1. prosince 2017 proběhla na Pražském hradě Svatohubertská mše, kterou sloužil prof. Piťha. Přečtěte si obsah jeho promluvy:
Liturgické texty:
1. čtení Dan 7,2 - 14
Žalm Dan 3, 75. 76. 77. 78. 79. 80.
Evangelium Lk 21, 29 – 33
Bratře velmistře, sestry a bratři z řádu svatého Huberta. Dobří lidé.
Jsem rád, že se s vámi opět setkávám v této královské kapli Všech svatých na Pražském hradě, kde je pochován svatý Sázavský opat Prokop. Nebude asi mnoho míst tak příhodných pro vaši každoroční výroční mši svatou, jako je toto. Již před vystavěním této kaple stál tu staletí jiný hradní kostel pro běžné každodenní bohoslužby vladařského dvora. V jejich řadě nacházíme vášnivé lovce a zároveň největší vlastníky lesů, luk a polí, ale i vod, jezer a rybníků, pramenů, potoků a řek se vším, co tu žilo, běhalo, létalo, hemžilo se, bylo ku prospěchu nebo dělalo škodu. Vzpomenu namátkou knížete Oldřicha, který se na lovu setkal s poustevníkem Prokopem, krále Václava I., který si při lovu větévkou vyšlehl oko, a byl proto zván mononculus – jednooký, Jana Lucemburského, zakladatele naší kapituly a Karla IV., stavitele této kaple, Václava IV., který do lovů unikal z trýzně řízení státu. S nimi sem přicházeli i jejich nejvyšší lovčí a množství pánů a dam, kteří se velkých lovů zúčastňovali. Kam se na ně se svými řádovými plášti, nožíky a tesáky hrabete.
Na druhé straně zde leží svatý Prokop známý svým bytostným sepětím s přírodou. V legendách o něm čteme podivuhodné věci, jako že zapřahal ďábla do pluhu a oral skály na úrodnou zem. Spor s čertem je běžná metafora zápasu mezi latinskou a slovanskou řečí při liturgii. V lidovém podání se oproti legendám bohatě rozvíjí líčení Prokopova setkání s knížetem Oldřichem. Ten pronásledoval bílou laň, která se před ním ukryla v temné sluji, z níž se na udiveného knížete vyvalil jak balvan obrovitý stařec. Celý jeho hábit, dlouhé vlasy i vous byly plny divokých včel. Ve večerním světle vypadaly jako svatozář. Věkovitý stařec vydal několik zvuků a obklopil se divokými ptáky a pěšími šelmami, které jako domácí psík čekaly, na „Balvanův“ pokyn. Z úcty ke knížeti se vypráví, že seskočil z koně a poklekl před svatým mužem. Ve skutečnosti kníže ze splašené kobyly spadlo, po čtyřech dolezlo k Prokopovi a prosilo o slitování. Prokop ovšem byl znalý etikety, knížete pozvedl a objal. Uklidněný kníže pak jako malý klouček poslouchal poustevníkovy rady. – Teď se opatrně podívám, jak se na mou snahu Vás trochu pobavit, než přejdeme k vážným věcem, dívá svatý Prokop. On byl v mládí, tj. před devíti sty léty hodně vznětlivý. – Je to dobrý.
Prvé dnešní čtení je vizí Konce světa a posledního soudu. Překvapivá na něm je takřka doslovná shoda s obrazem v Apokalypse svatého Jana, napsané skoro o sedm století později. Určitě nejde o záměrný plagiát. Jde o to, že téma je všelidské a nadčasové, vyrůstá a platí v kterémkoli úseku dějin. Přečtený úryvek je pro výklad nesmírně složitý. Upozorním tedy jen na něco. Nebudu machrovat a přiznám, že ostatnímu ani za mák nerozumím. Čtyři větry, které rozbouří moře, nám říkají, že nebezpečí přichází ze všech stran. Šelmy jsou vesměs zrůdy, to jest pokroucená stvoření. Prvé tři jsou vzpřímené jako člověk. Je naznačeno, že to jsou představitelé lidstva. Je jim dána moc. Je to obraz despotů. Prvá šelma dostane lidské srdce. Nevíme, zda k snědku či do hrudi. V každém případě je lidské srdce, v biblické antropologii sídlo soucitného soudu, zničeno. Vznikají lidé bez srdce nebo se srdce stane zvířecím.
Druhá šelma je nenasytně obžerná. Třetí je přelétavá a má čtyři hlavy. Tato obluda je obrazem vrtkavého lidstva, které se člení do různých mocností s určitou ideologií. Ty pak přivodí to nejstrašnější – války.
Poslední šelma ničí vše. Zároveň je zosobněním vrcholné pýchy, jak ukazuje náhle vypučelý roh s lidskýma očima a ústy. Je to triumfující Satan, který se zmocnil člověka ve smyslu celého lidského pokolení.
Druhá část vize popisuje poslední soud. Tribunál usedne kolem ohnivého trůnu Božího. Bůh je představen jako Pán, jemuž slouží nespočetný zástup lidí. Soud je před očima lidstva konán na šelmách. Čtvrtá je odsouzena a zničena ihned. Ostatním, které, jak jsem uvedl, reprezentují různé druhy lidských slabostí a vášní, je vymezen jistý čas. Tím je označena neznámo jak dlouhá doba od spásonosné Kristovy smrti na kříži do konce světa. Po vynesení rozsudku přijde Syn člověka, který je zároveň Synem Božím a převezme vládu v Božím království.
Po přečtení úryvku z knihy Danielovy následovala část výzvy k chvalozpěvu za spásu od téhož autora oslavující nejen anděly a lidi, ale celé stvoření a přírodu.
Posledním dnešním liturgickým textem je úryvek z Lukášova evangelia. V podobenství o fíkovníku jsme Kristem vybízeni k četbě v Boží knize přírody. Celý vesmír vznikl Božím výrokem. Kristus učil své apoštoly, jak skrze tuto pro nás lidi srozumitelnější knihu pochopit věci nebeské. Celý úryvek je výzvou k bdělosti, protože je zapotřebí neupadnout do jakési otupělosti a nezájmu, které snadno způsobí, že nás svede a pohltí mnohotvárné zlo. Prvé tři Danielovy bestie mají zlé lidské vlastnosti.
Mnozí, kdo mě ještě sledují – plně chápu ty, kteří už to vzdali – se mohou zeptat: „Proč ty zlé věci Bůh nechá proběhnout?“ On je nechce a nedělá je. Děláme je my sami. Urážíme ho tím bytostně, ale on ví, i jak to skončí a dává nám naději. Říká, že to má pod kontrolou. Ano, říká: Všechno pomine, ale má slova nepominou a na jiném místě říká, že lidi vzkřísí a svět obnoví.
Na závěr kázání má přijít něco, s čím lze vykročit do dalšího života nově. Víte, že nám, jako svým dětem Bůh dovolil, abychom si před ním hráli na Boha? Tak jděte a obnovujte, co je zkažené, zanedbané a vymírající. Platí to o všech lidech, ale členové a členky řádu svatého Huberta by to mohli pochopit spíš než ostatní. Vidí, že je třeba zalít vadnoucí zahrádku, ale možná si neuvědomí, že jim vadne ta podivuhodně vzácná bylina, která se jmenuje „moje žena“, která žízní po rose lásky. Jděte tedy a obnovujte náš svět. Bůh Vám pomáhej.
Amen.
{phocagallery view=category|categoryid=1|limitstart=0|limitcount=0}