Projev velmistra ŘSH při příležitosti zahájení výstavy „Odkaz Františka Antonína hraběte Sporcka“ pořádané Řádem svatého Huberta a Hospitální nadací Františka Antonína hraběte Sporcka v Senátu Parlamentu ČR, pod záštitou místopředsedkyně senátu Mgr. Miluše Horské

 

 

Odkaz Františka Antonína hraběte Sporcka

Vážená paní místopředsedkyně, Senátu Parlamentu České republiky, milá paní senátorko, velice Vám jménem Řádu svatého Huberta děkuji za spolupráci  a  Vaši záštitu a ochranu nad putovní  výstavou,   která je věnována odkazu hraběte Sporcka, zakladatele Řádu svatého Huberta. Vaši náklonnosti si všichni členové řádu velmi váží.

Milé dámy, vážení pánové, naši milí a vážení hosté, dovolte mi, abych vás nejprve všechny srdečně pozdravil jménem členů a rytířů Řádu svatého Huberta a jménem členů správní rady HNFAhS a poděkoval vám za možnost, společně si připomenout při příležitosti třistadvacátého výročí založení Řádu svatého Huberta odkaz jeho zakladatele, Františka Antonína hraběte Sporcka.

Hrabě Sporck žil v letech 1662 – 1738 a jeho život byl naplněn neobvyklou tvůrčí činností. Po studiích na univerzitě Karlo-Ferdinandově, které absolvoval „plně a s největší slávou“, podnikl mladý Sporck, krátce po smrti svého otce, kavalírskou cestu po zemích vyspělé kultury. Ta ho zavedla do zemí   vyspělé  kultury a vzdělanosti v Evropě,   Itálie, Francie, Španělska, Anglie, Holandska a Německa. Návštěvy Francie a především pak slovutného Versailes jej ovlivnily na celý život. Sporck poznal život u dvora Ludvíka XIV., jehož součástí byly honosné parforsní hony s hudebním doprovodem na lesní roh, poznal také řád sv. Huberta, založený r. 1416, jehož byl Ludvík XIV. velmistrem a podnětné pro něho bylo také setkání s uměním, ať už výtvarným nebo divadelním. Důležité bylo i poznání jansenistického učení, jež ovlivnilo jeho postoj k církvi. Hrabě Sporck však byl, přes všechno své vzdělání, jazykové znalosti a nesporný talent, pro svůj původ potomka, pobělohorského zbohatlíka, věhlasného Generála, stavovskou šlechtou odmítán. To vedlo Sporcka k realizaci celé řady velkolepých projektů, které po celý svůj život vymýšlel a financoval.

Snahou o respekt a uznání bylo v roce 1695 bezpochyby motivováno i založení Řádu svatého Huberta a já bych chtěl v této chvíli zdůraznit jeden z odkazů hraběte Sporcka. Každý člověk se ve svém životě snaží definovat své „JÁ JSEM“ a touží po uznání a respektu. Tato touha vrcholí u jedněch velkolepým materiálním nebo intelektuálním dílem, u jiných pak destrukcí, či dokonce zabíjením. V dnešní době se díky rychlosti sdělovacích prostředků nabízí lidem celá řada modelů a vzorů chování. Pro někoho je příkladem známý sportovec, pro jiného šikovný zloděj a mohl bych jistě dlouho pokračovat. Hrabě Sporck si zvolil za patrona jím založeného Řádu postavu světce, svatého Huberta, rozmařile žijícího šlechtice, který po prožitém marnotratném mládí nalezl smysl svého života ve službě bližním.

Dalším, neméně důležitým odkazem, je Sporckova touha nalézt pravdu a spravedlnost a stejně jako v předchozím odkazu, i v této touze se mnozí z nás se Sporckem ztotožňujeme. Sporck se rád stavěl do role lidumila a ryzího bojovníka za Pravdu a Spravedlnost, ale jeho skutky zaznamenané ve vyprávěních vrstevníků, vypovídají i o druhé tváři hraběte.  Jedni jej pokládali za podivína, jiní dokonce za blázna, bezpochyby byl notorickým sudičem a hráčem, profesor Preiss jej ve své publikaci charakterizuje jako osobnost hysterického hypochondra a despotického neurotika, exhibicionisty a chvástala a opět bych mohl pokračovat dále. Pro mne však není podstatné, co o Sporckovi říkají či píší jiní, ale velmi chápu jeho velkolepé dílo a rozumím jeho skutkům. Hospitál na Kuksu je úžasnou výpovědí o životě a nitru jedinečné osobnosti českého baroka – hraběte Sporcka a umělecká díla Matyáše Bernarda Brauna a dalších, vypovídají nejen o Sporckově mecenášství, ale především o jeho hledání sebe sama.

I když by se dala najít celá řada dalších, následování hodných odkazů hraběte Sporcka, zmíním již pouze jediný. Přesto, že jeho otec pocházel z chudých poměrů, patřil hrabě Sporck ve své době k nejbohatším lidem v zemi. Byl vychován přísně a tvrdě a snad právě proto měl velké sociální cítění a věnoval nemalou část svého majetku Hospitální nadaci F.A.h.Sporcka. Je přinejmenším hodno zamyšlení, že sláva lázní na Kusu již dávno pohasla, ze zámku zůstalo jen schodiště a z velkolepých soch v okolí Kuksu jsou rovněž jen zbytky bývalé krásy. Vše, čím se chtěl hrabě honosit před ostatními, pominulo. Hospitál na Kuksu, který je posledním z velkolepých projevů soukromé hospitality v Čechách, přečkal více než tři staletí a i když dnes již neslouží svému účelu, je stále dílem, které nutí člověka přemýšlet o smyslu jeho života na zemi.  Alegorie ctností a neřestí, hledání pravdy a spravedlnosti ale i nedávno odkrytá a restaurovaná série nástěnných maleb s názvem „Tanec smrti“ promlouvá k člověku 21.století stejně intenzivně, jako v dobách hraběte Sporcka a vybízí nás k hledání a následování.

Touha po uznání, hledání Pravdy a Spravedlnosti a konečně její nalezení v tvůrčí činnosti a ve službě bližním, tedy v Lásce, jsou odkazy hraběte Sporcka, které oslovily mne a jistě nejsou jediným odkazem tohoto lidského génia. Hospitál na Kuksu a dílo hraběte Sporcka k nám promlouvá z dávné minulosti i po 320 letech a záleží jen na nás, zda chceme a umíme naslouchat.