Lov a zbraně

Lov a zbraně

Čeští puškaři

Palné zbraně se objevily v Evropě ve 14. století, napřed jako zbraně dělostřelecké, v druhé polovině století již i jako lehké přenosné zbraně určené pro jednoho bojovníka. V druhé polovině 14. století nacházíme i první zmínky o výrobě a použití těchto zbraní v Čechách.

V roce 1373 byl mezi měšťany Starého města pražského přijat puškař Jindřich a na přelomu 14. a 15. století již působí na našem území značný počet puškařů. K velkému rozmachu výroby palných zbraní v českých zemích napomohly husitské války.

Nejstarší palné zbraně byly ještě velmi primitivní, mohly se používat pouze ze stálého stanoviště, na němž byl k dispozici oheň a sloužily proto výlučně ve vojenství při dobývání nebo obraně hradů a měst. I první bicí mechanismus – doutnákový zámek sestrojený v 15. století – zůstal omezen prakticky na vojenské zbraně, i když vznikly i některé civilní zbraně s tímto mechanismem, především pro terčovou střelbu. Teprve sestrojením kolečkového zámku počátkem 16.století a křesadlového zámku v polovině 16.století vstoupily palné zbraně plně do civilní oblasti. Tyto zbraně si již vlastní činností vytvářely jiskry potřebné ke vznícení střelného prachu a tak v průběhu 16. století postupně nahrazují dřívější kuše v loveckých revírech i na sportovních střelnicích. Teprve nyní též vznikají krátké palné zbraně, tedy pistole určené k osobní obraně.

Tento vývoj lze plně sledovat i v českých zemích. Zatímco v 14. a v 15. století byli výrobci palných zbraní najmutými zaměstnanci měst či jednotlivých šlechticů, v 16. století se stávají převážně samostatnými řemeslníky sdruženými v městském cechu. Důležité je i to, že v 16. století začínají své výrobky značit mistrovskou značkou obsahující iniciály jména a od 17. století pak plným jménem puškaře.

Na počátku 17. století byla Praha sídelním městem císaře Rudolfa II., což významně přispělo k rozvoji umění a řemeslné výroby. Na výzdobě zbraní se v Praze podílel v letech 1603-1610 z Antverp pocházející řezbář železa a pozlacovač Daniel Sadeler, z několika jménem známých „císařských puškařů“ byl nejvýznamnější Maxmilián Wenger, jenž v Praze působil až do roku 1638 a od něhož se zachovalo několik desítek loveckých pušek.

Značná poptávka po loveckých zbraních zajišťovala práci pro desítky českých puškařů. Bohatší šlechtici mívali vlastního, pouze pro jejich potřeby pracujícího puškaře a ve výrobních signaturách proto občas narazíme na malou, neznámou obec uvedenou jako místo puškařova působení. Při bližším zkoumání pak zjistíme, že v uvedeném místě se nacházel lovecký zámeček majitele panství. Většina puškařských mistrů však pracovala ve městech, a to jak pro potřeby šlechticů, tak i pro tehdy rozšířené měšťanské střelecké společnosti.

K nejdůležitějším střediskům české puškařské výroby patřila vždy Praha, v níž sídlily zemské úřady a v níž alespoň část roku pobývaly i nejvýznamnější šlechtické rodiny. V 17. století zde k předním puškařským výrobcům patřila dílna Hanse Stiftera či Johanna Mendela, při čemž náhodnou shodou oba tito mistři byli mezi pěti pražskými měšťany, kteří v roce 1648 palbou ze Střeleckého ostrova zabránili Švédům přeplavit se přes Vltavu. Dalšími známými pražskými puškaři ze 17.století byli Caspar Neireiter, Bartoloměj Spazierer, Adam Brand a další. Z Paříže přišel v roce 1674 Jakub Lamarre, v Praze však působil jen krátce a od roku 1675 se stal císařským dvorním puškařem ve Vídni.

Významným producentem palných zbraní v 17. století bylo město Těšín a dnes je již bezpečně prokázáno, že od jména tohoto města byl odvozen i název těšínek, lehkých kulovnic s kolečkovým zámkem, typických svým tvarem i výzdobou v tzv. „slezském stylu“. K nejznámějším těšínským výrobcům zbraní v 17. století patřili Pavel Kalivoda, Christoph Kloss, Thomas Ritter a další. Pro slezskou oblast byla charakteristická bohatá výzdoba pažeb figurálními i ornamentálními motivy z bílé kosti, případně z perleti a dalších materiálů.

Odlišným typem výzdoby typickým v druhé polovině 17. století pro oblast západních Čech byla výzdoba v „chebském stylu“, u níž reliéfní řezba na pažbách korespondovala s místní výzdobou sekretářů a šperkovnic, zatímco zámkové desky byly zdobeny rytinami či řezbami hustých květinových vzorů. V Chebu v té době pracovali puškaři z rodin Keinerů a Keiserů. Proslulé puškařské mistry nalezneme v 17. století i v mnoha dalších českých a moravských městech. Od počátku 18. století byly významným centrem puškařské výroby Karlovy Vary. Proslulé lázně navštěvovali četní šlechtici i členové panovnických domů z celé Evropy, během lázeňského pobytu trávili volné chvíle na místní střelnici a v blízkých loveckých revírech a jako suvenýr si často odváželi z Karlových Varů pušku či pistoli. To vše podporovalo místní výrobu a k významným karlovarským puškařům patřili mistři z početných rodin Breitenfelderů a Poltzů, Feilerů a Petrů, také Johan Adam Knodt, Johan Haetischweiler, Leopold Becher a další. Někteří karlovarští puškaři pracovali i pro hraběte Františka Antonína Sporcka, proslulého lovce se zájmem o technické novinky a unikátní zbraně jakými byli různé

opakovačky či zadovky. Přímo na Sporckově panství v Kuksu pracoval puškař Jan Michael, snad i Christoph Blumel a v Heřmanově Městci patřícím rodině Sporcků patrně Stanislav Paczelt, považovaný dnes za nejpravděpodobnějšího autora zbraní s vnitřním křesadlovým zámkem.

V Praze k předním puškařům 18. století patřili mistři z rodiny Poserů, dále Matěj Kubík, Joann Deplan, Anton Steingastinger, z Tyrolska pocházející Franz Mazenkopf a další. Významným puškařským střediskem na Moravě bylo Brno, kde působili puškaři z rodin Schnepfů a Mucků, Franz Huntzfeld, Ferdinand Schindler a další a též Olomouc, kde lze jmenovat puškaře z rodiny Reimerů či Josefa Wistallera. Významnými puškařskými centry byly též v Čechách Vejprty a na Moravě Rýmařov, podílející se i na výrobě vojenských zbraní. Když byl císař Josef II. na léčení v Karlových Varech vyhověl žádosti vejprtských puškařů a ustanovil od roku 1790 dozorčího důstojníka dohlížejícího na výrobu vojenských zbraní ve Vejprtech. (Dříve musely být zhotovené hlavně posílány z Vejprt na zkoušku do Prahy.)

Kvalitní puškaři působili i v mnoha dalších místech v Čechách a na Moravě, pravda však je, že v druhé polovině 18.století a počátkem 19.století se kvalita vyráběných zbraní a zejména pak kvalita jejich výzdoby nepochybně zhoršila. Nelze zatím jednoznačně uvést, zda to způsobil hospodářský stav země, zaměření investic do rozvíjející se průmyslové výroby místo dřívějšího budování honosných staveb a pořizování si nákladných užitkových předmětů, upřednostňování funkčnosti před bohatou výzdobou nebo nějaké zcela jiné důvody.

Nový vzestup českého puškařství přineslo až celkové hospodářské oživení po napoleonských válkách a technické změny ve vývoji palných zbraní, napřed příchod perkusního zámku a pak stále rychlejším tempem probíhající změny vedoucí k jednotnému náboji a k různým systémům zadovek a opakovaček. O povznesení českého puškařství se významně zasloužil Antonín Vincenc Lebeda, který místo levných výrobků začal vyrábět vysoce kvalitní zbraně a přesvědčil šlechtickou klientelu, že jeho pušky a pistole jsou stejně kvalitní jako britské či francouzské výrobky. Lebeda též v roce 1829 získal první patent v oblasti palných zbraní udělený v Čechách, spolupracoval při výzdobě zbraní s předními rytci a malíři a typická výzdoba jeho zbraní ornamenty kombinovanými s loveckými motivy získala název „pražská rytina“. Publikace z roku 1836 o stavu řemesel a průmyslu v Čechách chválí vedle A.V. Lebedy i pražské puškaře Františka Nováka a Antonína Kehlnera, českolipského Josefa Rutteho a Matyáše Novotného z Litoměřic. Ke kvalitním puškařům první poloviny 19. století patřili i pražští Jan Burda a Matyáš Mach, brněnský Vincenc Diviš, Josef Mašek z Jablonného v Podještědí, schwarzenberský knížecí puškař Ferdinand Morávek z Českého Krumlova aj.

Čeští puškaři se dokázali přizpůsobit rychlému technickému pokroku v druhé polovině 19. století a úspěšně zvládli výrobu zbraní systému Lefaucheux, Lancaster i jiných v té době obvyklých konstrukcí včetně hamerlesek z konce 19. století. Zadovky s posuvnými hlavněmi vyráběl Ignác Wangler z Kutné Hory podle svého patentu z roku 1882, Gustav Fükert z Vejprt se nejvíce proslavil svou „korunní ručnici“ z roku 1886. K předním puškařským firmám z poslední třetiny 19. století patřili právě Gustav Fükert ve Vejprtech, dále Jan Novotný v Praze, František Faukner v Kolíně, Romuald Stříteský v Brně, Emil Eggerth v Písku a další.

Malé puškařské firmy však v té době již nemohly konkurovat velkým zbrojovkám, které v druhé polovině 19. století nejprve ovládly výrobu vojenských zbraní a pak se zaměřily i na civilní trh. Menší puškaři začínají napřed do svých zbraní používat hlavně dovážené převážně z Belgie a nakonec se z výrobců mění na firmy zajišťující prodej, opravy a individuální úpravy zbraní. Ve výrobě zbraní se začal uplatňovat především konstruktér, za nímž stála velká zbrojovka. Ty však v českých zemích nebyly. Alespoň zčásti se uplatnily konstrukce, jejichž autory byli Sylvestr Krnka a jeho syn Karel Krnka či Adolf Odkolek z Újezda. Za zmínku jistě stojí i to, že v letech 1889-1918 mezi pěti řediteli štýrské zbrojovky, jež byla nejvýznamnějším výrobcem palných zbraní v habsburské monarchii, byly tři osoby pocházející z našeho území (Karel Holub, Antonín Špitálský a Josef Duffek). O významu českých zemí v oblasti palných zbraní svědčí i to, že mezi čtyřmi úředními zkušebnami palných zbraní zřízenými v roce 1891 byly dvě na našem území, a to v Praze a ve Vejprtech. (Dvě zbývající byly ve Vídni a ve Ferlachu.)

Individuální puškařská výroba tak, jak existovala v minulých staletích, nemohla ve 20. století přežít. Staleté tradice puškařské výroby a zkušenosti předávané z generace na generaci ovlivnily to, že po první světové válce vzniklé Československo dokázalo využít příznivé situace, vybudovat významné zbrojní podniky a stát se světově proslulým výrobcem a exportérem ručních palných zbraní. A přes nepříznivé vlivy působící v nedávné minulosti uchovává si český zbrojní průmysl důstojné místo mezi světovými výrobci ručních palných zbraní dodnes.

 

PhDr. Vladimír Dolínek

Řád svatého Huberta se sídlem na Kuksu

Sídlo

Řád svatého Huberta 
se sídlem na Kuksu
544 43 Kuks
okres Trutnov
Česká republika

Kontakty

E-mail: webmaster@radsvatehohuberta.cz

Newsletter

© 2024 Řád sv.Huberta. Všechna práva vyhrazena.