Dnes pod pojmem černá zvěř rozumíme jen divoké prase. Vždy tomu tak nebylo. Jako černá zvěř se označoval medvěd, tur, zubr a prase divoké. Povšimněme si, že kromě tmavého zbarvení mají všechna tato zvířata ještě jedno společné: dokáží se bojovně postavit člověku a nebezpečně ho ranit nebo i zabít.
Pro úplnost uvádím, že v alpském prostoru se jako černá zvěř označoval také kamzík, a to právě pro své tmavé zbarvení. K záměně v označení mezi kamzíkem a prasetem v tomto názvu dojít nemohlo, protože prase nikdy neproniká do prostředí, v němž žije kamzík.
Podle dnešních zvyklostí se mysliveckým označením černá zvěř v celém středoevropském prostoru rozumí pouze prase divoké, jemuž je určena tato přednáška. V Evropě se prase divoké stalo součástí naší zvířeny již ve středním a mladém pleistocénu, kdy osídlilo vlhčí smíšené lesy. Jak dokládají archeologické nálezy ze starých lidských sídlišť a nástěnné jeskyní malby, byla černá zvěř předmětem lovu odedávna. Snad právě pro její bojovnost, rychlost a odvahu byl její lov vysoce hodnocen. Černá se lovila loveckým oštěpem, často za pomoci psů.
Primitivní plemena prasat choval už člověk doby kamenné. K ochočení prasat došlo asi 3000 let př.n.l. Prase je jediným představitelem z dnešní naší spárkaté zvěře, z níž pocházejí hospodářská plemena domácích zvířat. I když prase domácí se během doby stalo určitým symbolem, k němuž se váží některé zvyky a obyčeje, budeme se podrobněji zabývat zvěří černou. Domácí prasata sloužila a někde dosud slouží v nejrůznějších kulturních okruzích jako zvířata obětní, jak to dokládá sumerská plastika z mastku, pocházející z doby kolem roku 2700 př.n.l., nalezená v Šendet-Nasr v Mezopotámii, nad vší pochybnost zachycující prase domácí.
Ve stejném období se ve starém Egyptě zjevovala bohyně Nut příležitostně jako bachyně. Staroegyptská básnická sága o hvězdách povýšila divoké prase přímo na nebesa. U domácích prasat bylo pozorováno, že prasnice někdy sežerou své potomstvo. Toto zjištění bylo přeneseno i na černou zvěř a věřilo se, že bohyně Nut každý den za rozbřesku pozře hvězdy. Ty pak, skryté v těle bohyně, zůstávají v ní až do západu slunce, kdy je bohyně Nut každý večer znovu přivádí na svět, stejně jako bachyně při vrhu početných selat. Během dalšího vývoje starých orientálních kultur začalo být prase považováno za „nečisté“. Toto orientální pojetí pramení ze strachu z přenosu trichinel a tasemnic na člověka. Proto dodnes semitské národy dodržují náboženský zákaz požívat maso prasat.
V člověku budila černá zvěř vždy respekt, při lovu platil a dodnes platí kňour za nejnebezpečnější zdejší zvíře. V mnoha kulturách na celém světě je možné zjistit, že se k němu lidé modlí a vzývají ho, protože má sílu a odvahu. A tak se prase dostalo mezi zvířecí božstva.
K prvnímu povýšení prasete mezi božstva nedošlo v Egyptě, ale u Védů v Indii, a tak se dostalo do hinduistického náboženství. Hlavními božstvy jsou v Indii Brahma – stvořitel, Višnu – udržovatel a Šiva – ničitel. V nejstarších védských písemnostech má bůh stvořitel – Brahma jednoznačně podobu kňoura. Dřívějším obyvatelům povodí Gangu a Indu musela černá zvěř připadat tak statečná a plodná, že dokonce Brahma – stvořitel musel na sebe vzít podobu kňoura. V průběhu doby však uctívání boha Višnu zvítězilo nad uctíváním Brahmy a jako kňour začal být znázorňován Višnu.
V evropské mytologii zaujímala černá zvěř významné místo. U Řeků narazíme v antice dokonce na tři mýtická zvířata tohoto druhu, která v bájesloví mají významnou úlohu, a to na erymanského a kalydonského kance a krommyónskou bachyni.
Erymantský kanec byl obrovský kňour, který v pohoří Erymanthos v severní Arkádii působil velké škody, takže mykénský král Eurystheus pověřil heroa Hérakla, aby ho zneškodnil. Polobůh Hérakles se ujal této úlohy, která se počítá mezi dvanáct slavných Héraklových činů. Kance zahnal až na zasněženou horu, kde se ho v závěji zmocnil a živého ho donesl do Mykén. Král Eurystheus ze strachu z obrovských kančích klů zalezl do sudu a prosil Hérakla, aby se zvířetem co nejdříve odešel. Tento výjev lovu na kance byl často znázorňován na řecké keramice.
Příběh kalydonského kance souvisí s uctíváním bohyně lovu Artemidy. Podle pověsti kdysi vládl v Kalydonu, ležícím na severozápadě Řecka, král Oineus. Tento panovník každoročně přinášel bohyni Artemidě povinnou děkovnou oběť. Když na to jednou zapomněl, pohněvaná bohyně vyslala do Kalydonu obrovského kance, který zpustošil pole a vinohrady a obdělané polnosti přeryl. Při tom napadal lidi a ovce. Král Oineus vyslal statečné bojovníky, aby nebezpečné zvíře ulovili. Mnohé z těchto statečných mužů kanec zahubil. Tohoto lovu se zúčastnila také slavná lovkyně Atalanta, které se podařilo nebezpečného tvora smrtelně poranit šípem. Oineův syn Meleagros pak kance usmrtil, ale při potyčkách nad kořistí přišel o život. Lze z toho soudit, že šlo o pomstu rozlobené bohyně.
Také Héraklův přítel a spolubojovník Théseus na žádost rolníků usmrtil v Krommyónu šedou bachyni, která ničila úrodu na polích.
Nebezpečí, jež hrozí při lovu černé zvěře, je patrné z pověsti o Adonisovi. Bohyně lásky Afrodite se zamilovala do krásného pozemšťana Adonise, jak bývalo častým zvykem řeckých božstev. Jednoho dne Adonis při lovu poranil kance, který ho na místě usmrtil kly. Krásný mládenec vykrvácel a z jeho krve, skropené na zem, vykvetly červené podzimní květy hlaváčku (nikoli jarního, ale letního plamenného a podzimního, celý botanický rod nese název Adonis – hlaváček).
Pověst o Adonisovi sahá až k nejstaršímu historickému národu světa, k Sumerům, a je vlastně mytologickým obrazem podzimního odumírání přírody a jejího jarního vzkříšení, dokládajícího, že bez smrti není ani život. Adonis byl původně bohem obilí a není bez zajímavosti, že byl znázorňován v podobě kance.
Zvěřina černé zvěře měla podle představ starých Řeků moc, toho, kdo ji pojídal, změnit ve statečného a neohroženého bojovníka. Achileus, který byl od mládí krmen játry černé zvěře, již jako desetiletý usmrtil holýma rukama kance a v běhu předstihl jelena.
Římský bůh zemědělství, který původní kočovníky a pastevce naučil usedlému způsobu života, obdělávání půdy a ovocnářství, se jmenoval Saturnus. Ten jezdil na voze taženém kancem se zlatými štětinami, které symbolizují sluneční paprsky. K jeho poctě byla o zimním slunovratu obětována prasata a pořádaly se několikadenní slavnosti, zvané saturálie. Oslava slunovratu byla zároveň příslibem nového života, slavícího zrození nepřemožitelného Slunce (dies natalis Solis invicti).
U Keltů patřil kanec mezi božstva. Nazývali ho moccus a jeho postavu často odlévali do bronzu. Na našem území byly také nalezeny takové figurky, z nichž nejznámější jsou dvě: jedna pochází ze Šárky u Prahy a druhá z okolí Tábora. Jako symbol odvahy, bojovnosti a zároveň plodnosti byl reliéf kance ozdobou přilby a štítu, který keltský bojovník držel v levé ruce. Koncem 4.století př.n.l. zhotovovali Keltové bronzové meče, jejichž čepel označovali ve Švýcarsku motivem kance. Stejné znamení měli keltští pěšáci i jezdci na praporcích. Na keltských mincích, pocházejících asi z 2.století př.n.l. se často objevuje silně stylizované vyobrazení kance. Mrtvým se do hrobu dávaly kosti z kance, jejichž magická síla je měla ochránit na cestě na onen svět. Statečným válečníkům se do hrobu dávaly kančí zbraně – kly. Za zvláštní pochoutku se pokládala kančí hlava, jež bývala obětována bohům. Někdy ji jako zvláštní vyznamenání dostávali na hostině vozatajové za úspěšný útok dvoukolovým bitevním vozem. Do hrobů bojovníků se někdy kladly bronzové nebo i zlaté figurky kanců. V Haute Marne ve Francii byla nalezena soška božstva, jež má na prsou reliéf kance.
Černá zvěř měla přístup do porad nejvyšších bohů, znala jejich úmysly, a proto měla věštecké schopnosti. Navzdory tomu byla černá zvěř nejoblíbenějším lovným zvířetem Keltů. Keltové pokládali černou zvěř za tvory s magickými vlastnostmi, kteří mají hluboké znalosti o životě v přírodě, s nimiž se také chtěli seznámit. Kanec představoval sílu, moc a odvahu. Proto jeho zbraně byly ceněnou trofejí.
Ve slovanském bájesloví byl kanec s mohutnými bílými zbraněmi průvodcem nejvyššího boha Svantovíta, jehož kult byl uctíván v Arkoně na ostrově Rujana. Jeho sochu zničil v r. 1168 dánský král Valdemar I., který se zmocnil bohatého chrámového pokladu. I Radegastův průvodce byl posvátný kanec.
Slované slavili v období vánoc zimní slunovrat, podobnou slavnost, jakou byly římské saturnálie. V tomto období se ve velkém množství porážela prasata jako symbol Slunce, jehož návrat se očekával. Prase se stalo symbolem hojnosti, úspěchu a štěstí.
Římský spisovatel Tacitus (55 – 115 n.l.) uvádí, že ženy Germánů si sváteční šaty zdobily sponami z kančích klů jako symbolem štěstí a plodnosti. V germánské mytologii se mluví o bohu plodnosti Freyrovi, který jezdí na posvátném kanci Gullinbursti se zlatými štětinami. Všichni kanci byli zasvěceni Freyrovi, kusy samičího pohlaví bohyni plodnosti Freye.
Pro křesťanství bylo prase zosobněním ďábla, neboť je považováno za tvora smyslného, nenasytného a nečistého. I dnes jsou výrazy prase nebo svině znevažující. V Novém zákoně se uvádí, že Ježíš uzdravil v Gerse muže posedlého ďáblem a zlé duchy zahnal do stáda prasat, která z útesu popadala do pekla (Marek 5, 1-20, Lukáš 8, 26-39).
V čínském kalendáři už od dob ranného císařství zaujímá černá zvěř významné místo, neboť každých 12 let se opakuje rok prasete. A navíc, kdo se narodil mezi 24. říjnem a 22.listopadem má podle tamního názoru také prase ve svém horoskopu. A další astrologické pravidlo říká, že lidé zrození mezi 21. a 23. hodinou místního pekingského času získávají vlastnosti divokého prasete, tedy sílu, odvahu a rozhodnost. Tyto dvě hodiny se nazývají hodiny divokého prasete. Podle čínských představ je ten, kdo se v té době narodí, nadán tvrdohlavostí, duševní nezávislostí a přesvědčivostí, které mu umožňují překonávat jakékoli překážky.
Tyto astrologické představy převzali v poněkud změněné podobě Japonci, protože u nich neplatí divoký kanec (inošiši) jen za symbol odvahy a božskou bytost, ale je projevem opravdového bojovníka. Připomíná to prastarou šintoistickou představu boha války Usa Hachiman, který se zobrazuje jako kanec.
V Japonsku je černá zvěř v rozsáhlých lesích dosti rozšířená (jde o prase žíhané – Sus scrofa vittatus) a přesto, že její lov je dosti obtížný, je po úspěšném honu velkým zážitkem poslední leč. Když do Japonska pronikl budhismus, který zakazuje věřícím požívat maso teplokrevných živočichů, začali tamní řezníci označovat zvěřinu černé zvěře za maso horského kytovce. Proto se japonští budhisté mohou nadále těšit z pečeně z černé zvěře.
Závěrem si zbývá připomenout, co z těchto mýtických představ dosud přežívá do našich časů, což si často ani neuvědomujeme. Prosinec zůstává nejčastější dobou zabíjaček, pokud drobní chovatelé ještě drží prasata. Figurka prasete z jakéhokoliv materiálu je symbolem štěstí, hojnosti a blahobytu. Někde rodiče dodnes slibují dětem, že pokud 24. prosince dodrží půst až do doby, kdy se na obloze objeví první hvězda, uvidí - „zlaté prasátko“ – symbol Slunce. Koleda na sv.Štěpána (26. prosince) se pokládá za pozůstatek pohanské slavnosti starých Slovanů k poctě Slunce. I v našich pověstech máme hrdinu Bivoje, který holýma rukama chytil kance a živého ho přinesl na knížecí hrad. Dosud se udržuje zvyklost jíst o novoročním obědu vepřové, čímž si jeho účastníci mají zajistit úspěšný a blahobytný rok.
Jak se člověk vzdaluje od přírody a čím více se soustřeďuje do velkých měst i tyto zvyklosti zanikají. Dodnes jsou však kančí zbraně viditelným důkazem přemožení černé zvěře, i když je k němu zapotřebí daleko méně osobní statečnosti a odvahy, než když se černá lovila pouze oštěpem. A dodnes také platí přísloví, že kdo chce mít kančí hlavu, musí riskovat hlavu psa.
Ing. Ctirad Rakušan
