Dopis z prezidentské kanceláře k příležitosti odhalení restaurované sochy sv.Františka Xaverského

VIA CRUCIS, VIA LUCIS

Cesta kříže, cesta světla je známá středověká sentence, kterou snad mohu připomenout u sochy, jejímž hlavním atributem je kříž. Socha není pouhý kus mrtvého kamene, žije svým vlastním životem. František na svém místě nestojí jen tak, abychom ho obdivovali, ale má plné ruce práce. Jeho postava je zachycena v dynamickém, šroubovitém pohybu, který vrcholí gestem levé ruky s pozvednutým křížem. Ruka je doplňkem současného restaurátora, ale ta původní, která se nedochovala, musela vypadat velice podobně. Do pohybu ruky se celá hmota sochy soustředí, v něm dostává smysl. František svým gestem evangelizuje a jako pravý jezuitský kazatel se do toho opírá celým tělem. Socha je hmotným vyjádřením vnitřního duševního hnutí, a to je zase neseno něčím vyšším, je oživeno Duchem, který Františka naplnil. Tělo slouží jako znamení. K pozvednuté ruce se proto zvedá i světcova hlava – sídlo duše nebo přinejmenším vyšších nervových funkcí.

 

Jiří František Pacák je dnes trochu ve stínu slavného Brauna, ale byl to vynikající sochař. Právě tito méně známí lokální mistři vytvářejí výtvarný kolorit každého kraje. To oni udělali z východních Čech zaslíbenou krajinu barokního umění, ne jenom Braun, při vší úctě.

Socha nebyla určena pro to, aby stála v kostele. Byla zasazena do krajiny. Poskytla poutníkovi pevný orientační bod, poskytla člověku něco, s čím se mohl pravidelně potkávat. Teprve tyto solitéry vytvářejí z kusu země krajinu, domov. Snad by mohly svědčit o tom, že církev tu zanechala cosi dobrého, dokonce i v době, která bývá označována jako „temno.“

O dobro se ale musí pečovat, protože jinak z našich životů může zmizet, podobně jako tato socha, která zarostla křovím tak, že musela být znovu „objevena“. Její záchrany se nechopili žádné byrokratické centrály – těm naopak socha zřejmě vůbec nechyběla, ale místní patrioti. Bujnou vegetaci, která sochu svírala, zkrotili se stejnou energií, s jakou se František rozmachuje proti nebi. Pak si podmanili i hmotu sochy, kterou podrobili důkladnému restaurování. Socha sv. Františka Xaverského už teď není jenom dílem Pacáka a žírečských jezuitů, ale i současných lidí, kteří mají rádi svůj domov.

 

 

PhDr. Ivana Kyzourová

ředitelka odboru památkové péče

Kanceláře prezidenta republiky ČR