František Antonín hrabě Špork

O rodičích Františka Antonína hraběte Sporcka

Jedním z významných počinů Františka Antonína Sporcka bylo vybudování šlechtického  lázeňského střediska v Kuksu. Na rozsáhlém areálu byl postupně vystavěn celý komplex budov, které tvořily jeden harmonický celek.

Vedle zámku, lázeňské budovy s ozdobným schodištěm a kaskádami, hostinských budov, kaple nad pramenem, divadla, správního domu, závodiště, letohrádku a domu filozofů, zde byl vystavěn i kostel Nejsvětější Trojice se špitálem a libosadem. Pod kostelem byla v roce 1717 dokončena i rodinná hrobka. V hrobce bylo postupně od roku 1717 do roku 1933 uloženo 20 rakví s tělesnými pozůstatky členů rodiny Sporcků. Jedna z rakví byla zazděna ve výklenku hrobky z obavy před šířením infekce, protože Regina Schwéerts-Sporck zemřela v roku 1866 údajně na mor. Různými stavebními úpravami, které se od dostavení hrobky v průběhu let prováděly, bylo ve Sporckovské hrobce změněno původní příznivé mikroklima a to vedlo k rozsáhlým destrukcím kovových rakví, z nichž většina měla značnou historickou i uměleckou hodnotu. Počátkem devadesátých let, kdy bylo započato s velkorysými opravami areálu Kuksu, bylo nutné přistoupit i k restauraci rakví. V roce 1992 byli pracovníci antropologického oddělení Národního muzea v Praze přizváni, aby asistovali při vyjímání tělesných pozůstatků z rakví a požádáni, aby tyto pozůstatky v době restaurování uložili ve svém depozitáři, eventuálně poškozené kosti zkonzervováním zachránili před další zkázou. Tím se otevřela možnost nejen studovat kostry se známými osobními daty a příbuzenskými vztahy, na kterých je možné ověřit spolehlivost postupů běžně užívaných v kosterní antropologii, ale i vyzkoušet nové laboratorní postupy při určování genetických vazeb. Při otevření rakví se však zjistilo, že některá těla jsou dobře zachovaná, a proto by nebylo vhodné do jejich stavu zasahovat. To se týká především samotného hraběte Františka Antonína Sporcka a jeho dcery Marie Eleonory. Rakve Johany Adriany (1864- 1890), Rudolfa Sporcka (1839-1904) a zazděná rakev Reginy Schwerts-Sporck (1799-1866) nebyly otvírány, protože jejich stav to zatím nevyžadoval. Dětská rakev s označením Johannes Franciscus 1693, 17.April obsahovala pouze zbytky původní cínové schránky, zbytky bílé bavlněné krajky a směs jakési drti a hlíny, kosti dítěte nebyly nalezeny. V laboratoři antropologického oddělení byly proto dočasně uloženy pozůstatky jen deseti osob, kterým hrozil úplný rozklad a ze šesti dalších byl umožněn odběr vzorků tkání pro sérologická a molekulárně biologická vyšetření. Cílem antropologického výzkumu bylo pokusit se ověřit, zda tělesné skutečně patří označeným osobám a případně získat další informace o jejich fyzické podobě a zdravotním stavu. Díky prováděnému výzkumu bylo možné objevit i nové poznatky o rodičích Františka Antonína, o Johannu Sporckovi a jeho druhé manželce Marii Eleonoře.

Johann Sporck se narodil pravděpodobně v roce 1595 jako syn negramotného poddaného sedláka na statku Sporkckhof, na území biskupského knížectví Paderborn ve Vestfálsku. Téměř celý jeho život je spojen s armádou a válečnými taženími. V mládí vstoupil do bavorské armády jako bubenický sluha, v roce 1638 byl u městečka Mellerstadtu (severně od Schweinfurtu) zraněn jako Rittmeister (úroveň kapitána), bitvy u Jankova v. roce 1645 se účastnil jako Obrist - plukovník a za zásluhy právě v této bitvě byl jmenován Generál-Wachtmeisterem. Po přechodu do císařských služeb byl generál Sporck v roce 1647 povýšen do stavu říšských svobodných pánů a po bitvě u sv. Gottharda v roku 1660 se stává říšským dědičným hrabětem. Jiné prameny ovšem uvádějí, že hodnostní postup Johanna Sporcka byl mnohem rychlejší, a že plukovníkem se stal již v roce 1637. Během služby v armádě byl generál Sporck nejméně dvakrát vážně zraněn. Poprvé 24. října 1638 u městečka Mellerstadt při střetu se švédským vojskem byl údajně postřelen vedle levého oka. Velmi zdlouhavé léčení zanechalo zřetelnou stopu na kostře jeho obličeje. Podruhé byl těžce zraněn v bitvě u Jankova 6.3.1645, opět švédskými vojáky a stopa po tomto zranění je patrná nejen na obličejovém skeletu, ale zanechala i zřetelnou stopu na jeho tváři, dobře viditelnou na pozdějších portrétech. Není bez zajímavosti, že Johann Sporck se zúčastnil také bitvy na Bílé hoře, pochopitelně ve vojsku katolické ligy. Johann Sporck byl dvakrát ženat, nejprve s Annou Markétou z Lisingen, s níž má dceru Markétu (+ 1657), a po její smrti si bere Eleonoru Kateřinu roz. Fineckovou. Z tohoto manželství se narodily dvě dcery (Marie Sabina Alexie 1661-1717, Anna Kateřina 1669-1712) a synové František Antonín (1662-1738) a Ferdinand Leopold (1664-1711). Generál Johann Sporck zemřel 6.8.1679 v Heřmanově Městci a byl pochován v rodinném sídle v Lysé nad Labem. V roce 1717 byly jeho ostatky převezeny do právě postavené hrobky v Kuksu.

Kosterní pozůstatky Johanna Sporcka byly ze silně poškozené cínové rakve, stojící u čelní zdi v ose krypty, vyzvednuty za přítomnosti zástupců Památkového ústavu v Pardubicích, Státního zámku Kuks a Národního muzea dne 2.11.1992. Tělo bylo původně ještě uložené ve vnitřní dřevěné, pravděpodobně dubové, rakvi, z níž se zachovaly pouze zbytky. Tělo spočívalo v poloze na zádech s rukama sepnutýma v klíně. Bylo oblečeno v dlouhý splývavý plášť z hnědé sametové látky, se středovým pásem vázaných světle hnědých, asi hedvábných mašlí. Stejné stuhy byly uvázány v místech zápěstí. Na lebce byla jednoduchá hnědá pokrývka polokulovitého tvaru, kosti nohou byly v pevných pletených punčochách a černých kožených botách se silnou podešví. U pasu ležel růženec se třemi oválnými štítky s reliéfy a křížkem.

Původně bylo tělo mumifikované. V době vyzvedávání však byly měkké části většinou zetlelé do podoby hnědé amorfní drti a částečně již došlo i k destrukci kostí, zejména v oblasti hrudníku. Bylo zjištěno, že lebka zemřelého byla posmrtně otevřena horizontálním řezem pilkou a vyplněna sušenými bylinami, do očních důlků byly vsunuty suché plody vzhledu muškátového oříšku. Otevřena byla i dutina břišní, a to ve střední čáře břicha. Podle délky a umístění provázku, kterým bylo břicho po vyplnění břišní a hrudní dutiny sušenými bylinami zašito, nebyla hrudní dutina pravděpodobně otvírána z vnějšku, ale byla zpřístupněna protětím bránice, tedy z dutiny břišní. Vyzvednuté pozůstatky byly odvezeny do laboratoří Národního muzea k očištění od zbytků měkkých tkání, odbornému zkoumání a přechodnému uložení po dobu restaurace rakve. Některé kosti byly velmi křehké po přeměně kostního apatitu na brushit a bylo nutné je konzervovat, aby se předešlo jejich úplné zkáze. Ke konzervaci byl použit lihový roztok polyvinylacetátu. Seznam konzervovaných kostí byl součástí zprávy o výzkumu a zjištěných faktech. Zpráva byla vložena do speciálně vytvořené olověné schránky, ve které byly ostatky generála Sporcka předány dne 18.12.1997 kastelánovi areálu Kuksu, aby mohly být vráceny do již restaurované rakve.

Vlastní zkoumání pozůstatků Johanna Sporcka zahrnovalo pořízení fotografické a kresebné dokumentace, rentgenologické vyšetření (Radiodiagnostická klinika 1.LF UK), důkladný popis a změření kostí, sérologické a molekulárně genetické vyšetření.

Bylo zjištěno, že pozůstatky patřily staršímu dospělému muži s robustní stavbou kostry, vysokému asi 174 cm. Biologický věk, který jsme určovali ze stavby vnitřní struktury hlavic pažních a stehenních kostí odečtem z rtg snímků, ze stavu chrupu a ze zarůstání lebečních švů zaostává, a to nejméně o 10 let, za věkem chronologickým, ve kterém Johan Sporck podle historických údajů zemřel. I když ve věkové skupině, ke které zemřelý náleží, nebývá tak úzký vztah mezi dožitým, tj. chronologickým a biologickým věkem jako v mládí, přesto byla jeho zachovalost, zejména chrupu, obdivuhodná. Na zubech byly sice nalezeny rozsáhlé zubní kazy, ale ztraceny během života byly pouze dva třenové zuby a jedna, maximálně dvě stoličky (pro poškození nelze ztrátu první levé horní stoličky jednoznačně prokázat). Některé části kostry jsou však postiženy takovými degenerativními změnami a takovými nárůsty nově vytvořené kosti, že o vysokém věku není potřebí pochybovat. Na šestém až desátém hrudním obratli bylo nalezeno pevné spojení obratlů kostěným přemostěním, které brání pohybu páteře (hyperostotická spondylóza Forestierovského typu), pánevní kosti jsou pevně spojeny kostěnými můstky s kostí křížovou, na sedacích hrbolech a na kyčelních hřebenech se nacházejí četné kostěné trny, na patních kostech jsou vytvořeny zadní ostruhy, na pažních kostech jsou kostěné výrůstky na svalových drsnatinách. Kloubní plochy dalších kostí a krční a bederní úseky páteře naopak vykazují pouze malé opotřebení. Z popsaných změn předpokládáme, že Johann Sporck trpěl difúzní idiopatickou hyperostózou (DISH). U choroby, která postihuje především starší muže, není známá specifická příčina, ale často se pojí s cukrovkou, s nadměrným příjmem potravy a obezitou. Způsob generálova života a dožitý věk (zemřel v 84 letech) dávají ke vzniku DISH všechny předpoklady. Díky srůstu některých obratlů hrudní páteře došlo také k vytvoření pravostranné skoliózy, které se jistě projevilo špatným držením těla.

Kromě chorobných změn byly na kostře nalezeny i stopy po zhojených zraněních. Nejvýrazněji byly poškozeny obličejové partie, což koresponduje s historickými prameny popisujícími zranění Johanna Sporcka v bitvách se Švédy u Mellerstadtu a u Jankova. V bitvě u Mellerstadtu byl postřelen poblíž levého oka a po dlouhém léčení zůstala zřetelná stopa na obličejových kostech, především na očnici a levé nosní kůstce. Že šlo skutečně o střelné poranění dokazují četné nepravidelně rozmístěné kovové stíny na rentgenových snímcích obličeje, v nichž bylo po preparaci prokázáno olovo. Velmi rozsáhlé trauma utrpěl generál Sporck i v bitvě u Jankova. Po vyhojení těžkého zranění zůstal velký defekt na horní čelisti, kde došlo vpáčením přední stěny pravé čelistní dutiny k přerušení kontinuity kosti, ale především byla poškozena dolní čelist. Nalezená rozsáhlá deformace je následek přerušení dolní čelisti v celé šíři oblasti brady, s pravděpodobným současným vznikem několika středových fragmentů. Zhojila se bez porušení osy kosti solidním svalkem a velkým výrůstkem na vnitřní straně čelisti. Dá se předpokládat, že zranění, zvláště nárůst kosti, mohl mít i nepříjemné funkční následky, např. potíže při řeči. Vzhledem k tehdejšímu způsobu boje, výzbroji a k obvyklému odění vysokého důstojníka té doby můžeme usuzovat, že šlo o sečné zranění nekrytého obličeje. Další prodělaná traumata jsou z pohledu obličejových zranění celkem banální. Johann Sporck měl ještě zlomené obě kosti pravého předloktí v jejich horní polovině, dobře zhojené bez posunutí osy kostí a v oblasti pravého stehna stejné stopy po zásahu střelnou zbraní jako v obličeji.

V současné době je v hrobce místěna i lebka Eleonory Kateřiny von Fineke, matky Františka Antonína Sporcka, manželky zakladatele rodu. Eleonora Kateřina se narodila 1640 v Meklenbursku a pocházela z rodiny junkerů. Původně byla luteránka, ale kvůli sňatku konvertovala na katolickou víru. Byla druhou ženou generála, s nímž měla čtyři děti. V roce 1674 doprovázela svého manžela na válečném tažení do Francie, kde 2. září umírá. Byla pochována v dominikánském klášteře ve Valencienne. Někdy mezi lety 1680-1682 přivezl její lebku do Čech syn František Antonín a umístil ji v ložnici svého pražského paláce. Po jeho smrti byla lebka ve skleněné skříňce uložena do rodinné hrobky v Kuksu.

Za přítomnosti zástupců Památkového ústavu v Pardubicích, Státního zámku Kuks a Národního muzea, byla dne 23.11.1992 lebka Eleonory Kateřiny vyjmuta z dřevěné prosklené skříňky umístěné u čelní stěny krypty a převezena k antropologickému výzkumu do laboratoří Národního muzea.

Lebka byla téměř úplně zachována, dolní čelist k ní byla upevněna tenkým drátem. Na některých místech se nacházely zbytky bezbarvého laku.Ve vrcholech obou očnic byly ostrým předmětem rozšířeny horní očnicové štěrbiny do podoby téměř symetrických oválných otvorů a byly odlomeny části bodcovitých výběžků a levé nosní kůstky, jinak byla lebka v dobrém stavu a nebylo ji nutné konzervovat. Po mechanickém očištění, zvláště od zbytků laku, byla pořízena kresebná a fotografická dokumentace, provedeno morfologické, metrické a rentgenologické (Radiodiagnostická klinika 1. LF UK), sérologické a molekulárně biologické vyšetření. Před navrácením do opravené schránky, které se událo15. června 1993, byl z lebky odstraněn drát upevňující dolní čelist a ta byla k lebce v anatomické poloze reverzibilně přilepena.

Z vyšetření vyplynulo, že lebka patřila nejspíše ženě středního věku. O pohlavní příslušnosti svědčila přítomnost znaků, které se častěji vyskytují u ženského než u mužského pohlaví. Lebka je středně robustní až gracilní stavby, má téměř kolmé čelo, pouze naznačené nadoboční oblouky a glabelu, ostrý horní okraj očnice, málo vyvinuté bradové hrbolky a nevýrazné úhly dolní čelisti. K odhadu věku posloužil především stav chrupu. Eleonora Kateřina během svého života ztratila pouze první levou dolní stoličku, ostatní chybějící zuby byly ztraceny až po smrti. Pravý horní špičák a třetí horní stoličky se jí neprořezaly. Neprořezaný, ale vyvinutý špičák, ležící šikmo v čelisti, podal nejpodstatnější informaci o věku. Jeho, na rentgenovém snímku dobře viditelná, téměř volná dřeňová dutina svědčí o mladém středním věku, což koresponduje s věkem Eleonory Kateřiny v době smrti. Také stav zarůstání lebečních švů, volný věncový a částečně zarostlý šípový, v tomto věku obvykle nacházíme. Co se týká vzhledu, měla generálova žena středně široký a plochý obličej s úzkým nosem a vystouplými jařmovými kostmi.

Po skončení základního výzkumu mohla být zjištěná demografická data a individuální charakteristiky porovnána s autentikami na rakvích a historickými prameny. Tím byla s velkou mírou pravděpodobnosti ověřena jejich pravost. Pro historii rodu a pro posouzení, zda znaky objevené na kostrách jsou opravdu známkou rodové příbuznosti, však bylo nutné prokázat, že lebka Eleonory Kateřiny je skutečně lebkou manželky zakladatele rodu a nebyla někdy v minulosti vyměněna za lebku jinou, patřící ženě stejného věku a podobných vlastností. K tomu jsme použili sérologické vyšetření skupinového systému AB0(H) a vyšetření kyseliny deoxyribonukleové, DNK. K laboratorním zkouškám jsme použili vzorky tkání šetrně odebrané tak, aby odběrová místa nebyla nápadná (např. u Eleonory Kateřiny část kořene zubu).

Skupinové vlastnosti AB0(H) sytému se nevyskytují pouze v krvi, ale téměř ve všech tělesných tkáních, ve kterých je možné je i dokázat, a to dlouho po smrti. Pouze způsob provedení je poněkud odlišný od klasického vyšetřování antigenů (skupinových vlastností) tekuté krve. Pro práci byla zvolena absorpčně eluční metoda, založená na využití různé síly vzájemné vazby antigen – protilátka při odlišných teplotách a faktu, že protilátka specificky reaguje pouze s určitým antigenem. Známá protilátka (diagnostické sérum) byla za nízké teploty navázána na antigen studovaného vzorku a po odstranění jejího přebytku za vyšší teploty opět uvolněna. Uvolněná protilátka byla prokázána pozitivní reakcí se stejným antigenem, který byl obsažen ve vyšetřovaném vzorku. Pomocí absorpčně eluční metody bylo vyšetřeno 15 příslušníků rodiny Sporcků, a z výsledků vyplývá, že Eleonora Kateřina von Fineke a Johann Sporck skutečně mohli být rodiči Františka Antonína.

 

Studované tělesné pozůstatky :

1. Eleonora Kateřina von Fineke (1640 - 1674)

2. Johann Sporck (1595?-1679)

3. Jan František Antonín Sporck (1689 - 1714)

4. Marie Eleonora Sporcková (1687 - 1717)

5. Johana Adriana (1673?-1718)

6. Františka Apolonie Schwéerts (1667 - 1726)

7. František Antonín Sporck (1662 - 1738)

8. Aloisie Potting-Persing (1771 - 1825)

9. Josef Schwéerts-Sporck (1809 - 1848)

10. Josef Schweerts-Sporck (1788 - 1855)

11. Karl von Rotkirch (1807 - 1870)

12. Barbara Schwéerts-Sporck (1810 - 1873)

13. Moritz Schwéerts-Sporck (1821 - 1882)

14. Celina Paulina de Noblée (1832 - 1914)

15. Gustav Schwéerts-Sporck (1853 - 1933)

Pro molekulárně biologické vyšetření bylo nutné nejprve izolovat DNK ze vzorků tkání a potom na jejich vybraných lokusech provést vzájemné porovnání pro zjištění nebo vyloučení příbuzenského vztahu. Na analýzu DNK byla použita metoda enzymatické amplifikace (namnožení) DNK pomocí tzv. polymerázové řetězové reakce – PCR (Polymarase Chin Reaction). Tato metoda je založena na mnohonásobném namnožení (amplifikaci) určitého úseku lidské DNK v konkrétní oblasti lidského genomu (lokusu) za použití dvou synteticky připravených specifických jednovláknových úseků DNK (tzv. oligonukleotidových primerů), ohraničujících oblast variability DNK. Pro vlastní analýzu byly vybrány lokus pro apolipoprotein B (ApoB) na druhém chromozomu a třetí lokus na chromozomu X (lokalizace Xp21), které se běžně používají ve forenzní praxi pro určování otcovství, či identifikaci osob. Izolace DNK se podařila, ale amplifikace byla úspěšná pouze u lokusu Apo B. Přesto z genotypů zjištěných u Johana Sporcka a Eleonory Kateřiny vyplývá, že František Antonín může být jejich synem, takže lebka uchovávaná v rodinné hrobce tedy může být skutečně i lebkou ženy generála Sporcka.

***

Je milou povinností poděkovat za spolupráci při výzkumu především Prof. MUDr. L. Vyhnánkovi, DrSc., přednostovi Radiodiagnostické kliniky 1.LF UK, PhDr. Z. Paukrtové, vedoucí výzkumu, Ing. L. Křížkovskému, kastelánu Státního zámku v Kuksu, paní B. Smejkalové, pracovnici Památkového ústavu v Pardubicích, doc.RNDr. I. Mazurovi, Csc. z Přírodovědecké fakulty UK, a v neposlední řadě také RNDr.V. Pouzarovi z oddělení genealogie, a PhDr. M. Mudrovi z oddělení historických zbraní.

 

RNDr. Miluše Dobisíková, RNDr. Vítězslav Kuželka, PhDr. Petr Velemínský, Ph.D.

Řád svatého Huberta se sídlem na Kuksu

Sídlo

Řád svatého Huberta 
se sídlem na Kuksu
544 43 Kuks
okres Trutnov
Česká republika

Kontakty

E-mail: webmaster@radsvatehohuberta.cz

Newsletter

© 2024 Řád sv.Huberta. Všechna práva vyhrazena.