V České republice je černá zvěř zvěří původní. Přesto, a to je mezi mysliveckou veřejností obecně známo, se černá zvěř ve volných honitbách od konce 18. stol. nevyskytovala. Důvod byl zcela prostý – zjevné škody působené touto zvěří na polích a z toho vyplývající nutnost řešení této vzniklé situace.
Řešení bylo hledáno, a jak se posléze ukázalo i nalezeno, ve formě vydání nařízení (v roce 1770) o uzavření černé zvěře do obor a následně byl vydán josefský patent (v roce 1786) o zákazu chovu černé zvěře ve volnu. Ve volnosti se potom černá zvěř vyskytovala zcela ojediněle a její výskyt v přírodě byl v tomto období omezen skutečně jen na obory. Pro nás se zdá téměř záhadné, jak naši předkové dokázali ve své době, v relativně krátkém času, splnit úřední příkaz a černou zvěř mimo obory skutečně vystřílet. Odpověď asi bude nejspíš v tom, že v té době se pojmům jako jsou stavovská čest, znalost, odbornost a nakonec i profesionalita přikládal význam, který si skutečně zaslouží. Každodenní pochůzka honitbou, přehled o zvěři, a hlavně o jejím chování v honitbě, byly pro tehdejší myslivce samozřejmostí. Dnešní stav je bohužel poněkud jiný. Pravdou ale je, že mnoho věcí nelze, už z pohledu vývoje lidské populace řešit tak, jako před 200 lety. Někdy to však je škoda a o našem chování v přírodě to platí dvojnásob. Tedy stav, kdy se černá zvěř ve volnosti opravdu nevyskytovala, trval v Čechách až do konce druhé světové války, tedy více jak 160 let.
Proto se z tohoto pohledu jeví jako velmi zajímavé porovnání odstřelu černé zvěře, např. z roku 1935, kdy bylo v Čechách uloveno ve volných honitbách celkem 5 kusů (!), včetně obor pak 565 kusů. Odstřel v roce 1999 pak byl ve výši 73 027 kusů a k tomu ještě z myslivecké statistiky doložený úhyn 1 454 kusů. Zdá se být nemožné, že v současné době došlo k takovému dramatickému nárůstu stavů za poměrně krátkou dobu. Ale je tomu tak. Vždyť např. v roce 1969 bylo v České republice uloveno 4 971 kusů. znamená to, že během 30 let došlo k nárůstu v lovených kusech o 68 000 jedinců. Toto číslo je určitě hodné zamyšlení.
To, že ale jakákoliv hledaná řešení v přírodě a v myslivosti nejsou nikdy tak úplně jednoduchá a přímočará, dokladuje skutečnost, kdy při hodnocení situace početních stavů černé zvěře před II. světovou válkou byly obavy (prof. Komárek, 1945), že černá zvěř zmizí ze seznamu volně žijících živočichů. Současná situace se stavy černé zvěře ve volnosti je ale však teď taková, viz uvedený lov v roce 1999 a vykazované sčítané stavy (42 328 ks), že ji lze bez nadsázky nazvat alarmující. Vážnost situace se bohužel potvrdila v průběhu roku 1999, kdy byl virologickým vyšetřením zjištěn klasický mor černé zvěře nejprve na okresech Kroměříž, Uherské Hradiště, Vyškov a Zlín. Mor se bohužel následně dále rozšířil i do dalších, s nimi sousedících okresů. Z důvodu jeho šíření bylo pak likvidováno několik velkochovů domácích prasat, což samozřejmě způsobilo značnou ekonomickou újmu jejich chovatelům a určitou averzi i vůči myslivcům neboť to, že jsou početní stavy černé zvěře takto vysoké, je přičítáno samozřejmě především myslivcům.
Jednou ze zásadních příčin nepřiměřeného početního stavu černé zvěře je především nevhodná, lépe řečeno špatná, skladba její populace. A to jak po stránce věkové, tak i po stránce poměru pohlaví. Na tomto stavu se však bohužel skutečně jednoznačně podepsali myslivci. Plánovaná výše lovu neodpovídá realitě vyskytujících se kusů v honitbách. Prokazatelně je tak narušena celá populace svým celkovým zmlazením. Bohužel je dnes již běžným jevem, že v době chrutí jsou pak oplodňována odrostlejší selata a lončáci samičího pohlaví jedinci samčího pohlaví stejné věkové třídy. Dochází tím zcela jednoznačně ke značnému snížení kvality celé populace, jejímž výsledkem je zmenšování tělesných rozměrů, snížení odolnosti vůči nákazám, v neposlední řadě i změna zbarvení.
Pokud se týká změny zbarvení, dovolím si jednu poznámku. V poslední době se poměrně často v odborném časopise „Myslivost“ objevují fotografie úspěšných lovců s netypickým zbarvením „bílých strakáčů“. Je pravda, že ulovení takového jedince je určitou raritou, ale jeho ulovení by mělo být zároveň i důvodem k zamyšlení, jestli je to všechno s populací černé zvěře v dané oblasti úplně v pořádku. Zejména by měly být kladeny otázky, jak to v dané oblasti vypadá s početními stavy dospělých bachyní a jak to vypadá se silnými dospělými kňoury. Pokud by situace v počtech dospělé zvěře v pořádku byla, nemohlo by se totiž potom nikdy stát, aby v době chrutí byly oplodňovány nedospělé bachyňky nedospělými kňourky. Protože však v mnoha honitbách starší zvěř povětšinou chybí, dochází pak při reprodukci k nekontrolovatelným přírůstkům se všemi důsledky z tohoto stavu plynoucími.
V současné době je v chovu černé zvěře především nutné věnovat prioritní pozornost odstřelu selat jichž by mělo být loveno až 90 % jejich tohoročního přírůstku a dále pak lovu lončáků, kterých by mělo být loveno přibližně 50 % jejich stavu. Tato procenta lovu jsou dnes mimořádně aktuální, především jako jedno z opatření při eliminaci klasického moru prasat. Protože jsme se jistě již všichni dostatečně přesvědčili o značných reprodukčních schopnostech černé zvěře, je nutné při vypracovávání plánů lovu uvažovat k lovu se 100 až 150% kusů ze skutečného sčítaného jarního kmenového stavu bez rozdílu pohlaví.
Kde hledat příčiny tohoto špatného stavu? Lze jistě konstatovat, že prakticky ve všech oblastech České republiky, kde se černá zvěř vyskytuje, netrpí v průběhu roku nedostatkem potravy. Toto konstatování je ještě umocněno semennými roky dubu a buku. Bohatý žír v průběhu celého roku má pak za následek rychlejší vyspívání jak selat tak i lončáků, kteří se pak v nezanedbatelném počtu podílejí na reprodukci. Tato situace by měla být nepochybně i námětem k přemýšlení pro orgány státní správy řídící myslivost, především při jejich rozhodování o stanovení koeficientu očekávané produkce u černé zvěře v konkrétní honitbě. Aktuální postup pro zařazování honiteb do jakostních tříd a pro stanovení koeficientů očekávané produkce zatím není. V současné době je proto stále ještě používán pracovníky státní správy řídícími myslivost postup dle Věstníku MZVž ČSR, částka 3 ze dne 5.5.1989, který je již, a to nejen u černé zvěře, přežitý, ale především neodpovídá současné realitě výskytu zvěře v honitbách.
Rozpětí koeficientu očekávané produkce u černé zvěře dle tohoto Věstníku (2,5 – 4,5) je příliš těsné a neumožňuje současný nepříznivý trend vývoje početních stavů podchytit, resp. i při použití maximální přípustné výše KOP dochází k vědomému „plánovanému“ podhodnocení ročního přírůstku. Nárůst početních stavů černé zvěře je dále také umocněn známou vitalitou a odolností černé zvěře vůči všem nepříznivým vlivům. Černá zvěř nemá u nás v současné době (mimo člověka) v podstatě žádného jiného predátora, s výjimkou území, na němž se vyskytuje rys. Z pohledu prefačního tlaku rysa je však významnější pouze oblast Šumavy. Jedním z dalších způsobů přirozeného úbytku černé zvěře je také úhyn. V tomto případě je však nepochybné, že ne každý uhynulý kus je doložen, především u selat. V myslivecké statistice je v posledních letech vykazován úhyn do 5%. Např. v roce 1999 nedosáhl statistikou vykazovaný úhyn ani 2%. V praxi pak připadá nejvyšší procento nalezených uhynulých kusů na období lovu. Jsou to však kusy, které nebyly včas dosledovány.
Tyto uvedené skutečnosti by však neměly vyústit do závěru, že je nutno všechnu černou zvěř a priori lovit na potkání. Dobře založenou a vyspělou černou zvěř je samozřejmě nutno nechat dožít do trofejového věku a konečně tedy začít s černou zvěří plánovitě, myslivecky a s citem hospodařit a ne vše svádět na nedokonalou legislativu, případně na nekompetentního úředníka státní správy.
Vzniklá situace s početními stavy černé zvěře se však bez zásahů orgánů státní správy, MZe z toho nevyjímaje, neobejde. Je nutné zaměřit se, jak je uvedeno výše, na zkvalitnění populace a dále především na eliminaci škod působených především na polích. Pro dosažení tohoto cíle bude nepochybně nutno vrátit se k oblastem chovu, které budou plánovací jednotkou pro hospodaření s černou zvěří v daném regionu. Tato filozofie však nesmí vyústit v nabízející se přímočarý závěr, že se oblasti chovu černé zvěře budou vytvářet (až na několik výjimek) po celém území České republiky, když se tato zvěř téměř po celém území České republiky vyskytuje. Je zapotřebí „oprášit“ existující zásady pro tvorbu oblastí chovu černé zvěře a hlavně, po vytvoření těchto oblastí, se musí myslivci těmito zásadami řídit a dodržovat je. Hospodařit v oblastech chovu však lze až v době, kdy bude dosaženo stanovených NJKS a pro splnění tohoto cíle musí myslivci vynaložit veškeré úsilí. Je to i otázka právě té stavovské cti.
I v myslivosti je totiž zcela zjevné české „specifikum“, že v mnoha případech, když je něco doporučováno příp. i nařízeno, snaží se mnozí tyto normy jakýmkoliv způsobem obejít, resp. se snaží pro danou věc si najít svůj osobitý výklad a k tomuto výkladu i odpovídající způsob řešení. Jinak by se také asi ztěží mohly objevovat publikované názory, týkající se konkrétně černé zvěře, např. že: „Zásadní řešení současného stavu musí vycházet z rozhodnutí, že černá zvěř do současné kulturní krajiny České republiky až na několik výjimek nepatří (zcela nepochybně ne v současných stavech), jak si toho také byly vědomy zemské úřady v XIX. století“. Tento názor ponechávám bez komentáře, ale v jeho souvislosti nemohu nezmínit citaci § 38 zákona o myslivosti pro Čechy z 1.6.1866 : „Divocí kanci (černá zvěř) chovati se mohou jen v oborách uzavřených a opatřených tak, aby z nich nemohli vyběhnouti. Postihl-li by někdo černou zvěř vně obory, může ji, vyhledává-li toho obrana osoby nebo majetku, každého času usmrtiti, rovněž jako vlka, medvěda a jinou zvěř škodnou“.
Znění tohoto letitého paragrafu jsem uvedl proto, aby z něho bylo zcela zřejmé, že nelze nikdy dogmaticky přejímat nařízení a zákony z minulých dob. Každá taková právní úprava totiž reagovala na situaci v té konkrétní době a jako takovou ji i řešila. V současné době je totiž v praxi nerealizovatelné zavřít černou zvěř jenom do obor zrovna tak jako „….usmrcovati (prakticky na počkání) vlka, medvěda a jinou zvěř škodnou“. Historie (a tím míním i často letité právní normy) nám dává mnoho příkladů, jak se s konkrétními problémy vypořádali naši předkové a na nás je, abychom jako Homo sapiens na prahu nového milénia problémy, které před nás staví doba, ve které žijeme, také odpovídajícím způsobem řešili. Bezmyšlenkovitá přebírání řešení, která byla realizována za jiných situací a v jiných dobách, totiž téměř nikdy nikam nevedla a nakonec nadělala ještě více škody. Toto však platí nejen v myslivosti a nejen u černé zvěře.
Profesor Komárek ve své knize Lovy v Karpatech kapitolu o černé zvěři zakončil slovy: „Přeji těmto statečným rytířům, aby ještě dlouhá desetiletí ryli po karpatských lesích a horách, kde nikomu neškodí a kde jim také nikdo mnoho uškodit nemůže. Až jednou zmizí, zmizí také poslední statečné zvíře, které se dovedlo v tísni bránit a zmizí i značná část loveckého kouzla karpatských hor.“ To se psal rok 1941. Obava o stavy černé zvěře se naštěstí ukázala jako lichá a i v Komárkově vyjádření, které by se spíše mohlo nazvat „holdem černé zvěři“, také na dnešní dobu tak úplně všechno nesedí, ač je napsáno opravdu skvostně. Nám, lidem žijícím v době přelomu dvou milénií, však bezpochyby bude stačit, aby černá zvěř, anebo jak je často nazývána „rytíři našich lesů“, žila i nadále v naší přírodě v počtech, které ale nebudou ohrožovat naší lidskou hospodářskou činnost.
Ing. Josef Vlášek
