široké veřejnosti i duchovenstva a jezuitů zvlášť. Východisko hledal v návratu k původní církvi, jak jej hlásali jansenisté. Když seznal marnost svého úsilí, kterému zabránila násilná rekatolizace, která nic nezměnila v náboženském životě veřejnosti, ale nebyla schopna změnu provést, vrátil se do stínu jezuitské výchovy svého mládí; opojen dosaženými tituly a četnými úspěchy, pokračoval v loveckých zájmech a v bezstarostném životě, v rozmařilých hostinách se svými dřívějšími protivníky, což nepřekrývá jeho rozsáhlé životní dílo, kterým se trvale zapsal jako legendární postava českého baroka.

 

ODKAZY :

(l) Martin LUTHER, nar. l0.11.1483 v Eislebenu, + 18. 2. 1547. Na universitě v Erfurtu přednášel fyziku a etiku. Vstoupil do a augustiánského kláštera a stal se mnichem. Na wűrtemberské universitě přednášel r.1508 dialektiku a teologii. R. 1517 vystoupil proti papežem vyhlášeným odpustkům na stavbu chrámu svatého Petra v Římě.

Hlavní spisy: Překlad Nového zákona do němčiny, Postilla, Katechismus malý a velký pro lid. Mnišskou kutnu v klášteře v Erfurtu odložil a r.1525 uzavřel sňatek s bývalou jeptiškou Kateřinou de Bora.

(2) Utrakvisté, jinak kališníci či podobojí byli Husovi stoupenci, kteří na rozdíl od katolíků přijímali z kalicha, tedy pod obojí. Když proniklo do českých zemí luteránství, které též přijímalo pod obojí, nepřestávali se nazývat kališníky ti, kteří částečně nebo úplně přijali tuto nauku.

(3) Tridentský sněm, zahájený r. 1545, byl 19.ekumenický koncil církevní, uzavřel r.1563 řadu církevních sněmů, jež měly provést reformaci katolické církve. V posledním zasedání byly přijaty dekrety o kněžském svěcení a hierarchii, o svátosti stavu manželského, klášterních slibech, zpovědi, zápovědi jídel a j. Ustanovení sněmu ukončil papež Paus IV. bullou Benedicius Deus.

(4) Řád Tovaryšstva Ježíšova (jezuity) založil Spaněl Ignác z Loyoly r. 1540. Z pobořených klášterů z doby husitské obdrželi jezuité dominikánský klášter u svatého Klimenta (dnešní Klementinum) a z podnětu pražské kapituly zde zahájili svou činnost od r. 1555. Původní kostel svatého Klimenta se zahradou a hřbitovem, který patřil od r.1232 dominikánům i s kostelem svatého Martina, dvěma kaplemi a 42 domy, byl pobořen Tábory r.1420 a mniši se vrátili až r. 1496. Celý areál o rozloze l, 90 ha je nejrozsáhlejší pražskou budovou. Na místě kostela svatého Klimenta založili jezuité r.1578 kostel svatého Salvátora, vlašskou kapli (1590), zrcadlovou kapli (1663) a do r.1622 nejrozsáhlejší objekt pro filosofickou fakultu s filosofickým ústavem, seminář, knihtiskárnu, meteorologický ústav a hvězdárnu (1722).

(5) Antonín KONIÁŠ (též KOŇAS) (1691-1760), syn tiskaře, jezuitský misionář, kazatel a církevní spisovatel, spálil 30 000 bludařských knih evangelických a bratrských. Na misiích kázal až pětkrát denně. Evangelické kancionály nahradil spisem Cytara Nového zákona ( vyšly 1727 až 1762 třikrát), náhradou za staré nekatolické postily a spisy vydal Zlatou neomylnou římsko-katolickou pravdu dennící (1728), Jedinou choť Beránkovu (1733), Vejtažní naučení (1740 třikrát). Veškerou exulantskou literaturu z let 1414-1620 zavrhl v mnohokrát vydaném Klíči kacířství otvírající a zavírající (1729-1749, 1769, teprve r.1770 schváleném).

(6) Michael Heinrich RENTZ (1701-1758), malíř a mědirytec, největší tvůrce barokní grafiky, byl žákem rytců ve svém rodišti v Norimberku J.B.Presslera a Josefa de Mantalegre, po jehož smrti převzal sňatkem s ovdovělou manželkou i jeho dílnu. Četným zobrazením Jana Nepomuckého zaujal pozornost hraběte Sporcka, který jej přijal do svých služeb. Zobrazil portrét F.A. Sporcka a četnými dalšími rytinami špitál v Kuksu s okolní krajinou, zámky v Lysé, Kozojedech a Malešově a četné obrazy svatých. V Tanci smrti vytvořil cyklus tanečníků a tanečnic, velké množství rytin pro Sporckem vydanou knihu Das christliche Jahr, kromě jiné devotní grafiky. Ve věku 57 let podlehl morové nákaze.

 

ing. Jan Pinc

Řád svatého Huberta se sídlem na Kuksu

Sídlo

Řád svatého Huberta 
se sídlem na Kuksu
544 43 Kuks
okres Trutnov
Česká republika

Kontakty

E-mail: webmaster@radsvatehohuberta.cz

Newsletter

© 2024 Řád sv.Huberta. Všechna práva vyhrazena.

Please publish modules in offcanvas position.