Myslivecká veřejnost

Myslivecká veřejnost

Odkaz svatohubertské tradice dnešku

Odkaz svatohubertské tradice dnešku

Také naši myslivci, podobně jako všichni myslivci středoevropští, se dnes hlásí k svatohubertským mysliveckým tradicím, které jsou u nás spojeny zejména se jménem hraběte Sporcka.

Tyto tradice však nevznikly jednorázově a vznikaly dávno před Sporckem a dokonce dávno před legendárním svatým Hubertem či Eustachem, Jiljím či Prokopem anebo dávno před bájnou Dianou či Artemidou.

Počátky tehdy loveckých a dnes mysliveckých tradic lze zřejmě datovat do dob, kdy na úlovcích byli závislí životem nejen jednotlivci, nýbrž mnohdy celé rody či kmeny našich prapředků. Lovci brzy začali chápat, že pro úspěšný lov je třeba zachovávat určité postupy, především při lovu samém (vyhledávání zvěře, stopoznalství, dobrý vítr, nepozorovatelné přiblížení se na loveckou vzdálenost, vábení, apod., až po konečný vlastní lov a ošetřování zvěřiny) a od toho se odvíjely i různé rituály před lovem, při lovu i po něm. Různé úkony totiž ovlivňovaly lovecký úspěch již před lovem (výcvik se zbraní, příprava zbraně a důvěry v ni a tím i v umocnění vlastních schopností, povzbuzení vlastní odvahy či dovedností opakováním různých postupů) a také po něm (obdiv úspěšných lovců, aj.), což nakonec vedlo k dodržování různých rituálů, uchovávaných především mnoha kouzelníky a šamany, pro něž to byla výnosná činnost a konečně i samými lovci či jejich družinami.

Božstva a bohy či svaté, kteří měli chránit lovce a být zárukou jejich loveckých úspěchů, začali ovšem uctívat sami lidé a zbožňovali je především z obav před možným úrazem či loveckým neúspěchem podle latinského rčení „timor fecita dios“ (strach tvoří bohy).

Oběti těmto božstvům, předkládané prostřednictvím šamanů a později kněží, se předávaly opět podle zavedených rituálů a tak vznikaly nové a nové myslivecké tradice, přetrvávající v různých podobách až po naše časy (třeba ve formě svatohubertských mší).

Mnohé z takto vzniklých tradic jsou dnes ovšem již zapomenuty, nicméně mnohé přetrvávají - obvykle ty, které mají racionální jádro prověřené časem. To jádro se dnes ovšem někdy těžko hledá a očišťuje od historických nánosů, které k nim postupně přidávaly předcházející generace lovců a později také myslivců. Je to podobné jako s pohádkami, protože většina z nich v sobě také tají racionální jádro (draci, obři, čerti, peklo, bludičky, hejkalové, vodníci, atp.).

Není ale účelem mého příspěvku zabývat se rozborem pohádek či historií jednotlivých, dodnes udržovaných tradic. Nicméně je vhodné si některé z nich připomenout, právě z pohledu myslivců konce 20. století.

Máme totiž vůbec zájem na dodržování zdánlivě přeživších tradic? Jsem toho názoru, že

nepochybně ano. Tyto tradice se totiž staly nedílnou součástí kultury lovu a myslivosti a tím i kultury a etického přístupu ke zvěři a přírodě vůbec, nejen u samotných myslivců, nýbrž celého našeho národa.

Kultura každého národa je nepochybně tvořena součtem kultur všech jeho společenských vrstev od historie až po současnost. Je samozřejmé, že s vývojem společnosti se vyvíjí i její kulturnost, přitom se ale nesmí pro nové a moderní podněty zapomínat na staré, vžité a osvědčené tradiční hodnoty, tvořené předcházejícími generacemi na základě jejich, většinou dlouhodobých poznatků.

Zásadně se musíme hlásit k tomu, co dobrého tyto generace před námi vytvořily, a to dále rozvíjet, ale předávat k tomu zároveň zkušenosti naše, opřené ne již o empirii, ale zejména o vědecké poznatky.

Právě osvědčené tradice z dřívějška nám připomínají, že nesmíme zatracovat všechno staré, ale současně že se nesmíme bránit ani ničemu novému - pokud to přináší pokrok.

K tomu dochází i v myslivosti, která především si zachovala mnohé tradice historické, ale současně k nim předává i tradice nové - moderní.

Nejvíce loveckých tradic zřejmě vzniklo už v lidské prehistorii, kdy na výsledcích lovu bylo mnohdy závislé přežití lidského rodu. Do tohoto období zřejmě spadá vztah člověka ke zbraním a střelivu, k jejich výrobě a ošetřování, ale také k vlastní bezpečnosti. Spadá sem zřejmě i způsob identifikace úlovků a jejich autorů, kladení zvěře na pravý bok a předávání úlomků úspěšným a šťastným lovcům. Zřejmě sem spadá i zachování úcty ke zhaslé zvěři jako zdroji obživy a konečně i ošetření zvěřiny, včetně vkládání posledního hryzu za prvotním účelem zabránění jejího zapaření a znehodnocení. Náleží sem zřejmě i počátky oslav úspěšných lovů - tedy dnešních posledních lečí.

Je jisté, že všechny tyto a další zvyklosti, dochované až do naší doby, nevznikly najednou či dokonce na jednom místě. Předávaly se zřejmě vlivem přenášení kultur z jednoho místa na druhé a zdomácňovaly zejména tam, kde měli lidé pro zachování těchto tradic pochopeni - a tedy i nezbytné kulturní povědomí. Buďme hrdi na to, že mnohé lovecké zvyky jsou součástí kultury i našeho národa, protože jejich vznik můžeme nepochybně klást přinejmenším do keltských dob našeho dávnověku.

Doba stěhování národů a následný vznik šlechty přispěly k mísení jednotlivých - i loveckých - kultur nepochybně měrou do té doby nevídanou.

Vznikl nový přístup společnosti k lovectví a v našich podmínkách i k myslivosti, jejíž vznik můžeme datovat právě do tohoto raně středověkého období.

Myslivost je typický český pojem (název), jehož ekvivalent nenalézáme v jiných světových jazycích, jež ustrnuly na pojmech lov či lovectví. Právě tyto pojmy jsou trnem v očích a zdrojem neustálého napadání ze strany divokých a jednostranně zaměřených tzv. přírodoochránců, působících zejména v zahraničí, ale nyní i u nás, jimž mnohdy nestálo za námahu seznámit se se skutečným obsahem pojmu myslivost, používaného právě v českých zemích.

Myslivost vznikla v dobách, kdy existence člověka již nebyla zcela závislá na úspěšných lovech divoce žijící zvěře, ale kdy byla tato zvěř chápána jako nedílná součást přírodního prostředí, v němž měla mnohdy dokonce větší hodnotu než lesní či zemědělské porosty.

Právo lovu si přivlastnili velcí vlastníci pozemků, především králové a následně i šlechta, jíž králové tato práva popouštěli v uznání jejích zásluh, nebo z důvodů její stále narůstající moci, na níž byli sami závislí. Obvykle si králové, alespoň zpočátku tohoto procesu, vymiňovali právo lovu na zvěř jelení a odtud ji dodnes označujeme jako zvěř královskou. Za zásluhy šlechticů (anebo jejich manželek) popouštěli jim králové posléze i toto své právo symbolizované jeleními trofejemi - parohy.

Noví vlastníci práva lovu rychle pochopili zejména společenský význam loveckých akcí, na něž se sjížděli významní hosté z daleka, aby v příjemné polovecké náladě projednali mnohdy i velmi důležité státní, rodinné či majetkové otázky.

Pro významné hosty ovšem musely být přichystány hony s odpovídajícími (tj. co největšími) výřady. Toho bylo možno dosáhnout pouze intenzifikací chovu co nejrůznějších druhů zvěře, k nimž bylo nutno zajistit dostatek odborného personálu s odpovídající kvalifikací. A tak se v našich zemích ve 13. - 14. století zakládalo mnoho nových obor a dovážely se i nové, u nás do té doby neznámé druhy zvěře, jako např. králík divoký, daněk či bažant. Chov bažantů si pak vyžádal zakládání bažantnic, jejichž úroveň má dodnes světový ohlas. Myslivost se tak rozšířila z pouhého lovectví o záměrné chovatelství zvěře, spočívající především v dochování co největších počtů zvěře.

Myslivci dosahovali příslušné kvalifikace tím, že byli přijímáni do učení k významným myslivcům na jednotlivých panstvích s úspěšnými chovy zvěře a po vyučení byli slavnostně pasování a přijímáni mezi myslivce.

Myslivci byli obvykle za své zásluhy osvobozováni od poddanských povinností, což pro ně znamenalo dnes nepředstavitelné úlevy. Měli zájem, aby tyto výhody získali i jejich synové, takže se toto povolání přenášelo z otců na syny mnohdy po několik generací. Tím dosáhli takové dokonalostí, že v 17. století bylo mnoho našich oborníků a bažantníků doslova uneseno do severských zemi švédskými vojsky, která neměla zájem pouze o naše poklady, ale už tehdy i o vývoz mozků a zkušeností našich lidí - v tomto případě myslivců.

Myslivci ale současná neměli zájem na tom, aby se s jejich znalostmi a chovatelským uměním seznámili nemyslivci, jejichž cílem bylo také osvobození se od poddanských povinností. A proto začali nazývat části těla zvěře i její chování a také lovecké úkony či zařízení pro nezasvěcené neznámými pojmy, aby tím zahalili svou odbornou činnost mlhou tajemnosti. Tak vznikla česká myslivecká mluva, vyznačující se tím, že má svůj původ mezi prostými českými lidmi (šlechtou byla přejata teprve později a většinou přes výrazy německé) a že se v ní, na rozdíl od jiných profesních výrazů, nenajde jediný vulgarizmus. To platí do dnešních dob a tuto tradici je nutno dodržet i do budoucna. Vystihuje se tak nejen emociální, ale současně i celkově hluboký vnitřní vztah myslivců ke zvěři, který rychle pochopili i naši nemyslivci, a proto také vzniklo tolik pohádek, povídek, básní a písniček o myslivcích a přírodě a o zvěři. Přitom ovšem vznikaly i různé legendy o vzniku některých tradic, z nichž asi nejlépe je naše veřejnost informována o zvyku připíjet si na „lovu zdar“ levou rukou - i přes zřejmě nepříliš přesné, zato však nepochybně zajímavé historické zdůvodnění spojené s osobou sv. Huberta.

Postupem času myslivci začali chápat, že nelze vidět jako cíl našeho snažení pouze chov velkého množství zvěře, ale že stejný, ne-li větší význam, má i její kvalita.

Začal vznikat kult silných a nejsilnějších trofejí, které ovšem jsou v těsné souvislosti s celkovou kvalitou zvěře - tj. s její hmotností a zdravotním stavem, takže tento trofejový kult zdaleka nelze považovat za samoúčelný. Myslivci začali chápat, že na kvalitu zvěře má vliv nejen vlastní chov zvěře, ať již divoký, polodivoký či intenzivní, ale že svůj podíl má i životní prostředí zvěře. Myslivost se tudíž začala rozšiřovat z dosavadního pojetí chovatelského i o aspekty přírodně-ochranářské. Myslivci začali iniciovat vydáváni ochranářských zákonů, týkajících se především částečného až úplného hájení samičí či vzácné zvěře a později i zákonů mysliveckých, týkajících se především částečného až úplného hájení samičí či vzácné zvěře a později i zákonů mysliveckých, týkajících se nejen ochrany zvěře, nýbrž i jejího životního prostředí, založených mimo jiné na stanovení minimálních výměr honiteb.

S rozvojem zemědělství a se současným snižováním ploch lesních porostů docházelo i k množení drobné zvěře (zajíců, koroptví), k níž našli vřelý vztah zejména drobní zemědělci, kteří k ní získali zákonná práva lovu. Tím se myslivecká kultura, vyjádřená i dávnými zvyky a tradicemi, rozšířila mezi nové vrstvy obyvatelstva, které rychle a rády přejímaly vše pokrokové a krásné co jim myslivost i touto cestou nabídla. Mysliveckou etiku jsme si od té doby zvykli chápat jako nezpochybnitelnou úctu ke zvěři, včetně jejího (i našeho) životního prostředí, dále v celkovém přístupu člověka ke zvěři jako nenahraditelné součásti naší přírody, založeném na zkvalitňování jejích chovů, na její ochraně před škodlivými činiteli a konečně i na jejím kulturním lovu.

Velcí vlastníci půdy mezitím hledali další zdroje, rozšiřující paletu mysliveckých možností a začali k nám dovážet nové druhy zvěře, z nichž se osvědčily zejména ondatry, ale i chovy zvěře mufloní, kamzičí, sika či viržinské. Ani si neuvědomujeme, že uvedené druhy zvěře s námi žijí již téměř 100 až 150 let.

Rozšíření počtu nově vyjmenovaných druhů zvěře přinesl u nás také tzv. „malý honební zákon“ v r. 1929, přijatý po tuhé zimě, jíž padlo za oběť mnoho druhů zejména ptáků, kteří tak konečně byli celoročně hájeni, a to (zdůrazňuji) mysliveckým zákonem. Pokračovala tím přeměna myslivosti zaměřená chovatelsky na činnost myslivecko-ochranářskou, kterou takto můžeme chápat i v současných podmínkách, kdy je sice myslivecká činnost od ochrany přírody uměle oddělována (především samotnými ochranáři), ale nic to nemění na tom, že právě myslivci dobře chápou, že zvěř bude dobře a zdravě žít pouze ve zdravé a různorodé přírodě, k jejímuž oživení jsme také sami reálně, tj. vlastní prací odedávna přispívali a chceme tak činit i v budoucnu.

Současně s novou (anebo staronovou) orientací myslivosti vznikaly nové zvyky a tradice, a to pomístně či krajově a nakonec i celostátně, zejména když se k jejich dodržování programově přihlásila v roce 1923 založená Československá myslivecká jednota, jejímž nástupcem se stala současná Českomoravská myslivecká jednota, zaujímající k zachování mysliveckých tradic stejné stanovisko.

Za nejvýznamnější z těchto nových tradic považuji především hájení zájmů zvěře nejen z hlediska její existence jako takové, ale také z hlediska zvyšování její kvality.

Tomu napomáháme jednak prosazováním odpovídajících právních norem, ale konkrétně také prosazováním odpovídajících chovatelských záměrů, založených na vědeckých poznatcích. Mám na mysli zakládání a činnost chovatelských oblastí pro tlupní druhy zvěře, podporu intenzivních chovů zvěře (zejména drobné) a také podporu znovuzavádění zvěře do přírody - zvláště koroptví a tetřívků. Za významnou tradici považuji pořádání okresních či oblastních chovatelských přehlídek, jejichž mnohaletá existence potvrdila (spolu s celostátními a mezinárodními výstavami) jejich opodstatnění, dokumentované právě na zvyšování trofejové kvality naší spárkaté zvěře a současně i na zvyšování odborné úrovně našich myslivců a s nimi i nemyslivecké veřejnosti. Mezi takové tradice lze zařadit i dlouholetou péči o ochranu životního prostředí zvěře (a v neposlední řadě i člověka). Jedná se o soustavnou, nekončící, ale reálnou a úspěšnou práci při znovuozeleňování našich honiteb. Myslivci vysazovali průměrně 5 milionů sazenic ročně. S různými úspěchy, které však nesnižují význam jejich konkrétní práce na rozdíl od mnoha málo konkrétních, ale zato nákladných projektů či dokonce na rozdíl od proklamativních, zato však zcela nekonkrétních slibů, které samy o sobě naše životní prostředí nezlepší.

Zájmy zvěře při všech legislativních a praktických úpravách musíme nutně a vždy považovat za prvořadé. Teprve potom je možno brát v úvahu obecné zájmy myslivosti a konečně až v třetí řadě zájmy myslivců či podnikatelů s půdou, honitbami, apod.

Zájmem myslivosti například je určitá vyváženost mezi počty zvěře a jejím životním prostředím. V našem případě prostředím lesních porostů či zemědělských kultur, na nichž vznikají působením zvěře škody, ať již přemnožením některých druhů zvěře anebo při jejím zneklidňování a narušování jejich biorytmů, apod. Podpora emocí zaměřených proti zvěři, jak je pozorujeme na straně uživatelů či vlastníků honiteb, není zřejmě tou správnou cestou, která povede k řešení těchto nejpalčivějších problémů dneška. Cestou může být pouze vědecký doložený přístup ke konkrétním honitbám, ke konkrétnímu hospodaření a ke konkrétním úkolům, omezujícím škody vznikající na obou stranách (neboť nelze zavírat oči ani před ztrátami vznikajícími na zvěři) na únosnou míru. Přitom musíme vždy zvažovat, co jsou únosné škody a co jsou únosné ztráty.

Je třeba podtrhnout, že vědecký přístup je další z tradic, které nám přinesla moderní doba a kterou je nutno podporovat. Nejedná se pouze o vědecký přístup ke škodám zvěří a na zvěři, ale i o stejný přístup zejména k chovatelským činnostem, mezi něž lze zahrnout i tzv. veterinární program, v jehož plnění jsme dosáhli v mnoha směrech dokonce světového prvenství, podobně jako v dalších myslivecko-chovatelských činnostech.

I v této době stojí před naší myslivostí mnoho úkolů. Stejně jako dříve i dnes je nutno se zaměřit na soustavné zvyšování odborného přístupu při řešení všech stávajících otázek v naší myslivosti. Cestou k tomu je i péče o prohlubování odborných znalostí našich myslivců a současně i seznamování nemyslivecké veřejnosti s naší činností a o našich nových poznatcích.

Za tradičně dobré a na vysoké úrovni lze považovat zkoušky z myslivosti, organizované okresními mysliveckými spolky. Vysokou úroveň má i většina vyšších odborných mysliveckých zkoušek, organizovaných okresními úřady, i když tato úroveň dříve byla ještě vyšší - zejména v období, kdy se pořádaly i zkoušky pro myslivecké hospodáře. Toto nedávné třístupňové myslivecké vzdělávání nám záviděl celý myslivecký svět a je to tradice, k níž bychom se měli opět vrátit.

Za významnou a nenahraditelnou novou tradici považuji zakládání a vedení kroužků mladých myslivců pro jejich neobyčejný význam při udržování kontinuity mezi generacemi nynějších a nastupujících myslivců.

Vznikají také nové tradice uvědomování myslivecké veřejnosti o naší činnosti prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků a knih – byť se zatím jedná o činnost neobyčejně nákladnou, zato ale veřejností s pochopením sledovanou a přijímanou.

Žádnou z nabízených možností prezentace myslivecké činnosti nelze opomíjet, ale naopak co nejpůsobivěji využívat. Úspěšně se vžily a veřejnosti jsou velmi dobře přijímány Dykovy myslivecké signály. Začínají se používat i hlaholy Selementovy. Za novou tradici lze označit i pojmenování posedů či přikrmovacích zařízení, neboť tyto názvy slouží nejen k identifikaci mysliveckých zařízení, ale jsou i upomínkou na zasloužilé myslivce, pokud jsou po nich nazývána. Průvodní list z jednoho takového křtu posedu dále přikládám. Není nutno zachovávat při vzniku nových tradic nekonečnou vážnost, ale uplatnit přitom i tradiční myslivecký vtip - tj. takový, který nepohoršuje, ale povznáší. Musíme takto dostat myslivost do povědomí veřejnosti, neboť ta musí konečně pochopit, že myslivost je ve svých tradicích napojena na lov zvěře, ale že má mnohem širší obsah, vyjádřený tradiční kulturou a kulturními tradicemi.

Konečně na třetím místě jmenované zájmy myslivců a majitelů honiteb či honebních pozemků je také nutno posunout na vyšší úroveň ve prospěch zvěře tak, aby ve svém důsledku přispěly k dobrému jménu naší myslivosti, které si ve světě stále ještě zachováváme.

Ze strany vlastníků pozemků očekáváme - právě v souladu s tradicemi naší myslivosti – že pochopí nutnost až nezbytnost existence živé a co nejvyváženější přírody kolem nás. Z této přírody pak nelze vyčlenit žádný živý organizmus a samozřejmě ani zvěř, chovanou v odpovídajícím množství a kvalitě. To znamená, že od nich očekáváme, že nebudou bránit tvorbě takových honiteb, které jsou pro žádoucí druhy zvěře a jejich chov výhodné a nezbytné. Předpokládáme také, že pochopí význam zvěře jako národního bohatství, na němž nelze zbohatnout. Tržní požadavky neúměrného nájemného zakládají totiž řetězovou reakci, promítající se negativně nejen na stavech, ale už i na kvalitě zvěře.

Ze strany myslivců očekáváme - také v souladu s tradicemi předchozích generací – že budou i nadále využívat své odbornosti k činnostem směřujícím k řádnému chovu zvěře, aniž by přitom prosazovali své osobní zájmy, ať již při tvorbě honiteb či při řešení sousedských sporů, někdy hraničících až v polopytláckém či dokonce v pytláckém jednání.

Odkaz mysliveckých tradic dnešku lze tedy spatřovat především v řádném výkonu práva myslivosti, spočívajícím v přebírání všeho dobrého z dřívějška a v tvorbě nových tradic, s jejichž pomocí chceme i dále šířit dobré jméno naší myslivosti nejen u nás, ale i ve světě.

 

Prof. Ing. Josef HROMAS, CSc.

Řád svatého Huberta se sídlem na Kuksu

Sídlo

Řád svatého Huberta 
se sídlem na Kuksu
544 43 Kuks
okres Trutnov
Česká republika

Kontakty

E-mail: webmaster@radsvatehohuberta.cz

Newsletter

© 2019 Řád sv.Huberta. Všechna práva vyhrazena.