Tak nevím... aneb i vstřícnost musí mít své meze

 

Hned v úvodu svého příspěvku se musím přiznat, že mě k němu (v dobrém slova smyslu) vyprovokoval článek v lednové Myslivosti od pana Zdeňka Hlaváče v rubrice Tak nevím...

 

Nechci tu vést s autorem polemiku a už vůbec ne na něho jakkoliv útočit. Stejně jako on bych se chtěl ale zamyslet na budoucností výkonu práva myslivosti v ČR, a to i v kontextu veřejného mínění. Pokusím se nabídnout alternativní a snad i zajímavý pohled.

 

Když poslouchám názory veřejnosti (politiky nevyjímaje), jejich požadavky a nároky na myslivce, připadá mi, že možná z neznalosti, spíše však úmyslně opomíjí podstatnou skutečnost. Že totiž myslivost je činnost zájmová. S  výjimkou několika málo jedinců, kteří mají myslivost jako součást nebo dokonce hlavní náplň své profese, se většina z nás věnuje výkonu práva myslivosti dobrovolně a ve svém volném čase. Úvahy o tom, co všechno by napříště ještě mělo spadat do myslivecké péče, vypadají sice na papíře hezky. Chybí mi v nich ale jeden podstatný údaj: Kdo, kdy a za co by měl tyto „oprávněné požadavky veřejnosti“ plnit?

 

Nestačí, že zákonodárce a státní správa už tak ukládá myslivcům řadu povinností, které představují nemalé časové nároky? Mají vůbec myslivci ještě další časovou kapacitu, kterou by mohli obětovat na oltář myslivosti, byť s mlhavou nadějí, že se díky rozšířené paletě naší činnosti zvedne i naše reputace? Čas jsou peníze – zní populární heslo světa byznysu. Tak tedy počítejme: Jestliže se průměrný čas pro ulovení jednoho kusu černé zvěře na čekané udává 73 hodiny (Myslivost 1/2014, str. 55), zkusme si tento údaj vynásobit průměrnou hodinovou sazbou, která např. podle stavebních tabulek činí u nekvalifikovaných profesí 180-300 Kč/hod. Ve světle výsledných čísel pak třeba takové tlumení přemnožených divočáků dostane poněkud jiný rozměr než jen náplň oblíbené kratochvíle... Nebo vy snad znáte zemědělce, který by myslivcům ochotně proplácel hodiny strávené na posedu při ochraně jeho kukuřičného lánu, byť i za podmínky, že mu připadne veškerá ulovená zvěřina?

 

Další důležitou oblastí jsou finance. Neznám ve svém okolí člověka, pro kterého by myslivost představovala ziskovou činnost. Dokonce ani u movitějších přátel, kteří mají pronajaté honitby (nebo v jednom případě provozují vlastní bažantnici), se myslivost nedostává do černých čísel. Stranou ponechávám extrémní případy vybíjení honiteb pro peníze. Tyto by si ale zasloužili spíš diskuzi odborníků na trestní právo, než abychom se jimi zaobírali na stránkách časopisu pro skutečné myslivce.

 

Dovolím si tak ve vší úctě nesouhlasit s panem kolegou Hlaváčem, že by myslivci měli přejímat spoluzodpovědnost za údržbu krajiny a zachování přírodní různorodosti. Jednak nemají prakticky možnost ovlivnit, co a kde se vysévá nebo vysazuje a jakými přípravky a technologickými postupy jsou tyto plodiny ošetřovány, jednak nejsou (až na drobné programy MZe) podporováni z veřejných zdrojů. Kdo by měl naopak nést za stav přírody velmi podstatnou zodpovědnost, jsou lesníci a zemědělci, kteří v krajině intenzivně hospodaří, pobírají za to nemalé státní a evropské dotace a v přírodě vytváří svůj zisk! Zcela namístě je v této souvislosti otázka, proč v době zemědělské nadvýroby Evropská unie dotuje intenzivní celoplošné způsoby hospodaření, které devastují půdu a přírodu obecně (viz. vypovídající výzkum Ing. Zemana, Myslivost 1/2014, str. 36n), místo toho, aby dotačními programy zvýhodnila pouze ty, kteří se snaží o ekologicky šetrné metody hospodaření. Při pohledu na nekonečné řepkové lány a tuny kukuřice určené ke zpracování v bioplynových stanicích se musím ptát, jaké veřejné kontrole podléhají všechna ta sdružení ochránců přírody a jiná zelená hnutí, která jsou, narozdíl od myslivců, velmi často příjemci dotací? Jaké jsou objektivní výsledky jejich činnosti a jakou nesou zodpovědnost za škody způsobené tím, co prosazují?

 

A ještě jeden dotaz bych naší vážené veřejnosti rád položil: Jestliže jsou myslivci opakovaně vystavováni tlaku placení škod na lesních a polních kulturách, kde se mohou naopak myslivci domáhat škod způsobených na zvěři? Můžeme snad začít uplatňovat škody u Českých drah, ŘSD nebo u jiných státních institucí? A co by asi tak řekli zemědělci na náš požadavek, že chceme proplatit každý kus srnčího nebo drobné zvěře usmrcený během sklizně a v důsledku ostatních zemědělských prací – postřiky nevyjímaje?

 

Z původní trojice otázek zbývá ještě ta poslední, tedy kdo? Jestliže jsem k modelovému výpočtu hodinové dotace myslivce použil sazbu nekvalifikované síly, vědomě jsem myslivce výrazně podhodnotil. Výkon práva myslivosti se podle mého názoru dá bez nadsázky označit za odbornou a kvalifikovanou činnost, protože i základní myslivecké zkoušky jsou množstvím učiva a rozsahem předmětů srovnatelné s maturitou. K tomu připočítejme fakt, že činnost myslivců je upravena celou řadou právních norem, které myslivec musí nejen znát, ale pod hrozbou citelných postihů také striktně dodržovat. Myslivec, který svou činnost vykonává dobrovolně a ve svém volném čase navíc vědomě podstupuje řadu bezpečnostních, zdravotních a jiných rizik (jen namátkou – pohybujeme se na odlehlých místech časně ráno nebo v noci, v dnešní hustě osídlené krajině nelze vyloučit podstatnou míru rizika zranění třetích osob prakticky při každém výstřelu apod.).

 

Ano, souhlasím se Zdeňkem Hlaváčkem, že představa myslivce, který se prodírá sněhem ke krmelci, už dnes zřejmě nikoho příliš neoslní. Narozdíl od něho si ale nemyslím, že se máme snažit veřejnosti zalíbit skoro za každou cenu a nakládat si na svá bedra stále větší díl zodpovědnosti za to, co často ani nemůžeme ovlivnit. Nenastal čas, abychom začali vystupovat o poznání sebevědoměji a nebáli se nahlas připomenout, že výkon práva myslivosti představuje vysoké nároky z hlediska času, financí i osobní kvalifikace? To, že myslivci fungují bez podpory státu a starají se o zvěř a její životní prostor ve svém volném čase a ze svého, by nemělo být donekonečna pokládáno za samozřejmost. Možná, že teprve až začneme vystupovat dostatečně sebevědomě a hrdě, netroufne si na nás každý ožralka zavolat „vrahové!“ a státní instituce nás začnou brát opravdu vážně.

 

 

Martin Horálek, člen Klubu autorů ČMMJ