Pravda o obnovení Řádu sv. Huberta v Kuksu

 

Se zájmem jsem si v minulém čísle přečetl článek RNDr. Josefa Štycha o obnovení Řádu sv. Huberta (dále jen ŘSH). Respektuji pana doktora nejen jako mysliveckého odborníka, ale ctím ho i za to, že Řád obnovil a položil základy jeho novodobé historii. Neméně pak obdivuji statečnost těch, kteří při ilegální obnově ŘSH riskovali ztrátu své profesní kariéry, pronásledování a pravděpodobně i vězení. Za to jim patří hold i dík všech současných členů ŘSH!

 

S zbylým obsahem článku ale už bohužel tak úplně souhlasit nemohu. RNDr. Štych v něm totiž projevil jistou selektivitu své paměti. Nechci a nebudu se tu zbytečně šířit o závislosti na alkoholu prvního novodobého velmistra. Jednak je to jeho osobní věc, jednak podobné záležitosti nepatří na stránky časopisu, který není periodikem bulvárním, nýbrž seriozním. Když už ale autorovi zmíněného příspěvku tak leží na srdci historická objektivita, je třeba doplnit, že zmíněný handicap velmistra tehdy významně poškodil celý ŘSH. Když se řádové společenství značně bolestným (a pro řadu členů i traumatizujícím) procesem svého „neodvolatelného šéfa“ zbavilo, bylo to bez nadsázky na poslední chvíli a z pudu vlastní sebezáchovy. Jan Votava, jakožto nově zvolený velmistr, přebíral Řád ve značně zbídačeném stavu. Finanční problémy i pošramocená pověst zrovna nenasvědčovaly tomu, že by se před ŘSH rýsovala skvělá budoucnost. A jestliže jsem v prvním odstavci vyjádřil úctu před těmi, kdo ŘSH ilegálně obnovili, minimálně se stejnou úctou je třeba připomenout také ty členy, kteří v tomto období tak říkajíc šáhli do své kapsy (a v několika případech velmi hluboko) a svým velkorysým příspěvkem pomohli ŘSH stabilizovat a vyhnout se bankrotu nebo soudním tahanicím.

Článek RNDr. Štycha rovněž dokládá, jak málo vnímá realitu soudobého ŘSH.  Dokazuje to i stále opakovaná mantra o tom, že je platným velmistrem a je mu bráněno tuto funkci vykonávat. Kdyby se nejednalo o člověka, ke kterému z výše uvedených důvodů cítíme jistou afinitu, bylo by to možná až úsměvné. Takto náš vztah k prvnímu novodobému velmistrovi provází spíše rozpaky a smutek nad tím, že absence větší míry pokory a realismu znemožňuje, aby při podzimu svého života nalezl tento úctyhodný muž příjemné zázemí v našem kruhu. Stejně tak není pravda, že by RNDr. Štychovi bylo bráněno v tom, aby veřejně promluvil k členům ŘSH. Řádové shromáždění se logicky musí řídit jednacím řádem. Přesně podle něho dal řídící jarního shromáždění hlasovat o tom, zda má být na pořad jednání zařazen dodatečný bod - vystoupení hosta Josefa Štycha. Protože ale většina členů ŘSH o takové vystoupení zájem neměla, nebyl tento bod schválen.

A tady se myslím dostáváme k jádru celé věci: obávám se, že Josef Štych si neuvědomuje, jak výrazně se ŘSH v posledních letech proměnil – personálně i organizačně. Naším cílem je dívat se dopředu, nikoliv se donekonečna zaobírat vlastní historií. Řada nových členů ŘSH Josefa Štycha dokonce ani nezná a kromě již zmíněného respektu jakožto k obnoviteli ŘSH se o jeho osobu nijak zvlášť nezajímá. Díky velmistrovi Janu Votavovi a jeho spolupracovníkům je dnes Řád funkčním a živým společenstvím, se všemi pozitivy i negativy, které to s sebou občas přináší. Ale zvlášť mladí členové (ke kterým se ve svých čtyřiceti letech také počítám) chtějí, aby ŘSH co možná pružně reagoval na potřeby současné společnosti, aby si svou činností budoval stále větší respekt u svého okolí a svým členům přinášel uspokojení ze služby Řádu. Lapidárně řečeno - místo rodových erbů a rytířských přídomků na vizitkách nás zajímá spíš to, jak můžeme v ŘSH uplatnit naše schopnosti a nakolik se v něm můžeme smysluplně realizovat.

Na závěr chci vyjádřit potěšení nad tím, že také RNDr. Štych má „upřímnou radost z faktu, že Řád má v české myslivosti opět své pevné místo.“ V tomto ohledu je zcela jistě zajedno jak se všemi členy ŘSH, tak i s jeho současným velmistrem Janem Votavou. A jak známo, sdílená radost, je radostí dvojnásobnou!

 

Martin Horálek, mistr ŘSH