Palné zbraně se objevily v Evropě ve 14. století, napřed jako zbraně dělostřelecké, v druhé polovině století již i jako lehké přenosné zbraně určené pro jednoho bojovníka. V druhé polovině 14. století nacházíme i první zmínky o výrobě a použití těchto zbraní v Čechách.
V roce 1373 byl mezi měšťany Starého města pražského přijat puškař Jindřich a na přelomu 14. a 15. století již působí na našem území značný počet puškařů. K velkému rozmachu výroby palných zbraní v českých zemích napomohly husitské války.
Nejstarší palné zbraně byly ještě velmi primitivní, mohly se používat pouze ze stálého stanoviště, na němž byl k dispozici oheň a sloužily proto výlučně ve vojenství při dobývání nebo obraně hradů a měst. I první bicí mechanismus – doutnákový zámek sestrojený v 15. století – zůstal omezen prakticky na vojenské zbraně, i když vznikly i některé civilní zbraně s tímto mechanismem, především pro terčovou střelbu. Teprve sestrojením kolečkového zámku počátkem 16.století a křesadlového zámku v polovině 16.století vstoupily palné zbraně plně do civilní oblasti. Tyto zbraně si již vlastní činností vytvářely jiskry potřebné ke vznícení střelného prachu a tak v průběhu 16. století postupně nahrazují dřívější kuše v loveckých revírech i na sportovních střelnicích. Teprve nyní též vznikají krátké palné zbraně, tedy pistole určené k osobní obraně.
Tento vývoj lze plně sledovat i v českých zemích. Zatímco v 14. a v 15. století byli výrobci palných zbraní najmutými zaměstnanci měst či jednotlivých šlechticů, v 16. století se stávají převážně samostatnými řemeslníky sdruženými v městském cechu. Důležité je i to, že v 16. století začínají své výrobky značit mistrovskou značkou obsahující iniciály jména a od 17. století pak plným jménem puškaře.
Na počátku 17. století byla Praha sídelním městem císaře Rudolfa II., což významně přispělo k rozvoji umění a řemeslné výroby. Na výzdobě zbraní se v Praze podílel v letech 1603-1610 z Antverp pocházející řezbář železa a pozlacovač Daniel Sadeler, z několika jménem známých „císařských puškařů“ byl nejvýznamnější Maxmilián Wenger, jenž v Praze působil až do roku 1638 a od něhož se zachovalo několik desítek loveckých pušek.
Značná poptávka po loveckých zbraních zajišťovala práci pro desítky českých puškařů. Bohatší šlechtici mívali vlastního, pouze pro jejich potřeby pracujícího puškaře a ve výrobních signaturách proto občas narazíme na malou, neznámou obec uvedenou jako místo puškařova působení. Při bližším zkoumání pak zjistíme, že v uvedeném místě se nacházel lovecký zámeček majitele panství. Většina puškařských mistrů však pracovala ve městech, a to jak pro potřeby šlechticů, tak i pro tehdy rozšířené měšťanské střelecké společnosti.
K nejdůležitějším střediskům české puškařské výroby patřila vždy Praha, v níž sídlily zemské úřady a v níž alespoň část roku pobývaly i nejvýznamnější šlechtické rodiny. V 17. století zde k předním puškařským výrobcům patřila dílna Hanse Stiftera či Johanna Mendela, při čemž náhodnou shodou oba tito mistři byli mezi pěti pražskými měšťany, kteří v roce 1648 palbou ze Střeleckého ostrova zabránili Švédům přeplavit se přes Vltavu. Dalšími známými pražskými puškaři ze 17.století byli Caspar Neireiter, Bartoloměj Spazierer, Adam Brand a další. Z Paříže přišel v roce 1674 Jakub Lamarre, v Praze však působil jen krátce a od roku 1675 se stal císařským dvorním puškařem ve Vídni.
Významným producentem palných zbraní v 17. století bylo město Těšín a dnes je již bezpečně prokázáno, že od jména tohoto města byl odvozen i název těšínek, lehkých kulovnic s kolečkovým zámkem, typických svým tvarem i výzdobou v tzv. „slezském stylu“. K nejznámějším těšínským výrobcům zbraní v 17. století patřili Pavel Kalivoda, Christoph Kloss, Thomas Ritter a další. Pro slezskou oblast byla charakteristická bohatá výzdoba pažeb figurálními i ornamentálními motivy z bílé kosti, případně z perleti a dalších materiálů.
Odlišným typem výzdoby typickým v druhé polovině 17. století pro oblast západních Čech byla výzdoba v „chebském stylu“, u níž reliéfní řezba na pažbách korespondovala s místní výzdobou sekretářů a šperkovnic, zatímco zámkové desky byly zdobeny rytinami či řezbami hustých květinových vzorů. V Chebu v té době pracovali puškaři z rodin Keinerů a Keiserů. Proslulé puškařské mistry nalezneme v 17. století i v mnoha dalších českých a moravských městech. Od počátku 18. století byly významným centrem puškařské výroby Karlovy Vary. Proslulé lázně navštěvovali četní šlechtici i členové panovnických domů z celé Evropy, během lázeňského pobytu trávili volné chvíle na místní střelnici a v blízkých loveckých revírech a jako suvenýr si často odváželi z Karlových Varů pušku či pistoli. To vše podporovalo místní výrobu a k významným karlovarským puškařům patřili mistři z početných rodin Breitenfelderů a Poltzů, Feilerů a Petrů, také Johan Adam Knodt, Johan Haetischweiler, Leopold Becher a další. Někteří karlovarští puškaři pracovali i pro hraběte Františka Antonína Sporcka, proslulého lovce se zájmem o technické novinky a unikátní zbraně jakými byli různé
opakovačky či zadovky. Přímo na Sporckově panství v Kuksu pracoval puškař Jan Michael, snad i Christoph Blumel a v Heřmanově Městci patřícím rodině Sporcků patrně Stanislav Paczelt, považovaný dnes za nejpravděpodobnějšího autora zbraní s vnitřním křesadlovým zámkem.
V Praze k předním puškařům 18. století patřili mistři z rodiny Poserů, dále Matěj Kubík, Joann Deplan, Anton Steingastinger, z Tyrolska pocházející Franz Mazenkopf a další. Významným puškařským střediskem na Moravě bylo Brno, kde působili puškaři z rodin Schnepfů a Mucků, Franz Huntzfeld, Ferdinand Schindler a další a též Olomouc, kde lze jmenovat puškaře z rodiny Reimerů či Josefa Wistallera. Významnými puškařskými centry byly též v Čechách Vejprty a na Moravě Rýmařov, podílející se i na výrobě vojenských zbraní. Když byl císař Josef II. na léčení v Karlových Varech vyhověl žádosti vejprtských puškařů a ustanovil od roku 1790 dozorčího důstojníka dohlížejícího na výrobu vojenských zbraní ve Vejprtech. (Dříve musely být zhotovené hlavně posílány z Vejprt na zkoušku do Prahy.)
Kvalitní puškaři působili i v mnoha dalších místech v Čechách a na Moravě, pravda však je, že v druhé polovině 18.století a počátkem 19.století se kvalita vyráběných zbraní a zejména pak kvalita jejich výzdoby nepochybně zhoršila. Nelze zatím jednoznačně uvést, zda to způsobil hospodářský stav země, zaměření investic do rozvíjející se průmyslové výroby místo dřívějšího budování honosných staveb a pořizování si nákladných užitkových předmětů, upřednostňování funkčnosti před bohatou výzdobou nebo nějaké zcela jiné důvody.
Nový vzestup českého puškařství přineslo až celkové hospodářské oživení po napoleonských válkách a technické změny ve vývoji palných zbraní, napřed příchod perkusního zámku a pak stále rychlejším tempem probíhající změny vedoucí k jednotnému náboji a k různým systémům zadovek a opakovaček. O povznesení českého puškařství se významně zasloužil Antonín Vincenc Lebeda, který místo levných výrobků začal vyrábět vysoce kvalitní zbraně a přesvědčil šlechtickou klientelu, že jeho pušky a pistole jsou stejně kvalitní jako britské či francouzské výrobky. Lebeda též v roce 1829 získal první patent v oblasti palných zbraní udělený v Čechách, spolupracoval při výzdobě zbraní s předními rytci a malíři a typická výzdoba jeho zbraní ornamenty kombinovanými s loveckými motivy získala název „pražská rytina“. Publikace z roku 1836 o stavu řemesel a průmyslu v Čechách chválí vedle A.V. Lebedy i pražské puškaře Františka Nováka a Antonína Kehlnera, českolipského Josefa Rutteho a Matyáše Novotného z Litoměřic. Ke kvalitním puškařům první poloviny 19. století patřili i pražští Jan Burda a Matyáš Mach, brněnský Vincenc Diviš, Josef Mašek z Jablonného v Podještědí, schwarzenberský knížecí puškař Ferdinand Morávek z Českého Krumlova aj.
Čeští puškaři se dokázali přizpůsobit rychlému technickému pokroku v druhé polovině 19. století a úspěšně zvládli výrobu zbraní systému Lefaucheux, Lancaster i jiných v té době obvyklých konstrukcí včetně hamerlesek z konce 19. století. Zadovky s posuvnými hlavněmi vyráběl Ignác Wangler z Kutné Hory podle svého patentu z roku 1882, Gustav Fükert z Vejprt se nejvíce proslavil svou „korunní ručnici“ z roku 1886. K předním puškařským firmám z poslední třetiny 19. století patřili právě Gustav Fükert ve Vejprtech, dále Jan Novotný v Praze, František Faukner v Kolíně, Romuald Stříteský v Brně, Emil Eggerth v Písku a další.
Malé puškařské firmy však v té době již nemohly konkurovat velkým zbrojovkám, které v druhé polovině 19. století nejprve ovládly výrobu vojenských zbraní a pak se zaměřily i na civilní trh. Menší puškaři začínají napřed do svých zbraní používat hlavně dovážené převážně z Belgie a nakonec se z výrobců mění na firmy zajišťující prodej, opravy a individuální úpravy zbraní. Ve výrobě zbraní se začal uplatňovat především konstruktér, za nímž stála velká zbrojovka. Ty však v českých zemích nebyly. Alespoň zčásti se uplatnily konstrukce, jejichž autory byli Sylvestr Krnka a jeho syn Karel Krnka či Adolf Odkolek z Újezda. Za zmínku jistě stojí i to, že v letech 1889-1918 mezi pěti řediteli štýrské zbrojovky, jež byla nejvýznamnějším výrobcem palných zbraní v habsburské monarchii, byly tři osoby pocházející z našeho území (Karel Holub, Antonín Špitálský a Josef Duffek). O významu českých zemí v oblasti palných zbraní svědčí i to, že mezi čtyřmi úředními zkušebnami palných zbraní zřízenými v roce 1891 byly dvě na našem území, a to v Praze a ve Vejprtech. (Dvě zbývající byly ve Vídni a ve Ferlachu.)
Individuální puškařská výroba tak, jak existovala v minulých staletích, nemohla ve 20. století přežít. Staleté tradice puškařské výroby a zkušenosti předávané z generace na generaci ovlivnily to, že po první světové válce vzniklé Československo dokázalo využít příznivé situace, vybudovat významné zbrojní podniky a stát se světově proslulým výrobcem a exportérem ručních palných zbraní. A přes nepříznivé vlivy působící v nedávné minulosti uchovává si český zbrojní průmysl důstojné místo mezi světovými výrobci ručních palných zbraní dodnes.
PhDr. Vladimír Dolínek
