Uznání Ministerstvem kultury ČR je zcela jistě úspěchem. Myslivcům se tak dostává pádný argument, že jejich životní filozofie a po generace uchovávané tradice mají svou nezpochybnitelnou hodnotu.

Na stránkách únorové Myslivosti (str. 64) přišel Zdeněk Hlaváč s návrhem, že by měla být myslivost zapsána na seznam kulturního dědictví. A sešel se měsíc s měsícem a já mohu nejen panu Hlaváčovi oznámit, že se tak skutečně stalo. Inu, sekretariát ČMMJ reaguje rychlostí blesku...

A nyní vážně! Nechci samozřejmě předstírat, že zápis české myslivosti na seznam nehmotného kulturního dědictví ČR vznikl na základě podnětu z únorové Myslivosti. Bylo by to sice hezké, kdyby státní správa fungovala tímto tempem, všichni ale víme, že realita je poněkud jiná. Náročné schvalovací řízení trvalo bezmála rok a vyžádalo si intenzivní práci mnoha lidí. Díky obětavosti a také odborné erudici těch, kteří o zařazení na seznam Ministerstva kultury ČR usilovali, se ale nakonec česká myslivost dočkala úspěchu.
Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky - jak zní přesný název - byl zřícen Ministerstvem kultury v roce 2008. Na stránkách Ministerstva se dozvídáme, že jeho účelem je ochrana, zachování, identifikace, rozvoj a podpora nemateriálního kulturního dědictví na území České republiky. Do dnešního dne je zde zapsáno pět položek. Jmenovitě se jedná o slovácký verbuňk, vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku, jízdy králů na Slovácku, sokolnictví a myslivost. První čtyři položky (včetně sokolnictví) byly zapsány v červnu 2009, o zápisu myslivosti padlo rozhodnutí v posledních dnech roku 2011. Oficiální vyrozumění ale obdržel sekretariát ČMMJ teprve před několika dny.

Úsilí o zachování přírody a krajiny, její ochrana včetně volně žijící zvěře jsoupodle žádosti podané na Ministerstvo kultury hlavní součástí naší myslivosti. V materiálu předloženém k posouzení je dále zdůrazněno, že myslivost je mnohovrstevnatá a rozmanitá činnost, která se zdaleka nevyčerpává jen samotným lovem: Myslivost v sobě zahrnuje i další aspekty... zejména chovy zvěře, obornictví, bažantnictví, ochranu zvěře a jejích biotopů, osvětu, mysliveckou kynologii a samozřejmě dodržování mysliveckých zvyků a tradic jako používání myslivecké mluvy, úlomků, zálomků, konání výřadů a výloží, pasování. Historicky jde o tradiční škálu činností zahrnujících v sobě prvky ochrany přírody i zvěře používající své vlastní metody, tradiční mluvu, zachovávající zvyky a tradice a v neposlední řadě filozofii a etiku. Součástí myslivecké filozofie a etiky je především vyjádřením uvědomění si odpovědnosti, kterou myslivci vůči přírodě a zvěři v ní mají. Myslivecká etika, v níž je vyjádřena celá řada nepsaných pravidel, která jsou myslivci dodržována, se prolíná celým dlouhým vývojem myslivosti, během něhož se jejich obsah poněkud měnil, avšak její dodržování je znakem odpovědnosti myslivce. Součástí myslivecké filozofie je uvědomění si toho, že zvěř je neoddělitelnou a důležitou součástí přírody, kterou jsou myslivci povinni zachovat pro další generace. Mysliveckou filozofii lze vyjádřit tak, že samo střílení myslivce nedělá. Ostatně myslivec nechová zvěř proto, aby ji střílel, ale střílí ji, nemocnou, přestárlou či nadpočetnou, proto aby ji choval. Jen ten, kdo se těší ze zvěře a lesa, i když to kolem nebouchá, kdo v přírodě pobývá i v době hájení zvěře, když pole i les jsou zamrzlé a zaváté, když je málo potravy a zvěř ohrožuje smrt, kdo zvěř v tomto období ochraňuje, ten je pravým myslivcem.
Předkladatelé tak představili myslivost jako svébytný fenomén, který přesahuje běžné normy záliby nebo koníčku. U mnoha lidí se dá totiž bez nadsázky hovořit o tom, že myslivost se stala jejich životním stylem. Je to právě myslivost, která zásadním způsobem určuje životní filozofii i vnímání světa mnoha z nás. Dobře víme, že ona "životní filozofie myslivce" se nedá vyčíst pouze z knih a je to vlastně nikdy nekončící škola života a má i svůj mezigenerační rozměr: Tyto vědomosti a zkušenosti nelze načerpat pouhým samostudiem z knih, vždy jsou předávány zkušenými myslivci začátečníkům, začínající myslivec získává praxi ve společenství. Myslivost se často dědí z otce na syna, v mnohých rodinách má mnohaleté tradice přecházející z generace na generaci.
Svou váhu mělo při posuzování žádosti i to, že české pojetí myslivosti je unikátní i v porovnání s ostatními zeměmi. S výjimkou středoevropského prostoru bychom totiž podobnou škálu mysliveckých činností a na myslivost navázaných tradic hledali jen stěží: Pokud se jedná o porovnání se světem, podobné pojetí myslivosti se vyskytuje pouze v zemích někdejšího Rakousko – Uherska. V ostatních zemích na světě se vždy jedná o pouhý lov zvěře. Chybí mu složka ochranářská a chovatelská a v neposlední řadě i tradice. Česká myslivost má literárně zpracovanou oblast myslivecké kultury, zvyků a tradic – tedy nadstavbovou oblast ekonomického aspektu myslivosti, což nemá žádná jiná národní myslivost ani ve středoevropském regionu, ani jinde ve světě. Tato nadstavba je organicky propojena s praktickým vykonáváním myslivosti.

Rozhodnutím Ministerstva kultury se nám tedy dostalo potvrzení, že myslivost je takovou hodnotou, že si zasluhuje ochranu a podporu ze strany státu. Pro pracovníky sekretariátu ČMMJ je to ale jen první krok. V dohledné budoucnosti by se totiž chtěli pokusit o zapsání české myslivosti na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Pečlivě zvažují i možnost společného podání žádosti s myslivci z okolních zemí. Jak jsem již zmínil, myslivost středoevropského regionu má stejné (nebo podobné) kořeny a proto i v její současné podobě lze nalézt mnoho společného. Pravdou je, že stavovské myslivecké organizace v okolních státech tak trochu čekali na to, jak ČMMJ se svou žádostí uspěje. Věřme tedy, že je český příklad povzbudí a společná žádost nemusí být hudbou daleké budoucnosti.
Ať již ale zápis na seznam UNESCO dopadne jakkoliv, již samotné uznání Ministerstvem kultury ČR je zcela jistě úspěchem. Myslivcům se tak dostává pádný argument, že jejich životní filozofie a po generace uchovávané tradice mají svou nezpochybnitelnou hodnotu. Ale jak už to bývá, každá mince má dvě strany. A tak na všech myslivcích nyní spočívá ještě větší spoluzodpovědnost za to, že ono nehmotné dědictví české myslivosti budou schopni nejen ochránit, ale i dále rozvíjet. A já jen doufám, že úvahy většiny z nás nebudou v toto smyslu směřovat ani tak do "horních" pater myslivecké veřejnosti, jako spíš do vlastních sdružení, honebních společenstev a dalších mysliveckých uskupení. Ostatně pokud je myslivost pro většinu z nás opravdu svého druhu filozofií, pak ono nehmotné kulturní dědictví začíná už ve vztazích s kolegy, s přáteli nebo ve vlastní rodině. A v tomto smyslu Vám přeji k jeho úspěšnému budování a kultivaci ZDAR!
Martin HORÁLEK